36. První padesátka? aneb Jezdím na žrádlo

Co mám Royu, tak jsem plánovala, že s ní budu jezdit i delší výlety. Delší zanemná ne 80 km, jako jezdí mnozí pokročilí koloběžkáři, ale takových 40-50. Dokonce jsem měla dojem, že na to budu cíleně trénovat. Haha, já a cíleně trénovat.
Nicméně při takovém tom běžném domácím koloběžkování, tu 20, tu 25 se přece jen člověk trochu vycvičí.
A chce víc.
Nemají snadný přístup k osobnímu vozu, přišlo mi zcela logické dojet na bod startu vlakem a pak se zvolna přibližovat k bodu cíle, s možnostmi to v případě totálního vyčerpání nebo znechucení vzdát a potupně dojet zpátky opět vlakem.
Jako ideální trasa se mně, pražské, zdála Beroun - Praha.
Onu trasu již mnohokrát jel můj otec na kole, ale on ji jezdí opačně, pak si vyjede nahoru a dojede až domů, to tedy já ne. I proto, že místo na Lužinách bydlím na Černém Mostě. Ale přijala jsem jeho nabídku, že pojedeme spolu.
Člověk si má rodičů užívat, dokud to jde.
Volba padla na brzkou říjnovou sobotu. i když předpověď počasí tvrdila něco o letních teplotách, které nesnáším. Bylo však nutno využít delšího dne, dokud je delší den, neprší, nehrozí hurikány, vánice a prezidentské volby.
Trochu paranoidně, pod dojmem, že úplně všichni určitě budou v říjnu v obotu chtít brát svá kola do Berouna, jsem se rozhodla pro spoj, kde se daly koupit místenky pro kola... abychom tam pak byli s jednostopými vozidly jediní. Taky to znamenalo vyjet o něco později, ale aspoň si člověk mohl přispat.
Berounské nádraží a přednádražní prostor se za těch pár let, co jsem tam nebyla, celkem změnil. Ale i tak bez problémů trefuju na náměstí, otec mě sleduje, ano, nechává toho pomalejšího jet vepředu. Jen občas na mě haleká „doleva“ „doprava“ a já halekám zpátky „Já to tu znám!“
Náměstí drncá, přejedeme místní Čertovku, kde na mě s otevřenou pusou kouká malé dítě, pak na ostrov a přes takový ten most, jak se na něm občas někteří zaseknou, protože je vidět dolů skrz. Přes něj samohyby vedeme, přece jen je to chodecký prostor... a taky by to na tom kovu klouzalo.
Napojujeme se na cyklostezku svedenou na hlavní silnici, trochu provoz tu je, ale jde to. tenhle úsek neznám, pěšky jsem tu chodila u řeky.
A pak konečně malá silnička směr Srbsko. Jede se dobře, míjíme tu cyklisty, tamo běžce, i rodiny s dětmi případně psy. Nic extra, úsek trochu nudný, ale aby se mi po nudě později trochu nestýskalo, obávám se.
Ale už se nám po levé straně vynořuje Alkazar, lezecké rojiště, kde jsem před pouhými dvaceti až ještě víc lety trávila nejeden víkend. Koloběžka jde na stojánek a já do lomu.
Jé, Pletánkův dárek dětem! Jé, Železitá, nespadlo támhle něco? Jé, Homole, tu jsme vždycky museli slaňovat nadvakrát...
Jéjám a áchám a tatínek taky dělá servisní zastávku. Když vyrážím, jedu sama, chytne mě cestou.
Jé, novej mostej přes potok! Jé, tady není to hrozný bahno, co tu vzždycky bylo!
Jé, tady prej padá skála.
Pak už je tu Góvinda, tu jsem vylezla asi jen jednou, nikdy jindy jsem se nedostala přes ten obtížný první krok. Stavím koloběžku stranou a zkouším, jestli dneska...
Ano, smějte se mi. Bez magnézia, přes deset let nelezla a v koloběžkových botách na uklouzané skále? Ani šance.
Dožene mě tatínek, tak marných pokusů nechám a pokračujeme. Podél Berounky, zdravíme řopíky a za chvilinku jsme v Srbsku.
