1932 – 1933, Praha
Praha je až překvapivě neměnná. Bez ohledu na vrcholící hospodářskou krizi, bez ohledu na dění v Německu i v Sovětském svazu, bez ohledu na Jelizavetu – letenská stráň dál voní tou zvláštní směsicí pachu tlejícího listí a kvetoucích keřů, apoštolové dál krouží orlojem a pod nimi korzují pánové, mladší i starší, šarmantní, zajímaví i jednoduše hezcí.
Když Jelizaveta vystoupí z vlaku a Andrej ji jednou rukou obejme kolem pasu, zdá se jí, že je zase rok 1923 a ona tu čeká na Felixe. Před nádražím se rozloučí. Andrej míří k sobě domů a ona též.
Její nový byt na Novém Městě je prostorný a moderní. Kufry odloží hned za dveřmi, zuje se a několika lehkými kroky překoná předsíň. Stojí v obývacím pokoji, už vybaveném nábytkem, ale ještě nezabydleném, rozhlíží se, naslouchá tichému šumu z ulice. Pak začne tančit. Jen tak, pro radost.
Tam za okny je Nové Město a za ním celý svět. Jelizaveta tančí, pro sebe, pro město, pro svět, stále stejně krásná, jen možná o něco zkušenější, protřelejší a někde v skrytu duše vyděšenější. Do roka od svého návratu do Prahy získá pozici primabaleríny Národního divadla a začne se podílet i na choreografiích některých představení. Praha jí bude ležet u nohou, přesně tak, jak si kdysi vysnila.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit