Moje články

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Tichá služebnice

    Úvodní poznámka: 

    I tenhle rok budou soundtracky. Třeba Oldřich Mikulášek!
    Takové je to, paní;
    a nikdy nebude to jiné,
    že pro někoho denně žít -
    je denně umírat.

    Drabble: 

    Strážkyně si uvykla životu beze slov. Esence džina je utkána z povinnosti a přísaha je nejvyšší zákon snění.
    Zlomím-li slib mlčenlivosti, přijdu o hlas.
    Věděla, co ji čeká. A Generál také.
    V následujících dnech bojů mluvit nepotřebovala. Když Zima tlačila voje snění hlouběji do pouště, záleželo jen na Generálovi. Na jejích ohnivých očích. Na tom, aby se jí nikdo nedotkl.
    V noci si rozuměly beze slov. Strážkyně se naučila tajný jazyk doteků na skráni a polibků na čelo. Hlas nebyl potřeba.
    Až do chvíle, kdy viděla, ledového lučištníka zacílit přímo na záda Generála a nadechla se, odsouzená k bezhlučnému výkřiku.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    A nad ni není

    Úvodní poznámka: 

    Vida, první duben, to to uteklo.
    Nenabrala jsem za ten rok žádný velký příběh. Jenom jedno velké a málo originální téma, ze kterého uvidím, jestli budu psát. Zkusím to, ale buďte ke mně prosím shovívaví; jednorázovky už jsem hodně let nepsala.

    Drabble: 

    Marie z Magdaly si v ostrém slunci zaclání oči. Pod křížem je vedro a smrad. V jejím srdci se zrcadlí bolest jeho tváře.
    Stálo ti to za to, Máří?
    Marija Morevna žvýká jediný stroužek dokonalého jablka, tenký jako smrt. Její jediný příděl, hubený jako Kostějova paže v poutech. Omítku snědli už před týdnem; zbývá jen umírání.
    Stálo ti to za to, Marijo?
    Yvaine češe šedivějící vlasy svých vnoučat.
    Arwen obléká smuteční roucho.
    Alžběta kráčí sibiřskou plání.
    Anna mačká spoušť.
    Stálo vám to za to? Za bolest, žal a ústrky? Mohly jste žít bez nich.
    Stálo. Protože na konci byla láska.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Rovné léto

    Úvodní poznámka: 

    Řeknu vám, že zjistit ve 23:52 30.4., že ta Poslední kapka, co jste si přečetli v tématu, má písmeno navíc, je dobrej adrenalin. Ale stihla jsem to přepsat!
    Jeden Skácel na konec:
    vlaštovky hbité rovnou nití
    studánky k nebi přišívají
    rovný je den a slunce svítí
    na rovné léto v rovném kraji

    Drabble: 

    První červencový liják, jako když Pánbůh rozevře náruč. Potůčky utíkaly od doškové stodoly z kopce. Oběhly naskládaná polena řezbářské dílny. Zabublaly kolem ovčína.
    Alexeje vyburcoval Ilja kňučením. V kopci dostihl Romana.

    Šli spolu. Podpírali se jako dva stromy.
    Anně přibyl bělavý pramen. Záboj kulhal, otlučenou pušku jako berli.
    Pánbůh ruce sklapl. Liják ustal.

    Nic se vlastně nezměnilo, řekla později Romanovi, v pevně spleteném večeru, který patřil jenom jim.
    Usmál se. Myslel si své – Záboj ze Serravalu musel chodit kolem něj.
    Jen jsme si nedovolili umřít, dodala.
    Některé věci najdeš jen po cestě, mohl říct. Ale neřekl.
    Už to věděli oba.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Pastorčí věž

