Honba za pokladem
Shrnutí: Zpráva, kterou kdosi podstrčil profesoru Snapeovi na Křiklanově večírku, dá jeho Štědrému večeru značně netradiční náplň.
Přístupnost: Všeobecná.
Prohlášení: Patří Rowle.
Věnování: Milá doxii, přeju ti krásné, i když drobet opožděné Vánoce. Snad se ti můj dárek bude aspoň trochu líbit.
~o~
Severus zašátral rukou v zatuchlé temnotě, hmátl do něčeho vlhce měkkého a tiše zaklel. Vážně by si přál, aby Hagrid Tesákovu boudu čistil trochu častěji. Pes sice dnes spal v domku jako vždycky, když v noci mrzlo, ale bouda páchla přímo nesnesitelně a bůhví, co se tu válelo po podlaze. Otřel si ruku o hábit a posunul se po břiše ještě o kousek vpřed. Do dlouhých nohou, které mu stále ještě čouhaly z boudy, ho začínal i přes silný zimní hábit studit sníh. Znovu zatápal rukou před sebou a narazil na zadní dřevěnou stěnu. Vyčnívající suk ho škrábl to ztuhlých prstů a on sykl bolestí. Proč to vůbec dělá? Byla to pohříchu řečnická otázka. Protože cokoli je lepší než sedět o Štědrém večeru v setmělém kabinetu a přemítat, proč včerejšek dopadl tak zoufale. Poslední veselý okamžik zažil, když Lenka Láskorádová všem na Křiklanově večírku s vážnou tváří vyprávěla o Rotfangově spiknutí. Jen svému vycvičenému sebeovládání vděčil za to, že se neudusil brandy, co měl právě v puse. Ale pak se objevil Draco a už nebylo dobře nic. Poslední dobou šlo vůbec všechno mizerně. Brumbál se vracel ze svých mysteriózních výprav čím dál apatičtější a Potter se soustavně choval jako arogantní idiot, nikoli jako vyvolený, který má spasit kouzelnický svět. A včera selhal i on. Zbytek noci a celý Štědrý den přemítal o tom, zda jeho rozhovor s Dracem nemohl skončit lépe, kdyby něco řekl jinak nebo naopak něco vůbec neřekl – a také o tom, jak tuhle neblahou zprávu sdělí Brumbálovi. S každou hodinou se propadal o něco hlouběji do sklíčenosti. V deset večer toho měl plné zuby. A tak sebral z podlahy kabinetu odhozený kousek papíru a znovu si jej přečetl.
Toto je Honba za pokladem, stálo tam. První stopu najdete v Tesákově boudě.
Našel ho včera večer v kapse pláště, někdo mu ho musel podstrčit na Křiklanově večírku. Na okamžik tehdy zadoufal, že by to mohla být zpráva od Draca, ale písmo nebylo Dracovo a text už vůbec ne. Pokládal ho za nejapný vtípek z dílny Pottera a spol. a naštvaně ho hodil do kouta. O dvacet čtyři hodin později měl už chladnější hlavu. Rukopis byl hodně zvláštní, rozvolněný až k nečitelnosti, po papíře skoro letěl. Byl si jist, že takové písmo nikomu z Tria nepatří. A samotný nápad se Triu také nepodobal. Byl příliš... jednoduchý. Potter by rozhodně nepočítal s tím, že se on půjde plazit do psí boudy, na to ho znal příliš dobře. Tuhle zprávu psal někdo, kdo uvažoval úplně jinak. Někdo politováníhodně naivní, kdo jisté samozřejmé předpoklady vůbec nebere v potaz a možná mu dokonce na konci cesty schoval ulepený pytlík karamel. Nemohl si pomoci, ta odzbrojující prostota ho zaujala. Možnost zvednout se od pohasínajícího krbu a neveselých myšlenek a vydat se něco hledat, mu najednou přišla docela lákavá.
