Válečný pilot

Létání je náročné na soustředění. Létání ve válce, kdy po vás neustále někdo střílí, kde kolem vás umírají vaši kamarádi, to už si vyžaduje koňské dávky sebeovládání a koncentrace. Důležitý je i klid. Pokud chcete dobře létat, musíte být v klidu. Umění zachovat si ve vzduchu chladnou hlavu vyžaduje praxi. Druhá možnost je, že se tak narodíte. Nesmíte v soubojích dát místo emocím, protože ty vás přivedou do věčných lovišť. Nesmíte myslet na životy, které berete a které ztrácíte, ani na to, že byste mohli i vy zemřít. Potom klid sice nalézt můžete, ale v kokpitu ho musíte mít vždy.

Čtyři dny jsem nebyl ve vzduchu, protože Slightly Dangerous je rozbitá. A mám obavy, že ten mechanik, co na ní od rána do večera dělá, je úplně neschopný. Už dávno mi došla trpělivost, tak jsem se šel podívat do hangáru, kde stojí moje kráska, rozebraná na kousky. Mechanik mi řekl, že nemůže spravit klapku chladiče na turbokompresoru, která se nachází na jeho zadní části. Všechno ostatní prý funguje, jak má, včetně normálních vztlakových klapek. Prohlížím si otevírací mechanismus problémové klapky a okamžitě mne bije do očí prasklá páčka. Jak tohle mohl přehlédnout? Ó, bože. To abych si zkontroloval celé letadlo.

Pět sestřelů. Magická hranice, kterou jen málo pilotů překonalo. Zdá se to málo, ale to číslo je ve skutečnosti velmi vysoké, když si uvědomíte, kolik práce a jaké riziko se za tím skrývá.
Bylo to v létě 1943. V té době jsem měl na kontě pouhé čtyři sestřely. Jeden zbýval. Příležitost ale ne a ne přijít. Ta samozřejmě přišla až v nejméně vhodnou chvíli. Měl jsem poslední zbytky paliva a najednou jsem pod sebou uviděl nic netušící stodevadesátku. Byl jsem chvíli na vážkách, ale jak se říká, bez odvahy není vítěztví. S posledními zbývajícími náboji se mi ji podařilo sestřelit.

Únava! Stres! Zlost! Lítost! Bolest! Už nemůžu dál. Mám toho tak akorát dost! Kdy to skončí? Chci vůbec ještě pokračovat? Pocit samoty! Všude kolem jen smrt! Už nemám sílu. Už nemám energii! Tohle je pro jednoho člověka příliš. Jak tohle může někdo zvládat? Létat, zabíjet, znova létat, znova zabíjet. Nekonečný kolotoč, ze kterého není cesty zpět. Připadám si, jako bych nadobro ztratil krásu světa, která možná někde stále je. Tady je jen smrt a ruiny lidských životů, ktéré melou z posledního a zoufale se snaží, aby to na nich nikdo nepoznal. Možná bude lepší, když se z toho vysvobodím sám...

Vítejte u 352. letky. Mé jméno je Hughes, generál Hughes. Všichni, co tu teď přede mnou stojíte, jste sem byli přiděleni z jediného důvodu - jste dobří. To mi ale nestačí. Dobrý není dost. Dobrý není dost proti tomu, co vás čeká. Chci, abyste byli ti nejlepší stíhací piloti, co tahle země má. Nevím, na jaký přístup jste zvyklí, ale na ten můj rozhodně ne. Budete létat a bojovat. Na zemi budete trénovat a zlepšovat se. Potom budete zase létat, pořád budete létat. A budete sestřelovat. Nechci, abyste munici vozili zpět. Ta ať vám nezůstane. Ať si ji zpět odvezou Němci!

"Poe, já jsem úplně vyřízenej..." říkám, když celý zpocený, unavený a rozbolavělý vylézám z kokpitu. Šest hodin sedět na tvrdé sedačce v úděsném horku a hluku je vyčerpávající.
"To mi povídej! Nad Francií jsem myslel, že snad vyskočím a nechám se zachránit partyzány," odpovídá mi zadýchaně.
"Proč nemůže nad celou Evropou pršet? To by se nikam nelítalo a měli bychom taky nějaký volno! Zatracená práce... Zatracený počasí!"
Druhý den ráno vstávám a jsem štěstím bez sebe. Vidím hutné šedé mraky, ze kterých padají provazy deště. Jdu do briefingové místnosti a čtu stručnou meteorologickou zprávu.
"Oblačnost 7/8, základna kolem 800 ft."