    Děkuji všem, kdo se mnou letos vydrželi. Ke konci už mi trochu docházely síly a mám pocit, že se to projevilo. Příští rok si asi už konečně dám dovolenou od těch pokračovaček a budu si jen tak drabblit.
    Tohle je tedy ten druhý konec (nekonec), pro Annu a Záboje. Taky to není úplně hepáč, ale pro ně vlastně skoro ano. Možná se k tomuhle "fandomu" ještě někdy vrátím - zvlášť bratrům jsem se věnovala míň, než by zasloužili, ačkoliv přemýšlením o nich to celé skoro začalo. Ale dlouhé příběhy z něj už jsou ukončené.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Pastorčí věž

    Úvodní poznámka: 

    Konečná Achmatovová pro Sergeje a Annelise a Osamění
    Tolikrát už mě kamenoval svět,
    že na počtu ran dávno nezáleží,
    že z kamenů se dala vystavět
    pastorčí věž nejvyšší ze všech věží.
    Vzpomínám v dobrém, zdravím přátelsky
    všechny, kdo k dílu přiložili ruce.
    První tu vidím jitřní záblesky,
    poslední vítám večerní hold slunce
    a často v oknech mého podkroví
    hostuje mořský vítr ledový,
    holub mi zrní vyzobává z dlaně...
    A k sloce básně dosud nedopsané
    mi Múza s klidem božsky troufalým
    osmahlou rukou doplňuje rým.

    Drabble: 

    Sergej se vracel z práce uondaný – takže deštník navíc před jejich dveřmi ho zaskočil nepřipraveného.
    Lekl se. Co Annelise?
    Dveře otevřel potichu. Pak uslyšel smích a otázka mu zkroutila žaludek.
    Hlupáku. Válečné lásky nevydrží.

    S temným výrazem vešel. Annelise s vysokým elegánem se přistiženě obrátili.
    „Neruším?“ zeptal se štiplavě.
    Elegán ji předběhl. „Marcel Deveraux, těší mě.“ Jeho tón říkal falešná identita. „Slečna nám pomáhá v jisté… citlivé záležitosti. Na techniku je jednička – a Němci ji nečekají.“
    „My utekli, ale co ostatní?“ prohlásila Annelise plamenně „Nemůžu je v tom nechat!“
    Sergej, opět, seznal, že je idiot. „Nemůžeš. Promiň. Jak vám pomůžu?“

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Ledovec.
    Vlastně sama nevím, jak přesně skončí. Myslím, že snad dobře, ať už to znamená cokoliv. Ale ještě před sebou mají tihle dva spoustu dobrodružství, než tomu tak bude.
    Kdyby vám chybělo to eso, tak v mnoha karetních systémech má hodnotu jedna a často se může nečekaně skrývat v rukávu.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Ledovec

    Úvodní poznámka: 

    Skácel pro Annu:
    nejčistší ze všeho je lítost
    je drahocenná  je to křehká věc
    v dobách kdy zlost se otelila
    jak za polárním kruhem ledovec

    Drabble: 

    Stáli spolu pod Bílým koněm, čtyři světové strany. Ostatní poslali napřed.
    Annelise vykročila první, vibrovala netrpělivou energií.
    Záboj odkulhal smířeně. Cestou ho podpíral Sergej – a mluvili. Konečně. Minulost zavřeli na dva západy.
    Matka a syn zůstali. Sergej úzkostně prolomil ticho: „Maminko… já… se s vámi nevrátím.“
    Jako by oba slyšeli prasknutí ledu. Rozplakala se: „Vyhnala jsem tě.“
    „Ne, maminko!“ vyhrknul. „Já… musím. S Annelise!“
    Objala ho, sílou nevyřčených let.
    Vtiskla synovi do ruky malovanou pažbu. „Každého, koho jsem milovala, dovedla Marja zdárně domů.“
    Odešel s hořkosladkým úsměvem.
    Anna dohnala a podepřela Záboje. On jí podal svou pušku. A šli domů.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Zlatý lem.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    O lepších koncích

    Úvodní poznámka: 

