DMD č. 16. pro 16. 4. 2021. Téma: Motýlí křídla

Derek se opíral o stůl. „Vraždy nemají sexuální motiv. Pachatel se ale ani nevztahuje k jedné konkrétní osobě. A oběti nejsou náhodné. Svá nutkání vybíjí na lidech, které zná.”
Reid na něj navázal: „Čistě teoreticky: pachatel za sebou má traumatické zkušenosti a stačí malý impuls, aby namířil svou brutalitu proti lidem ve svém okolí, kteří mu nějak ublížili, třeba nepatrně. Stačí hádka v práci a skončí to masakrem.”
„To zní jako efekt motýlích křídel,” usmála se Garcia z monitoru.
„Dalo by se to tak říct.”
„Musíme to zkusit. Kočinko, sestav nám kontakty Kellyho, Mortonové a Dawsonové. Třeba se někde protnou.”

Mávne motýl křídly, a nám to přijde jako nic. Nemá to na nás žádný vliv. Můžeme se jen těšit, že proletěl kolem a svojí krásnou nám rozjasnil den.

Pro motýla však mávnutí křídly může znamenat daleko více. Je to ten rozdíl mezi koncem letu a pokračováním v cestě, v extrémním případě i rozdíl mezi smrtí a životem.

A co se stane, když těmi křídly mávne a doletí až tam, kam ho jeho smysly vedou?
A co se stane, když se mu tam nepodaří doletět?

Říká se, že pouhá změna mávnutí motýlích křídel v dávné minulosti, a vše mohlo být jiné.

The mandalas and the visualisations, the gardens and the clothes... everything around was colourful and intricate. And delicate and unique.
Just like people.
Maybe not at first glance, but definitely when you looked closer.
It wasn't just fingerprints that were distinctive, it was so much more.
The combination of emotions, abilities, motivations, magic... all woven into a beautiful pattern, a tapestry. Similar thought they might have been, each one was individual, each one was different.
Like snowflakes. Like leaves. Like whale flukes. Like butterfly wings.
It took so little to destroy one forever... and it was impossible to replace them.

„Merci,“ odvážil se říct, když se svižným krokem dostali o tři ulice dále. Do bezpečí!
Antoine se na něj usmál. „Mluvíte francouzsky?“
„Měl jsem francouzskou chůvu,“ odvětil už jazykem, který mu netrhal uši. „Víte ale, že merci umí každý druhý?“
„To vy ale nejste.“
Konstantin cítil, jak mu červenají tváře. Polkl. Na tohle nebyl zvyklý. Pozornost mužů mu byla vždy jaksi ulepená, špatná, hnusná.
Antoine s pobavením sledoval rozpaky, které způsobil. Pan Volkonskij byl dokonale roztomilý. No to snad... „Nehýbejte se!“
Strnul, jako když střelí. Monsieur Roche se přiblížil těsně k němu. Nedýchal.
„Máte na rameni motýla. Vanessa atalanta. Vulkán.“

„Tak, a tady máme průřez hřbetní míchou. Můžeme tam zase vidět bílou hmotu, kterou tvoří vlákna, a šedou hmotu tvořenou těly neuronů. Na rozdíl od koncového mozku je šedá hmota hřbetní míchy uprostřed a bílá na povrchu. Tvar šedé hmoty se dá popsat různými způsoby. Když si někdo u letní zkoušky vytáhne otázku na míchu, velmi rádi se s ostatními zkoušejícími sázíme, který popis asi použije. Poetické a romantické duše popisují šedou hmotu míšní jako tvar motýlích křídel. Pragmatičtějsí studenti nám naopak řeknou, že má tvar písmene H. Obě varianty jsou samozřejmě správně a je jen na vás, kterou použijete.”