O čtvrt hodiny později, když ve studené zatuchlé tmě přejížděl rukou po prknech boudy, mu to už tak lákavé nepřipadalo. Začínal dokonce znovu uvažovat o tom, zda to přece jen není hodně trapný studentský vtípek, když konečně nahmátl tvrdý růžek papíru zastrčený mezi prkny. Vytáhl jej a rychle se soukal ze zapáchající skrýše. Oprášil si z kolen sníh, pak rozžehl hůlku. V ruce držel reklamní hotelový kartónek s deseti papírovými zápalkami. Věděl, že mezi dětmi z kouzelnických rodin jsou sirky, ten podivuhodný mudlovský vynález, ceněná sběratelská komodita s pestrým praktickým využitím. Pokládaly se za vtipnou a hodnotnou pozornost. Jeho první letošní vánoční dárek. Severus obrátil plochý kartónek v ruce. Na zadní straně sirek bylo brkem skoro nečitelně naškabáno Další stopu najdete na Astronomické věži. Noc byla jasná a mráz sílil, v provlhlém hábitu mu začínala být pěkná zima. Napadlo ho, že nejrychleji by se zahřál, kdyby svým dárkem smradlavou Tesákovu boudu na místě podpálil, a absurdnost té myšlenky ho skoro pobavila. Radši strčil sirky do kapsy a vydal se směrem k hradu.
~o~
Už léta nebyl na Astronomické věži za tmy. Dost na tom, že musel tolik nocí obětovat patrolování chodeb nebo ještě hůř, setkáním Smrtijedů. Přišlo mu absurdní zírat na hvězdičky, když mohl spát. Snad proto ho ten pohled tak překvapil. Už pozapomněl, jak je odsud zimní nebe blízko. Hvězdy byly zářivě jasné, a když se podíval na jezero zapuštěné mezi zasněženými kopci, viděl v něm druhé nebe plné světel. Kdo ví, zda je nevidí naposledy? Otřásl se a rozžehl hůlku.
Astronomická věž byla poměrně rozlehlá, ale pro zprávu tu moc skrýší nebylo. Přistoupil ke kamennému podstavci uprostřed, na kterém stával při hodinách dalekohled, a odmetl z něj trochu sněhu. Bezvýsledně. Začal obcházet kolem obvodové zídky lemující věž a pečlivě svítil do každé větší škvíry mezi kameny. Ani tam nic nebylo. Vyklonil se přes okraj zdi a zahleděl se do temnoty pod sebou. I za dne ta hloubka brala dech. V noci vypadala bezedná. Od jezera se zvedl vítr, do nosu ho udeřila ostrá vůně sněhu. Jak by bylo jednoduché se ještě trochu předklonit a přeletět tu tenkou hranici, na které už tolik měsíců balancoval. S každým dalším dnem cítil, jak ho opouští odhodlání i síla. Přestával věřit tom, že jeho snažení má nějaký smysl. Jaký rozdíl je v tom, jestli zemře teď, nebo o pár měsíců později? Mizivý nebo žádný...
Stopu či dvě pod okrajem zídky zahlédl něco bílého. Natáhl se a vyňal ze spáry mezi kameny obálku. Když ji otevřel, vypadlo mu na dlaň malé zelené sklíčko. Chvíli na něj hleděl, pak si je pomalu přiložil k oku a znovu pohlédl ke hvězdám. Nebe teď vypadalo jako samet posetý smaragdy. Dětské nebe naděje. Hleděl vzhůru, dokud ho neroztřásla zima. Pak si teprve přečetl sedm slov na zadní chlopni obálky. Poklad najdete ve svém křesle ve sborovně.
~o~
Dveře sborovny otvíral s největší opatrností. Věděl, že se tu část učitelského sboru schází po večeři na štědrovečerní sklenku brandy, ale doufal, že v půl dvanácté už by mohli být všichni pryč. On sám se posezení zásadně nezúčastňoval. Dost na tom, že musel zachovávat dekorum během slavnostní večeře, kdy se dospělí proměňovali v děti, na hlavy si strkali legrační kloboučky a snažili se usmívat dokonce i na něj.