    Je to takové náhodné, ani nevím, nakolik to splňuje zadání, ale já se k tomuhle chtěla ještě jednou vrátit.
    Dnešní Skácel:
    děravý smutek sokolníků
    když jako čárku stisknou rty
    a zvrátí hlavu  nevrátil se
    a nikdy už se nevrátí

    Drabble: 

    „Žil byl jeden židovský mládenec, blíženec. Často létával na…“
    „Létajícím koni!“
    „Tak. A zabíjel draky, tuze dobře. Pak do učení vzal mladého...“
    „Bohatýra?“
    „Tak dobře, bohatýra. A mládenec se do něho zamiloval. Jenomže bohatýrovi učarovala jeho sestra.
    A když…“
    „Bohatýra zranili draci?“
    „No, tak ho zachránil, ale sám padl. A to je konec. Padejte spát, holky. Lepší nemám.“
    „Jenomže! Náhle se mládenci zjevil stařec.
    ‚Šalom, pane Bože,‘ pozdravil mládenec, protože ho poznal.
    ‚Lituješ své smrti?‘ otázal se židovský Pánbůh.
    ‚Nelituji záchrány přítele. Ale sestru opouštím.‘
    I, židovský Pánbůh se slitoval a mládence v hvězdu proměnil, aby sestře z nebe radil.“

    Závěrečná poznámka: 

    Taknějak skorovlastně navazuje chronologicky na Zlatý lem.
    Dějově je to propojené s Náhle přimknou křídla.

    Nevím, jestli to je jasný, ale pro forma: první vypravěč je Annelise, druhý Sergej.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Zlatý lem

    Úvodní poznámka: 

    Skácel pro Záboje a Annu:
    přijmu ji jako zlatý lem
    jedinou  svoji  jiná není
    přespříliš zápasil jsem s andělem
    a chromý jsem a unavený

    Drabble: 

    Zbytek cesty k Bílému koni, jejich spáse, nebyl nebezpečný. Jen strašně těžký.
    Záboj klopýtal. Nenáviděl svět. Horečku doprovázela zimnice - vodka padla na dezinfekci.
    Anna hledala cestu očima letících ptáků. Bodlo ho v záňadří. Znovu zklamal. Smrt jí stála za levým ramenem, družka v lovu. Nedokázal ji zahnat.

    Uklouzl, sebeovládání prasklo. Zvedla ho ona.
    Třásl se. „Promiň,“ zaprosil.
    Naklonila hlavu.
    „Muselas zabíjet,“ vzlykl.
    „Děláš, jako bych neznala smrt,“ odvětila ledově
    Nerozuměl. Pak ztuhl. „To… není totéž!“
    „Není,“ řekla pevně. „Tohle bylo správné.“

    Stisk předloktí, dotek motýlích křídel.
    „Smrt s námi žije už dlouho, Záboji. Je čas naučit se žít s ní.“

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Probolet na dno.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Probolet na dno

    Úvodní poznámka: 

    Skácel pro dnešek:
    všechno se jednou probolí
    na vlastní dno a zmizí strach
    krásné jsou staré stodoly
    prázdné po dávných úrodách

    Drabble: 

    Večer nezapálili oheň. Sergej ležel na studené zemi. Nespal – pozoroval své rodiče, ležící na vzdálenost sibiřské stepi. Nevyřčená slova posledních dní stékala do vodopádů.
    „Na co myslíš?“ zašeptala Annelise.
    „Na ně,“ pohodil hlavou. „Sbližuje je jenom válka.“ Zaváhal. „V normální době by se nikdy nevzali.“
    Zamrkala jako kočka. „Jako my, myslíš?“
    Sergej mlčel.
    „Nikdo nemusíme nést břemena svých rodičů. Ani nemůžeme.“ Vzdychla. „Kadete, mezi námi je přece víc!“
    Natáhla ruku.
    „Kdybys… šel se mnou… mohli bychom to zkusit.“ Usmála se: „A třeba opravovat auta!“
    Sergejova dlaň překryla její.
    „To mohli. Teda, ta auta,“ zakoktal se. „A… a to druhé taky.“

    Závěrečná poznámka: 

    Následuje po Jako břízce bílé

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Jako břízce bílé

    Úvodní poznámka: 

    Pro dnešek od Skácela Rozhovor:
    Jak se ti daří můj milý?