Vánek rozfoukal rozkvetlé pampelišky do světa, bílé chmýří poletuje vzduchem, každý poryv větru je mu osudný.
Někdy se zachytí o listí stromu a nikdy nebude mít šanci vypustit kořeny do půdy a vyrůst. Někdy dopadne na beton nebo kamení, nemá sílu rozštěpit tak tvrdý povrch. Někdy se zachytí na domech nebo spadne do vody. I to je mu osudné. Ale když letí nad loukou, má jedinečnou šanci dopadnout na úrodnou zem. Když však letí motýl, křídly mává a víří vzduch, může chmýří letět výš a odklonit se z tak slibné cesty. Život je jen náhoda, když kolem tebe poletují bělásci.

Anežka znechuceně odhodí dětské leporelo. Dopadne rozevřené na stránce s cizokrajným motýlem, manžel ho zvedne.

Pyšného motýla s pestrými křídly,
vyženem ze sadu, neměl být líný.

"Moc se to nerýmuje," podotkne a otočí list.

Tam na něj vyskočí obrázek nesympatických brouků, jsou to zřejmé karikatury třídních nepřátel: intelektuál, tlustý sedlák, fešácký zbohatlík. Mravenci postavili školu práce a chystají se je převychovat.

"A tam všechny přeučíme,
předěláme, přeškolíme,
že pak budou jak my pilní,
jak mravenci svorní, silní."

Skutečně, z bran nápravného zařízení vycházejí usměvaví úderníci. Z nějakého důvodu všichni během převýchovy zmodrali.

Slávek knihu zaklapne: "Jo, uran, to je prevít."

A Ungoliant chodila od Stromu ke Stromu, a přikládala svůj černý sosák k jejich ranám, vysála všechnu mízu, a Stromy zahynuly.

Však záchrana je na dosah! Naštěstí troška světla zůstává v silmarilech, v úžasných výtvorech jednoho z nejzručnějších Noldor.

A tak je bezdětný Fëanor po dlouhém rozvažování odevzdává Valar, aby zachránili Světlo před Tmou.

Laurelin a Telperion jsou obnoveny, Morgoth poražen, Ungoliant prchá do stínu, odkud vzešla.

Všichni jásají a slaví. Fëanor je oslavován jako hrdina, a stává se nejpřednějším z Maiar, pozvednut Manwëm.

A pak se ožení a někdy má možná nějaké děti.

*****************

Vidíte? Mohl to bejt jenom drabble.

Z nedaleké kostelní věže se ozvalo polední vyzvánění. Tadeáš přerušil zahradnické práce a vytáhl z boudy dvě zahradní židle. Na jednu se usadil a na druhou si naservíroval svůj skromný oběd, k němuž si otevřel plechovku piva.
Zakousnuv se do své krmě, spatřil náhle pestrobarevného motýla přistavšího na plechovce. Druh nepozná, entomologie nikdy nebyla jeho hobby.
Tak ty sis vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku tě nebaví, pomyslí si. Je v klidu, malým otvorem nemůže motýl do piva spadnout.
Za okamžik se křídla zatřepetají a motýl ulétne k směrem k rozkvetlým stromům. Vše funguje tak, jak má.

Jako motýl se vznáší krajinou, zamilovaná, šťastná. Nic nezáleží na tom, že ji rodina zavrhla, teď má jeho, jeho lásku, jeho víru a brzy i jeho dítě.
Musí odjet, říká, a slibuje, že se vrátí. Bude čekat. Křídla těžknou, motýl se třepotá blíž k zemi. Ale stále s nadějí na jeho návrat. Odmítá cizí nápadníky. Vždyť budou brzy spolu, všichni tři.
Přijíždí, leč není sám. Kdo je ona? Chtějí odvézt jejich syna pryč, daleko.
Motýl na listu těžce oddechuje. Nemá nic. Rodinu, lásku a místo Radosti je tu Smutek. Zavazuje mu oči. Čest ztratit nesmí.
Pochroumaný motýl padá k zemi.