Oheň v krbu sborovny ještě stále hořel, ale jinak tam bylo šero a místnost vyhlížela prázdná. Vešel tiše dovnitř a sesul se do svého oblíbeného křesla. Stálo stranou od krbu, mimo dosah nejhovornější skupiny, která se obvykle shromáždila u ohně. V zimě v něm bylo trochu chladněji, ale to bohatě vyvažovala skutečnost, že ho tam málokdy někdo oslovil. V ruce stále ještě svíral zelené sklíčko a přemítal, kdo pro něj připravil tak neuvěřitelnou kratochvíli a proč. Neměl mnoho přátel. Ne snad, že by konceptem přátelství přímo pohrdal. Nezvládal způsob, jakým se ve většině případů udržovalo – zbytečnými činnostmi, ukrádajícími vzácný čas, kterého měl čím dál méně. Přesto existoval někdo, kdo kvůli němu vlezl do Tesákovy boudy a nahýbal se v mrazu přes okraj Astronomické věže a – uvědomil si, že ho něco tlačí do zad, sáhl za sebe a vytáhl pytlík ulepených karamel – a vymyslel bůhvíjakou lest, aby se dostal k jeho křeslu ve sborovně. Bylo to nepravděpodobné a absurdní... a vlévalo mu to do srdce naději. Ne mnoho, ale i troška byla teď opravdový poklad.
Severus se zvedl, aby se ohřál u krbu, a krok od něj se zarazil. Jedno z vysokých křesel u ohně nebylo prázdné. Seděl v něm Brumbál a hleděl do plamenů nepřítomným prázdným pohledem. Jeho tvář vypadala ještě starší a unavenější než obvykle, zčernalá ruka ležela volně v klíně. Severus pocítil cosi jako závan lítosti.
„Karamelu, Albusi?“
Brumbál sebou trhl a překvapeně se na něj podíval. Když zpozoroval pytlík, který mu Severus strkal pod nos, tvář se mu rozzářila.
„Na mou duši, to jsou pravé mléčné karamely! Ty jsem neviděl od dětství! Kde jsi takový poklad sehnal?“
„Tajemství.“ Usadil se vedle něho a nalil si brandy z láhve, která zbyla na stolku u krbu.
„Jak to jde s Dracem, Severusi?“
„Nijak zvlášť,“ odpověděl a upil ze sklenky. A zatímco si v hlavě sestavoval slova, kterými Brumbála zpraví o posledním neradostném vývoji, uvědomil si, že už situaci nevnímá tak beznadějně. Jestli se mohlo dnes v noci stát něco tak absurdního a nepravděpodobného, jako že ho někdo vyslal na honbu za pokladem, mohou se možná stát i jiné absurdní a nepravděpodobné věci. Třeba že nakonec všechno dobře skončí.
~o~
Lenka Láskorádová ležela v posteli ve svém starém dětském pokoji a zírala na ztemnělý strop. Nemohla usnout a rozhodně to nebylo proto, že by se tak těšila na nadílku. Vzpomínala. Když přijela v prvním ročníku domů na vánoční prázdniny, přivezla si z Bradavic přezdívku Střelenka a první noc doma proplakala s tím, že už se tam nikdy nevrátí.
Táta jí tehdy naučil novou hru. Měla pokaždé, když jí bude zle, najít ve škole někoho, kdo je na tom ještě hůř, a udělat mu radost. Docela to fungovalo – a hlavně ji to bavilo. Posměch a narážky tolik nevnímala a některé ze spolužáků její chování dokonce odzbrojilo. Problém nastal, když Lenka zjistila, že nešťastné nejsou jenom děti, ale i dospělí. Ty si čokoládovou žabkou nebo zbrusu novými strašibrýlemi utěšit netroufla. Tak vznikla Honba za pokladem, vánoční dárek, který chystala už od Halloweenu. V druhém ročníku poslala za pokladem Hagrida, zdrceného aférou s Klofanem, ve třetím knihovnici Pinceovou, kterou trojnásobný počet studentů v knihovně deptal k nepříčetnosti, ve čtvrtém profesorku Trelawneyovou, sesazenou z učitelského místa. Netušila vlastně, jestli její nápad někdy někoho potěšil. Věděla jen, že až dosud všichni její trasu prošli, protože poklady zmizely. Napadlo ji, jestli profesor Snape nehodil její výzvu rovnou do koše. Chvíli o tom přemítala, ale pak zavrtěla hlavou. Nikdo si přece nenechá ujít ty báječné karamely na konci. Lenka si přitáhla deku k bradě a s úsměvem usnula.