A je po srandě, přátelé. Zase hlavní silnice. Provoz sice pořád docela ujde, ale necítím se nejlépe, když mě na zdejší silnici míjí auta, byť jsou řidiči slušní a udržují rozumný odstup. Prostě jeden nikdy neví, jestli se k němu neblíží idiot, že? Jsem jako na trní, silnice lehce stoupá, moment, nejedeme po proudu? Že to by jako mělo bejt s kopce?
Není. ¨
Dokud nedojedeme do Karlštejna.
Sice jsme ještě moc kilometrů neujeli, ale už bych něco sežrala, to ta cesta vlakem.
Zmrzlina, tvrdí ukazatel.
Nechám se nevnadil.
Lhář. Zmrzlinu nemají, že je zima.
Teploměr ve stínu ukazuje svých 20° a já aspoň upíjím ze šlauchu.
Nezbývá než pokračovat.
Tatíček mě utěšuje slovy, že asi za kilometr nás čeká oběd.
Lhal.
Jsou to skoro dva kilometry.
U Máni prý vaří dobře. Silně obsazené parkoviště (kola, kola, motorky, kola, pár aut, kola) tomu napovídá. Jsem ve výkonu, tak by mě normální jídlo zpomalilo, ale zelná polévka.. mňam. Mají ji tu opravdu dobrou a velkou.
Pak ještě užírám kousek otcova řízku.
A co, ukradené jídlo se nepočítá.
Hlásná Třebáň, most. „Můžeš s tím do terénu?“ haleká otec.
Jistěže můžu s Royou do terénu!
A tahleta pěšina podél řeky přece není terén.
Odchylujeme se od značené cyklostezky a chvilku jedem e přírodou místo toho, abychom se plácali podél aut.
Když se po chvilce napojíme k silnici, je to už o něčem jiném. Provoz minimální, rovinka, hezky to sviští.
Vynalézám nový, už třetí typ odrazu.
Totiž, ze začátku jsem se odrážela stylem pata-špička-celá noha. Odraz šel přes polonapnutou nohu s víceméně fixovaným kolenem.
Závodní styl je dup. Koleno pokrčíte co nejvýš a prudce dupnete. Kontakt s povrchem je minimální, aby vás vlastní noha nebrzdila.
No a já teď přišla se stylem á-hop.
Je to takový trochu kříženec.
Odrážím se od paty přes špičku, ale když má noha opustí vozovku, uvolním ji v koleni a lehce jí švihnu dopředu.
Lýtka si odpočinou.
Čekáme na závorách, hele, další koloběžkářka.
Ignoruje mě.
A co.
hop, hop, hop, rozpálím to po zvednutí závor a už jsem zase dole, na břehu řeky.
Jede se hezky a zase je tu most a hlavní silnice.
A po břehu druhé řeky.
Terén není nijak dramatický. V Dobřichovicích mě otec upozorňuje na místní pamětihodnosti, jako je zámek a lípa, což mi připomíná dětství.
Brzy dojedeme k lávce a po ní opět křižujeme Berounku.
A mě vlítne do oka muška.
Měla bych mít brýle.
Je dobré, že s sebou mám otce, a ten má papírový kapesníčeka druhé ruce. Bez něj bych k papírovému kapesníčku potřebovala ještě zrcátko, abych se té potvory zbavila.
Nebo brýle.
Opět sjíždíme „do terénu“. Mušky útočí opakovaně, himbajs! Jinak je tu fajn.
Objedeme koně, podjedeme vlak a napojíme se na oficiální cyklostezku. Která se mění ve stezičku.
Která končí na lávce podél železničního mostu.
Je to super. Jede vlak, všechno se třese, dole je řeka, svítí sluníčko, jsou tu pěkné výhledy a protijdoucí, takže koloběžku zase vedu.
Za mostem je zákeřně kopec, ale nabuzená se nedám a vyšlapávám ho.
Pak čekám na otce, který se zasekl někde na mostě.
Dorazí, něco šmodrchá na kole, mám prý jet napřed.
Tak jedu.
A to jsem neměla děla.
POfidérní informace „jeď rovně, pak kolem hřiště a řeky“ jsem pustila jedním uchem tam, druhým ven, kolik je tu asi tak řek, copak se můžu ztratit?
Můžu, když následuju cizího cyklistu, který jasně ví, kudy tu vede cyklostezka, žejo?
Půlhodiny se mobily naháníme než se naženem.
Chjo.
Me tu hospoda, inzeruje dršťkovou, něco by to chtělo, ale táta slibuje palačinku, tak nic. A honem, jedeme, palačinka, ne?
