Když mi bylo pět, věřila jsem, že když nebudu celá zakrytá a bude mi čouhat jen palec u nohy, sežere mě bubák. Maminka říkala, že pod postelí nic není a že se nemám bát. Stejně jsem byla zakrytá až po uši a vedle mě spal jako návnada můj milovaný medvídek - radši on než já.
Jednou jsem zapomněla a on poprvé přišel. Vyprávěl mi pak často pod peřinou strašidelné historky.
Pak mi rodiče jednou vysvětlili, že je to moje imaginěco a já si to vlastně jen představuju. Tak jsem přestala o bubákovi mluvit.
Osvald mi totiž vysvětlil, že dospěláci ho nevidí.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je skvělý!
Kleio
To je skvělý!
A jako malá jsem taky bývala pod peřinou spíš jako kukla a do postele jsem skákala, aby mě něco nečaplo za nohu. :)
Skok a správně srovnané
Ness
Skok a správně srovnané bačkůrky byly nutností :-). A ono to původně bylo něco úplně jiného a pak to mělo být děsivé a tohle mi z toho nakonec vzniklo (to Osvald!)!
Edit: já to teda psala čistě optimisticky, ale ony ty strašidelné historky, šeptané cizím hláskem do ucha pod peřinou... já si nejsem jistá, jestli je moje postava hodná nebo ne!
To je parádní! :) Já jako
strigga
To je parádní! :) Já jako malá mívala, co si pamatuju, děsivé sny o obřích pavoucích. Bubáci mě nikdy moc neděsili, ale jak nade mnou ve snu vyskočilo něco obrovského, osminohého, a mělo to ty příšerně ostré zuby a zelené sliny, fuj.. *otřásla se*
To je hezký i děsivý. Tak
Dangerous
To je hezký i děsivý. Tak nějak nevím, jestli se mám bát. :)