Po, 2010-01-11 00:38 — doxii
Milá Deane,
děkuju za nádherný dárek. Věř, že má očka byla rozzářená přesně tak, jak jsem slibovala. Strhala jsem z dárku papír a už se jenom nadšeně kochala. Trefila si se přesně do toho, co jsem si představovala. Je příjemné číst něco jiného, žádné párování ani Voldemort za dveřmi. Jenom krásná myšlenka "udělat radost někoumu, komu je hůř než nám"...Lenku mám ráda právě proto, že je pro ní všechno možné a je to vážně asi jediná postava, která je schopná udělat sklepnímu netopírovi tak příjemnou bojovku se sladkým koncem. A nakonec potěšit dve duše místo jedné.
Mockrát děkuju, krásně se to čte, a ještě líp se tomu veří :)
PS: Je ode mě nevděčné, poděkovat svému Ježíškovi tak pozdě, není to schválně. Mockrát ti děkuju, Ježíšku!!!
Po, 2010-01-11 16:15 — Danae
Doxii,
mám hroznou radost, že se ti to líbí! Tvé přání mi přišlo báječně inspirativní, jen jsem si říkala, zda ho tou povídkou zvládnu splnit. A na zpoždění kašlu. Krásný komentář přijde vhod v každé době :)
Ne, 2010-01-10 22:15 — Severka
Tak. Jelikož jsem se poslední
Tak. Jelikož jsem se poslední asi dva týdny úplně ohavně flákala, mám teď texty na překlad a texty na korektury a práci na psaní a pedagogiku a psychologii na učení se a... a přesto se nedovedu představit, že bych strávila minulou půlhodinu něčím smysluplnějším (natož příjemnějším) než čtěním a znovučtěním téhle povídky :-) Moc pěkná... (A bojovky jsem vždycky zbožňovala :-))
Po, 2010-01-11 16:18 — Danae
Jaká to vzácná návštěva!
Jaký to milý komentář! Já vždycky tušila, že jsi bojovkový typ ;)
Ne, 2010-01-10 18:44 — Jacomo
Nádherná miniatura
a taky pořádný kus inspirace. Ona se Lenka zase nepíše až tak lehce, jak jsem se právě měla možnost přesvědčit. Ale tady je skvěle podaná. Úplně jsem viděla tu její tvář zabořenou do polštáře a vnímala její pocity. A ta skvělá hra, jak potěšit ostatní, když nám samotným je ouvej! Smekám před každým, kdo ji dokáže hrát.
Ne, 2010-01-10 22:00 — Danae
Jé, děkuju!
Ty jsi teď oficiálně Lunopsavec, takže o to víc tvé ocenění potěší! Z téhož důvodu jsem si tvou Lunu taky moc užila. Myslím, že mezi ní a Snapem existuje hodně zajímavé napětí, a když se to dobře uchopí...
Ne, 2010-01-03 18:09 — Lunkvil
Jak to?
No jo, ale jak to Snape mohl vědět hned na začátku, že dostane karamelky?
Ne, 2010-01-03 19:20 — Danae
Dobrá otázka
Karamelky se tam dostaly asi o tři verze dříve, kdy Snape ještě taky sentimentálně vzpomínal, že mu kdysi takovou Honbu připravila malá Lily a takové karamely mu na konci nechala. V téhle verzi je to už jen taková mlhavá reminiscence na dětství, pod kterou si každý může představit co chce - a dobrý materiál k otázkám pro obzvlášť logické čtenáře ;)
Čt, 2009-12-31 23:11 — Arengil
Výborný! Trochu jsem teda
Výborný! Trochu jsem teda podezřívala Brumbála, ale Luna byla ve frontě hned za ním...
Pá, 2010-01-01 16:17 — Danae
To by bylo
Brumbálovi podobný! Ale měl aliby, protože na Křiklanově večírku se myslím nevyskytoval.
Čt, 2009-12-31 19:47 — angie77
Nádhera
Luna je číslo:-) Celá povídka se mi moc líbila, představa Severuse zalezlého v Tesákově boudě je prostě neodolatelná... Ale nejvíc mi fantazie pracovala u posledního odstavce, když jsem se pokoušela představit si, jak za pokladem putuje třeba Trelawneyová se svým třetím okem:-)
Pá, 2010-01-01 16:16 — Danae
Jojo,
povídka se mi sice měnila pod rukama, ale bylo mi jasné, že Severus v Tesákově boudě tam prostě jako první obraz zůstat musí :) Trelawneyová na cestě za pokladem by mě taky bavila. Nechcete si to někdo napsat? ;)
Dík za hezký komentář!