„Hagrid říkal, ať sledujeme motýly,“ připomněl Harry, když narazili na houf baboček s vervou opouštějící hrad.
„No asi lepší než pavouci,“ rozhodl se Ron, i když by se mu do Zapovězeného lesa nechtělo, ani kdyby před ním pochodovala banda kluběnek.
Dle očekávání to strašidelné začalo být okamžitě, třepotání motýlích křídel za měsíčního světla vzbuzovalo klid asi jako mlčící paní Weasleyová. Čím hlouběji do lesa šli, tím víc si Harry připadal, jako by procházel kolem šumící televize. Tesák nepřetržitě kňučel, Ron s ním.
„Harry? Něco mě olízlo.“
Otočil se. Světlo z jeho lampy dopadlo na obří ústní ústrojí třímetrové babočky admirála.

Začalo to nevinně.
“Och,” vykřikl nadšeně čtenář nos zabořený mezi banánovými listy, “tady jsou dokonce motýlí kukly!”
Knihovník si nerudně pomyslel cosi sprostého a dál se věnoval sběru opadaných listů. Pole urychlující růst fungovalo nad očekávání dobře, už dozrála téměř polovina knihy.
Když čtenář vzrušeně volal: “Už se líhnou!” Knihovník tomu stále nevěnoval pozornost a raději v duchu počítal, kdy se přehnaně pozitivního čtenáře konečně zbaví.
Ve chvíli, kdy se čtenář s knihovníkem společně schovávali pod stolem a přitisknutí k podlaze sledovali banánové listy vířící ve zběsile zrychlujícím vzdušném víru, bylo už pozdě s efektem mávnutí motýlích křídel cokoli udělat.

Olina Z, kráčela v doprovodu Daniela von Draka školním depozitářem. Byla zvědavá, protože správce školních sbírek se celou cestu potutelně usmíval. Také ji vedl jinou cestou než obyčejně.
Na křižovatce uliček se biolog zastavil.
"Zavři oči, prosím," požádal kolegyni. Ta zaváhala.
"Nic se ti nestane," uklidňoval ji Daniel, ale v očích mu poskakovaly jiskry.
Olina nakonec poslechla. Daniel ji vzal za ruku a vedl za roh.
Uslyšela tichounký zvuk a o tvář se jí otřelo cosi jemného a ostrého zároveň.
"Podívej se," vybídl ji Daniel.
Olina otevřela oči a užasle vydechla. Před očima jí vířil nespočet motýlů s pestrobarevnými křídly.

Občas proto, aby něco fungovalo, musí to vypadat, jako kdyby to vytvořili domorodci věřící v cargo cult. Nový dron Smellicopter je přesně takový případ. Má totiž za úkol hledat zdroj zápachů. Sám dokáže rozpoznat vůni a automaticky se pohybovat jejím směrem. Používat se může pro hledání nebezpečných látek či předmětů (jedů nebo bomb). Jak toho může docílit? Pro navigaci používá dron kameru, pro vyhnutí se překážkám infračervenou kameru a pro rozpoznání vůní čidlo vyrobené z pravých motýlích tykadel. Dron v podstatě imituje chování pravého motýla s pomocí talismanu vyrobeného z mrtvého motýla. Železný motýl potřebuje obětovat pravého motýla, aby fungoval.

"Jane?"
"Ano, kotě?"
"Já vím, že jsem ještě před chvílí chtěla motýlí křídla."
"No?" protáhl jsem zaujatě, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, o čem to Fiona mluví. "Křídla," zamávala důležitě ramínky a zamračila se na mě.
"Hmm... jo, ty," řekl jsem rádoby chytře. Od dob, co jsem Fionu poznal, vím, že se musím tvářit, že vím, o čem mluví. Zkrátka ženská. I když je jí jen 6 let.
"Motýlí se mi asi nelíbí. Raději bych vílí. Abych mohla létat jako Karolínka."
"A nebude ti vadit mašle?" brnkl jsem ji do nosu, až ho nakrčila.
"Ne, tu můžou mít i víly!"