40. Zvířata všeho druhu

Tenhle domeček na mapě nebyl. O to lepší měli pocit z toho, že ho našli.
Seděli u krbu spoře živeného dřevem a zvolna schli. Jejich sušící se boty, ponožky a klícky s hlodavci tvořily zajímavé zátiší, které ve světle petrolejky vrhalo pochmurné stíny.
„Ještě čaj?“ zeptala se starší dáma, jak už se místní starší dámy ptávají. Rogerové, jeden jako druhý, natáhli beze slova své hrnky. Čaj si osladili a doplnili mlékem. Pomalu upíjeli.
Venku zahřmělo.
„Koukám, že jsem se dostali pod střechu v tu nejlepší možnou chvíli,“ podotknul Roger.
„A v poslední možný den,“ podotknul muž, který pečlivě omotával provazem ranec. „Zejtra to tu zamykáme a stěhujem co jde. Prej to vypadá, že letos sezóna moc nebude, benzinky sou zavřený, tak kdo by sem jezdil. Vloni jsme tady s mámou vodevřeli novou hospodu v takový pěkný vesničce nad Dalmally, courat sem každou sobotu kvůlivá pronájmu turistům nemá smysl.“
„No to nemá, to máte pravdu.“
Při bližším pohledu tahle chaloupka opravdu křičela „nájemní bydlení“. Vysoce odolný koberec, který se snadno udržuje, rozkládací gauč a křesla nahňácaná do malého prostoru kolem krbu, velká, nyní samozřejmě vypnutá, televize a prázdné poličky, až na turistické průvodce, ovšem. Prostě jedna z místních „malých chaloupek“, které si za různě rozumný či nerozumný peníz můžete pronajmout a strávit týden či déle v lůně přírody, energie a první koš dřeva v ceně.
Muž se ženou si vyměnili pohledy.
„Dneska vodpoledne tahle čina nepřestane, to je jasný. Můžete tu přenocovat, jestlivá chcete, to jó... akorát... přikrývky jsou už zabalený, teda kromě našich...“
„Máme spacáky.“
„Jo. To jo. A taky... todle je jako nájemní bydlení, víme?“
„No... moment, podívám se, kolik máme vlastně peněz...“
„To zase né, to nejni nutný. Spíš bych potřeboval s něčím píchnout.“
Směnný obchod je vždycky výhodnější.
„Jasně, žádný problém.“
„Tak to je fajn. Beru pumpičku a jdem.“
„Kam?“
„No budem nakládat věci na vozejk, zejtra. A vozejk tu byl v kůlně, je dobrej, akorát má vyfouklý pneumatiky. Sem myslel, že je dofouknu na kompresorem, ho mám, no ale nejde elektrika. Tak holt budete muset po staru.“
A náplň večera byla jasná.
„Ještě čaj?“

Noc strávili v menší z podkrovních ložnic, před sezonou vymrzlé a trochu vlhké. Ale dvojitá postel měla přijatelnou matraci a oni teplé a suché spacáky. Rozhodně to bylo lepší ubytování než venku pod celtou.
Myši si to myslely jistě taky.
Druhý den ráno jen lehce krapalo, když se loučili, dobře napojení čajem a nakrmení ovesnou kaší. Před takovým drobným deštěm byl jejich náklad dobře chráněný. Oni sami tolik ne, ale stoupající silnice prohřála jejich svaly rychle.
I přes vytrvalý kopec jim to netrvalo na křižovatku před Tyndrumem déle než hodinu. Stoupání přešlo v klesání, obcí projeli bez zastávky. Silnice stále mírně klesala a kola jela takřka sama. V Crianlarichu byli coby dup a z hlavní silnice opět sjeli do města, aby z telefonní budky podali hlášení. Přemýšleli, jestli se stavit na poště nebo policii a uvést místní samosprávu do obrazu, ale policejní stanice se ukázala být zavřená a než by někoho sháněli, rozhodli se jet dál. I tak měli zpoždění.
Silnice nadále pokračovala převážně s kopce. Zbavovali se výškových metrů, které stoupáním k Tyndrumu tak obtížně nabyli. Brzy minuli odbočku k farmě, kterou znali a nedlouho na to zastavili u domku, z kterého zachránili Rogera.
V okolí se nic nezměnilo, ale oni měli práci.
Pokusili se znovuobjevit způsob připoutání klece s myší před řidítka.
Dalo to nějakou práci, ale nakonec jejich zařízení drželo. Víceméně. Pokud jezdec pojede pomalu a plynule, bude mít varování na dva metry dopředu.
To aby snad radši ta kola vedli...
Dále pokračovali s padesátimetrovým rozestupem. Přední Roger, ten s nižší hodností, polohlasně nadával. Co, myš, ten pokusný králík je tady pravděpodobně právě on.
Vzdálenost, kterou by pohodlně ujeli za čtvrt hodiny nebo ušli za hodinu jim nakonec trvala hodiny dvě. Přední Roger náhle prudce zastavil.
Ne, s jeho myší nebylo nic v nepořádku. To se jenom silnice narovnala a on v dálce několika set metrů uviděl náklaďák, který napříč zablokoval celou silnici, a do něj zabořených několik aut.
K tomu, aby poznal, že je vepředu nebezpečně, myš nepotřeboval.
Hned za zatáčkou stála velká farma. Ideální základna pro průzkum, pokud ovšem je bezpečná.
Je ale bezpečná?
„Haló?“
Z farmy se rozštěkal pes.
Bezpečná asi bude.