Ne, 2010-01-10 20:18 — Arengil
Až na to, že tam by na konci
Až na to, že tam by na konci musela být místo karamel láhev sherry. :D
Ne, 2010-01-10 21:57 — Danae
Pravda pravdoucí!
XD
St, 2009-12-30 21:07 — Julie
Luna je neuvěřitelná postava,
Luna je neuvěřitelná postava, dokonce i toho Severuse dokáže rozveselit. Tohle se ti moc povedlo. Krásně absurdní, ale přitom uvěřitelné. I když další díl bych určitě chtěla číst:-)
Čt, 2009-12-31 13:47 — Danae
Takovej komentář,
to potěší! Pokračování by mohlo být zajímavé, ale kupodivu jsem při psaní téhle povídky myslela hlavně na vztah Severuse a Draca a jak se asi vyvíjel po Vánocích... Třeba z toho ještě někdy něco sentimentálního vyleze :)
Út, 2009-12-29 23:20 — Ebženka
Zcela velmi krásné
Tušila jsem pachatele. A vím, jak vypadají ty karamely, já si totiž pamatuju nejen lízátka s kravičkou, ale taky mnohem starší tmavomodré a tmavozelené pytlíky se světlými a tmavými karamelami, které jsem milovala. Plus bývaly ještě ovocné sisinky, ale ty by Snape určitě nechtěl a Luna to ví. :-) Jo, tomu říkám roztomilá vánoční povídka.
St, 2009-12-30 17:34 — Danae
Jo, a
nejlepší bly takové ty, co už trošku ztvrdly. Papírek se k nim drobet přilepil a musel se z nich ocucat :)
Mám radost, že se ti to líbilo!
Út, 2009-12-29 11:09 — Rebelka
Odhalila jsem pachatelku ;o)
Je to krásné, vánoční, roztomilé a přesto uvěřitelné. A nejvíc se mi líbilo, že jsi dokázala, že jsem se jednu chvíli blaženě usmívala a v dalším okamžiku to začalo být tak kruté a pravdivé, že mi běhal mráz po zádech.
A přidávám se do fanklubu dobrých karamelek z dětství:). Vybavuji si taková ty malá lízátka z měkkého karamelu, na obalu měla kravičku nebo džbánek mléka. Myslím za korunu. Tak ta byla moc dobrá... :o).
Út, 2009-12-29 13:34 — Danae
Naše pachatelka
má holt nezaměnitelný rukopis ;) Jsem zvědavá, zda to taky někdy dojde Snapeovi a jak na to zareaguje - ale to už by byla jiná povídka. Tvoje pochvala mě moc těší, až si říkám, jestli ta kvalita není spíš ve čtenářích než v textu...
Lízátka s kravičkou znám! Byla slaďoučká a skvěle vytahovala plomby :D
Út, 2009-12-29 15:32 — Rebelka
Jednou mu to určitě dojde :)
Panejo, to bych si chtěla přečíst :). Nu což, nezbývá než doufat, že tě třeba jednoho dne popadne touha napsat druhý díl ;o).
Kvalita je určitě v textu. Blábol nespasí sebelepší čtenáři :).
Plomby jsem tehdy naštěstí neměla. Ať žijí mléčné zoubky, které vypadnou dřív, než se stihnout kazit! :D
Út, 2009-12-29 03:16 — neviathiel
Jééé, to je krásné. A zcela
Jééé, to je krásné.
A zcela uvěřitelné a kanonické. Hned mě napadlo, že tohle vymyslela Luna, aby donutila Snapea jít se vyvětrat ven. A on by si ty karamelky nikdy sám nekoupil.
Út, 2009-12-29 10:54 — Danae
To ale milý komentář!
Aby si tak na tebe, báječného detektivního autora, někdo přišel se záhadou ;)
Út, 2009-12-29 00:49 — Aveva
Božíčku, to je
Božíčku, to je roztomilé!
Takové správně vánoční. Já chci taky karamelku! :o)
Út, 2009-12-29 00:58 — Danae
Jestli
někde objevím pravé karamelky našeho dětství, máš ji u mě. Dííík za komentíííík!
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jsem dojatá.
Fakt. Ta kombinace prostého potěšení z dětinských úkolů a trpkých návratů k realitě je velmi přesně vyvážená.