    Jako stromečku,
    ke kterému přivázali ovečku,
    aby nezaběhla do černého lesa
    a zlý vlk nevydal se za ní.

    A jak se daří mé milé?

    Jako břízce bílé,
    která se větru klaní,
    klaní, klaní.

    Drabble: 

    Třetí den zdolali Aravis. Údolí byla poslední hrozba. Poblíž bezpečí hor vydechli.

    Varoval je Dobryňa, než padl první výstřel. Záboj pohlédl na Annu – zradili kolaboranti? Štěstěna?
    Namířil. „Odveď je,“ syknul. Poslechla.
    Němců nebylo moc. Neměli psy. Vystřelil.
    Do lesa přeběhly děti.
    Stačí je zabít.
    Annelisina sestra a matka.
    Nebo zdržet. Vystřelil.
    Sergej. Annelise.
    Poslední Němec střílet uměl.
    Anna pronásledovatele setřese.
    Záboj padl do mechu, rameno probodla bolest.
    Jsem přijatelná ztráta. Jsou horší konce.

    Třesknul hrom. Anna mezi březovými kmeny pevně svírala Marju Morevnu.
    Pak bylo ticho, mech bezhlučně vsakující krev.
    A Anna. Obrátila ho, zaškrtila ránu.
    „Není přijatelných ztrát, rozumíš?“

    Závěrečná poznámka: 

    Kdyby nebylo vidět téma, doporučuji spočítat členy výpravy (což je mimochodem zatracené štěstí). Pes se nepočítá, protože... by mi to nevyšlo. Dobryňa mi to jistě odpustí, ostatně princip deus ex canina už používám delší dobu.
    Navazuje na Nad mé síly

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Nad mé síly

    Úvodní poznámka: 

    Já to ještě naposledy trochu zamotám a pak slibuju, že už to začneme nějak rozuzlovat.
    Pro dnešek Skácelova Milostná:
    Jako pták za katem za sluncem kráčí mrak,
    nebesa krvácejí
    a je to nad mé síly.
    Tu drsnou žluť co nosíš ve vlasech,
    na tvrdé cesty z vozů natrousili.

    Drabble: 

    Když přišel, cítila Anna v duté zimě svého nitra jen překvapení.
    Nejdřív nemluvili – ona hledala cestu; on pomáhal ženám. Při třetí zastávce jí podal čutoru, jako sibiřskou vzpomínku.
    „Celý den jsi nepila,“ řekl tiše.

    Později Annelise na svahu sjela noha. Sergej hned přiskočil, pevně ji chytil. Anna zachytila – a opětovala – Zábojův pohled.
    Válečné lásky rozorá mír, říkaly oči dvou trosečníků.
    Vyrostl, říkaly oči dvou rodičů.

    Večer u ohně vytáhla Anna ze záňadří kroužek motouzku, zteřelý léty. Voněl sněhem tajgy a dávnou něhou. Zimy trochu ubylo.
    Obrátila se k Zábojovi. Přihýbal si z flašky, v očích nepřítomný lesk.
    Něhu zafoukal sníh.