Farma, dle přítomnosti psa, tedy asi bezpečná byla. Ale byla naprosto prázdná.
Na dvoře bylo zaparkováno několik aut, ale nikde ani človíčka. Přítulný kokršpaněl se z lidské přítomnosti mohl zbláznit a zuřivě vrtěl pahýlem ocásku. Hladový nebyl a když při průzkumu domu došli do kuchyně, zjistili proč.
Takový kokršpaněl se vám dosti vynalézavě dostane do pytle se žrádlem.
Kde jsou ale všichni?
„Je to jasný, tam vepředu je přece velká bouračka. Běželi na pomoc nebo se šli ze zvědavosti podívat a jestli je tam ta zóna smrti...“
„Myslíš?“
„Jasně, přední upadne, další mu jsou pomoct... znáš to.“
„Hm.“
Skutečně našli ideální základnu. Ovce na blízké pastvině byly dosti jasnou známkou, že smrtící zóna, pokud tu nějaká je, nezačíná hned za rohem.
Plán následující činnosti byl jasný.
Jeden z nich se vydá na kole zpátky do Crianlarichu, aby opět podal hlášení. A uvidí, jestli tentokrát bude policejní stanice otevřená.
Druhý za pomoci místních zdrojů vyrobí vozíček s hodně, ale hodně dlouhou rukojetí. Pět metrů by mohlo stačit.
A dneska odpoledne ještě stihnou první pokus.
Kdepak že to začíná Zóna na A82?

Ne u hranice bouračky, zjistili.
Vozíček sunuli čím dál tím pomaleji a opatrněji.
Vraky aut, takhle zblízka, smrděly ohněm a něčím horším. Přes náklaďák dopředu vidět nebylo.
Drc.
Vozíček se zastavil přímo o účastníka dopravní nehody.
Myš v klícce, takhle ze vzdálenosti pěti metrů, vypadala nadále šťastně a vesele, jak jen toho jsou myši schopné. Ani při ústupu nejevila žádné známky neklidu.
Ani chcípnutí.
„No to se na to...“
Pozorovali hromadu zkrouceného kovu s opatrností a nechutí. Nezačíná-li zóna smrti před ní, kdepak asi začíná? A komu se bude chtít tuhle hromadu přelézat s myší v ruce, aby zjistil kde přesně že ta zóna začíná?
Ne, to nepůjde. Budou muset provést průzkum přes blízkou louku. Vozíček bude jistě drncat, pokud vůbec skrze drny a bodláčí projede.
Jeden Roger tiše nadával, druhý na chvíli zmizel.
Kokršpaněl očividně procházky miloval. Po louce poskakoval celý nadšený a jen krátké vodítko ho drželo na dosah Rogerovy ruky.
„Hej, nemáš tam klacek?“
Bude se aportovat.
„Neblbni. Psa máme jednoho. Myší hafo.“
„Myši neaportujou.“
„Ne, vole. Myši jsou malý a lehký. Dáme je do nějakýho pytlíku, přivážem na provázek a budem vrhat před sebe. Na louce spadnou do měkkýho a nic jim to neudělá.“
Plán na zítřek byl jasný.
Dneska se aportovat nebude.