Z kořenů

Prší bez ustání už tři týdny, obloha ocelově pláče. Všichni na tvrzi jsou prochladlí a úseční.
Maminka s velkým břichem ven nechce, ale má strach – a já ji ruším.
Tatínek na mě nemá náladu. Chodí tvrzí jak šelma v kleci.
Marianna má dveře otevřené, ale její oči podbarvené stíny mě nevidí.
Trávím čas v šedavých zákrutech tvrze, toužím po záři podzimního listí.
Náhle vidím pestrobarevný záblesk. Motýl? Tady?
Opatrně ho následuji. Skoro ho mám – tam na kořeni prorůstajícím spárou. Mariannin náramek legračně zacuká, ale já už natahuju ruku k zářivým křídlům...

Dřevo a hnus, mokrá hlína v ústech a... tma.