22. kapitola

Je večer sedmadvacátého září.
Pár minut před půlnocí se na Loretánském rynku zachvěje dlažba; potichu to zaskřípe – jako kamenem po skle – a pak se dvě žulové kostky od sebe malinko, skoro nepatrně, vzdálí. Ze vzniklé mezery se do usínající Prahy ozve úpěnlivý ženský nářek. Jako by v odpověď zazní zoufalý pláč a křik z druhé strany náměstí, ze sklepa domu číslo pět.
Úvozem klapou koňská kopyta. V sedle vraníka sedí mnich, pod paží drží svou hlavu a tiše vzdychá. Na Jánském vršku se za vraty jednoho z domů na svou každopáteční jízdu připravuje černý kočár, dva černí koně a ohnivý kostlivec. Tomášskou se prochází jiný kostlivec, nešťastný zámečník. Kdo se odváží vytrhnout mu z hlavy dávno zrezivělý hřeb?
Za Kamenným mostem leží Staré Město pražské. Odbíjí dvanáctá. Směrem ke Staroměstskému náměstí se potácí podivný vychrtlý stařec s jakýmsi pytlem na zádech. Oči mu žhnou jako uhlí z pece. Liliovou ulicí projíždí templář na bílém koni. V pravici drží uzdu, v levici svou uťatou hlavu. Nad dvorem Klementina se zamihotá zlatožluté světélko. Jen o kousek dál, v Ungeltu, bloudí po dvoře staré celnice Turek, v rukou nese hlavu své milé a naříká. Kdo ví, snad ji prosí o odpuštění…
U vchodu do nejstarší pražské rotundy vyroste z dlažby vysoká, žlutě chlupatá postava. Rozhlédne se po ztichlé ulici, spokojeně pokýve hlavou a vpije se zpět do země. Tentokrát je spokojena. Na svatých místech vládne spořádaný klid.
Na střeše svatého Martina ve zdi se nepatrně zavrtí jedna z kamenných soch. Uličník si podrbe nos a vyplázne jazyk na okolo prolétající noční můru.
Na Novém Městě panuje klid, i Josefov je tichý. Jen rabi Löw sedí ve svém hrobě, čte z dávných knih a čeká na svého prapravnuka. Vyšehradem se valí ohnivý sud. Ve Špičce se mine s čertovským čtyřspřežím – a pak už nic.
Krocínova ulice je zjeveníprostá. V domě č. p. 5 je klid a pořádek, žádné nadpřirozené jevy zde nemají místo. Dřevěnými dveřmi vklouzne do bytu manželů de la Cámarových Domovoj, rozhlédne se po vzorně uklizených pokojích a zase tiše zmizí.
Je noc, dvacátého osmého září, rok 1923. Devět set osmdesát osm let od zavraždění knížete Václava. Apoštolové na orloji odpočívají. Jednu hodinu po půlnoci ohlásí jen bicí stroj. Zavládne klid. Po nemrtvých zbude na ulicích a náměstích mrtvé ticho. A Praha dřímá.