    Závěrečná poznámka: 

    Ale myslím to nadějně, fakt, jenom je blbé téma. Vidíte tam tu stoupavou tendenci, žejo?
    Navazuje na Pastýře stád.
    Pokud nevíte, co tam dělá ten motouzek, může pomoci tohle: Takový už je svět.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Pastýři stád

    Úvodní poznámka: 

    Skácel pro dnešní den:
    těm kteří vyťali by olivu
    a lidem učinili o růži se báti
    spílati budu toho podzimu
    a hlasitě a trpce odmlouvati

    Drabble: 

    Annelise mlčky pozorovala Sergeje. Čtyři holomky zjevně o „výletu do hor, sblížit rodiny před svatbou“ nepřesvědčil.
    Zvažovala únikové cesty – ale žádné východisko neviděla. Konverzace kroužila ve spirále podezřívavosti.
    Náhle z lesa vyšel starší pán se psem.
    „Sousede, ještěže jste je zdrželi!“ zahlaholil žoviálně. „Anuška nějak kvaltovala!“
    Nedůvěra mírně opadla.
    Sergejův otec pohlédl na Annelise, v tmavých očích výzva: „Málem jsem nestihl vlastní snachu!“
    Nasadila úsměv, políbila ho na tvář. Páchl kořalkou.
    Změřil chlapy pohledem: „Děkuju, ale už můžete domů. Kéž vás Pánbůh chrání – v horách je bez průvodce nebezpečno.“ Zdvořilostí zařinčela ocel.
    Holomci pohlédli na pušky a psa.
    A vypadli

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Boha ohařů

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Bůh ohařů

    Úvodní poznámka: 

    Tohle je takový posun v ději, který se neposouvá úplně dost, ale dneska jsem ráda, že jsem ráda. (Mé dny jsou v řadě už tři takové pondělky za sebou, korunované tím, že mi včera někdo ukradl peněženku.)

    Každopádně dnešní Skácelovo Zátiší:
    Opravdu  O polednách přichází lovci
    S mrtvými ptáky v kličkách u pasu

    Před kamna uléhají psi  Bůh ohařů
    Je spokojen  Ozdobil věrné tlamy peřím

    Drabble: 

    Záboj zoufale objímal strom a nadával. Jako voják propochodoval celé dny - ale teď mu táhlo na šedesátku. Po půl dni hledání Anninu stopu definitivně ztratil. Vědel, že ji nenajde - je proboha stopařka!
    Měl začít dřív, měl se starat o rodinu, neměl se nikdy nechat zlomit…

    Pak uslyšel zaštěkání. Dobryňa přiběhl, na mordě úsměv ovčáckých psů.
    Dovedl ho k loučce, kde Sergej nervózně cosi vysvětloval serravalskému řezníkovi a třem mladíkům - místním kolaborantským sviním. Anna měla v očích pohled štvané laně. Jeden kluk na ni nepokrytě zíral.

    Záboj se nadechl. Už není voják. Ztracený čas nikomu nevrátí.
    Ale o rodinu se postará.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Hledáme vlky

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Hledáme vlky

    Úvodní poznámka: 

    Asi varování, že tam jsou nějaká sprostá slova, ale myslím, že k dané postavě jich je třeba.

    Dnešní Skácel:
    kdo je můj lovec   potkáme se
    poznám ho vůbec   je tak dávný
    že nemá tvář   a mám ho v zádech
    je vytrvalý   neúnavný

    Drabble: 

    Od Sergejova návratu zkusil Záboj nepít čtyřikrát. Nejdéle vydržel řádící šelmy svých myšlenek tři dny, než je znovu spoutal alkoholem.
    Teď s mírnou hladinkou zíral na nepochopitelně vyrovnaného Romana: „Tys ji nechal?! Samotnou?“
    „Neptala se mě,“ odvětil.
    Záboj zařval: „Je válka! Co když potkají Němce? Je to kurva moje žena!“
    Roman odfrknul: „Najednou!“ Smířlivěji dodal: „Anuška má Marju. Prostřílí se.“