Když se konečně najdeme (fakt nechápu, kde mě mohl ztratit, dyk je tu přece jen jedna řeka!), šlápneme do toho.
A najednou šup, Černošice, už? Vždyť to už jsme skoro v Praze!
Kde je ta palačinka?
Nádraží, dobrý, teď už to do Radotína není daleko.
Tam je ta palačinka?
Podél řeky, fajné, fajné, ale pořád stejné. Kde je ta palačinka?
Tak, a teď jsem se kopla do kotníku, jsem chudinka. Bude palačinka?
Jé hele kůň, tudy, tou cestou od řeky? Do zahrádkářské kolonie? Co tam?
Jé, palačinka!
Taková malá, ale naše. A s borůvkama.
Mám v nohách něco přes třicet kilometrů a k palačince by to taky chtělo třeba pečeného vola, ale to už si holt budu muset nechat zajít chuť. Po pečeném volovi bych usnula a už dál nejela.
A my jedeme dál.
Za chvilku se objeví Radotín, tady už to znám, hm, kudy že to vezmeme?
Koukám na tachometr s vidinou první padesátky.
Tachometr je slepý.
Copak to?
Zastavuju a chvíli s ním různě rumpluju.
Zase naskočí, ale tváří se, že nejedu. I když jedu.
No toto...
Hele, už zase funguje.
Dobře, tak kudy dál? Přes Radotínský most na druhou stranu Vltavy se mi nechce, tam je to pěkně nudný a našlapaný lidma. Pokračujeme tedy rovně, trochu se trápíme provozem a zplodinami kolem Lahoviček.
vymotáváme se, zase slušná cyklostezka a tachometr to vzdává.
Asi baterka!
Škoda.
No, tak to si musím protáhnout jízdu, trochu, nekončit na Smíchově, aby tam ta padesátka padla!
A proč že mám jet doelva?
Aha, cyklostezka před námi uzavřená, staví tam pasti na mamuty. Čeká nás objížďka.
Pod Barrandovské skály. Blé, ono to vede do kopce.
Už jsem nejaká rozmrzelá. Ten tachomter, a taky už se není na co těšit. Palačinka je sežraná a zmizela v dáli.
Že bych přejela na druhý břeh a dala si na Výtoni gelato?
Přejedeme na druhý břeh, a já si dám na Výtoni gelato!
Ještě chvíli do kopečka a pak už jedeme s kopce. Proplétáme se pod změtí nájezdů na Barrandovský most, otec chce zamířit na most, ale to mu zatrhnu, už mám aut opravdu dost. POkračujeme po levém břehu, až nás přivítá přívoz.
Jej!
Konečně si sedneme, trochu si odpočineme, že bych si koupila nanuk?
Ne, bude gelato.
Přívoz jede do Žlutých lázní, tam je zase nějaká akce. Proplétáme se davem, ještěže tu nejsem poprvé a vím, kudy ven.
A jsme na podolské cyklostezce, ta jede dobře. Gelato!
Á, dalšíé uzavírka.
Podle značení vedu koloběžku s kopce, ani jsme nevěděla, že u Vltavy vede taková cestička.
Je pomalejší než cyklostezka, ale taková příjemná.
Fuj, zase mušky.
Objížďka konči rozkopaně, bahno to jistí, mám terénní stroj, ha!
Nábřeží vypadá jako z jjiného světa, všichni spořádaní a já bahnitá koule.
Pustí mě na gelato?
Tatínka překvapuje, že v tunelu pod Vyšehradem nejen zvoním, ale i volám. A co, je v zatáčce a zúžený, nechci do někoho vletět.
Dlažební kostky drncají, kolem železničního mostu je plno lidí, tak to chce sesednout.
Výtoň! Gelato“!
Tatínek na gelato neche, tak se tedy loučíme. Děkuju mu, byl to hezký výlet a on ho celý zezadu odnavigoval. Teď už vím kudy příště.
Gelato! Švestka a rakytník, ňam. Jím ho venku, protože koloběžku si dovnitř nepotáhnu a venku, byť zamčenou, samotnou nenechám.
Už to určitě je padesát kilometrů, říkám si, když zamířím na Palackého náměstí do metra.
Doma si pro jistotu zadám trasu do vyhledavače.
Do padesátky mi chybí dva kilometry.
Perkele!