Před úsvitem

Vstala od nehybného těla, krásná jako bohyně pomsty, v ruce držela Lvovu pistoli. Bez záchvěvu si přiložila hlaveň ke spánku.
První zareagoval jeden z hostů - mladý důstojník, ale velitelsky ho zastavila: „Stát! Copak myslíš, carský vojáčku, že bys dokázal mne, Tamaru Ivanovnu, zastavit, kdybych se zabít skutečně chtěla?“
Pak ale zamířila na svého muže. Pohlédl jí do očí, a jako by ji vůbec neznal. A skutečně ji neznal; ne takto, bez přetvářky.
Vystřelila. Do vzduchu. Když znovu promluvila, konečně byl slyšet žal: „Ta kulka byla pro Lva. Byl voják, měl zemřít jako voják, ne usoužený Sibiří, v rukou zrádcovy ženy.“