    Prostřílí. On samozřejmě doprdele nepochyboval, že Anna umí střílet – ale ne lidi! Ba, šelma žije v každém – ale neroste, když ji nekrmíš.
    On jich měl celý pluk - a troubily nástup.
    Odstrčil Romana, vzal pušku, vodku a vyrazil.
    Roman si oddechl.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Panychidu.
    Pro informaci - Marja Morevna je Annina rodinná puška. Pro atmosferický dodatek k ní si jde přečíst jedno loňské drabble: Tenkrát v ráji.
    Loni pravda skončila tak nějak u Romana, ale dá se čekat, že postupem času, jak Roman lovil méně, přešla zase zpátky k Anně. Záboj si pak nechal svou starou vojenskou, kterou mu sice Anna také chvíli brala na lov a ozdobně vyřezala, ale s tím, co se stalo, ji nakonec taky tak nějak přestala mít ráda.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Panychida

    Úvodní poznámka: 

    Jednu Achmatovovou pro Annu:
    Cesta, kudy odvezli mi syna
    cesta, kde tak často dohasíná
    i poslední jiskra naděje.
    Cesta dlouhá jako panychida,
    cesta, kterou sibiřská zem hlídá
    křišťálovým tichem závěje.

    Drabble: 

    Od Sergejova návratu se Anna snažila, seč mohla. Láska je ale dovednost – když ji neprocvičuješ, odvykneš si.
    Jestli v ní někdy byla dobrá matka ze slabikářů, umřela v krvi. Nechala za sebou nemocnou dívku z Paříže, pozorující svět za špinavým sklem. A sibiřskou stopařku – kterou její syn nepotřeboval.

    Ted ji však mladík s jejíma očima – Bože, kdy tak vyrostl? – omýval proudem zoufalých vysvětlení a pohledem z oceli ji pozorovala cizí dívka.
    Poprvé po letech pohlédla Anna na svého syna.
    „Vyrazíme popozítří. Aljoša jim půjčí šaty. A deky,“ rozhodla.
    Dívka otevřela ústa.
    Anna ji utnula: „Potřebujete stopaře. A já jsem nejlepší.“

    Závěrečná poznámka: 

    Ne že by to většina z vás už neuhádla :)
    Navazuje na Stín

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Stín

    Úvodní poznámka: 

    Dneska mi to hodně, hodně dalo zabrat a posouváme se méně, než jsem chtěla.
    Achmatovová pro Annu i Annelise:
    Jsem odlesk na vlnách, stín skrytý do lesů,
    jsem kresba na čistém porcelánu.
    Nejtěžší rozluku statečně unesu,
    shledání bát se však nepřestanu.

    Drabble: 

    Když pětice žen v městských šatech šplhala lesem, zhodnotila Annelise Sergejův plán jako nereálný. Bahno klouzalo, malé Josephine se zachytávaly vlasy, a Sergej se ztrácel.
    „Přestávka!“ rozkázala. Vytáhla vlásenku a prostrčila děvčátku vlasy z culíku do drdolu. „Potřebujeme přespání,“ zamračila se.
    Polkl… „Myslel jsem… v lese.“
    Zoufalství práskalo jak bič: „Nemůžeme. Spát v lese. Nemáme vybavení! Nemáme jídlo! Nemáme plán!“
    Sklonil hlavu. „Maminka snad nebude doma.“

    Když dorazili, Annelise nahnala rodinu dovnitř. Sergej běžel pro deky.
    Ženu v lese nepostřehla, dokud nezvedla pušku. Hnědé mokasíny a vlající kadeře v mlze jí dodávaly vzezření divoženky.
    Náhle přiskočil zděšený Sergej. „Maminko! Počkej!“

    Závěrečná poznámka: 

    Věděli jste, že existuje druh drdolu, který mimochodem je takový vcelku čtyřicítkový, kterému se v češtině přezdívá banán a jehož principem je, že protáhnete vlasy již existujícím culíkem a nějak to úhledne narafičíte? A který by podle všeho měl být zvládnutelný s pouhou jednou vlásenkou, pravděpodobně pokud bude dotyčný subjekt mít zcela odlišný typ vlasů než já? Inu, já ne. Dnes už to vím. Krásné, jak se člověk vzdělává v DMD (čti: kolik kravin před půlnocí vygooglí, ač musí ráno vstávat).

    Navazuje na Jak rytíř Jiří

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Jak rytíř Jiří

    Úvodní poznámka: 

    Skácel pro Sergeje (a vlastně tak trochu všechny muže mého příběhu):
    pokaždé když se v duši smráká
    chci být jak muž co zabil draka
    chci svatý být jak rytíř jiří
    když z duše lezou hadi štíři

    Drabble: 

    Plán Sergej měl. Šýcarsko je pár dnů chůze, skoro jen horami. S trochou štěstí zkušený stopař provede malou skupinu.

    Sergej ovšem nebyl zkušený stopař. Dětské lekce odvál čas – v lese se nevyznal, stopám nerozuměl vůbec.
    Učitele neměl. „Poslední stopař v rodině je Anuška,“ omlouval se Aljoša – ale bryčku mu půjčil.
    Roman vytáhl prastarý tlumok vybavení. „Já znal Sibiř. Horami chodí jedině Anna.“ Zněl podezřívavě, povídačku o výletě nespolkl. Sergej mlčel. Mamince by pro něj nelhali.
    A maminka… představil si roztřesené ruce, oči upřené do dálky, i při pohledu na vlastního syna…

    Popohnal koně. Nikdo jiný není. Prostě to nějak půjde.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Ostříhanou korunu

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Ostříhaná koruna

    Úvodní poznámka: 

    Předem varuji, že uděláme poměrně značný skok dopředu v čase. Varuji také, že už téma útlaku židů nebude jen naznačené.
    Dnes tedy ještě jednou Achmatovová:
    Tvář jako by mi zbělela
    ve stínu šatů barvy lila.
    Nosím teď vlasy do čela,
    abych v nich vrásky smutku skryla.

    I chůzi váhavější mám
    - dávno už nejsem motýl v letu -
    jako když hmatám vratký prám,
    jako když nejdu po parketu.

    Drabble: 

    Annelise zavřela a složila nákup. Děti, maminka a Laura tázavě hleděly.
    „Chleba vyprodali,“ řekla omluvně. „Farář posílá zbytky velikonočního pečiva.“

    Večer zkoušela psát, zatemnění navzdory.
    Ale po dvou letech… co asi mohla napsat? Aby pochopil… odpustil.
    Lauřina manžela odvezli loni. V dopise pozdravoval tatínka… Který už pět let nežije.
    Škrt.
    Prý začnou brát i ženské …
    Dopis není bezpečný. Škrt.
    Vypadám trochu jinak. Srdce se sevřelo. Vlasy pořád vykupují, kaštanová nezavání židovinou.
    Škrt. Přemýšlej, Annelise, slyšela bratra.

    Kadete!
    Vím, žes mě dlouho neviděl, ale máme s rodinou možnost jet na výlet za tebou – nebo za Pierrem. U tebe je hezčí příroda.

    Závěrečná poznámka: 

    Téma mě málem stálo život teda dneska. Omlouvám se, ten mazanec tam doslova není. Technicky vzato tam jako klidně může být, ale radši bych zůstala věrná settingu a to pečivo určitě bylo taky pomazaný, když bylo od hodného pana faráře!
    Navazuje na Zvony zas prázdné - ale se slušnou časovou pauzou.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Zvony zas prázdné

    Úvodní poznámka: 

    Dnešní Skácel, úryvek z Vesnické piety:
    Nejstrašněji bylo o polednách.
    Zvony zas prázdné,
    provaz oběšený ve zvonici,
    žár kolmý, náves s kamilkami,
    lenivé stíny,
    jako by modří psi
    na čtyřech tlapkách spočinuli
    nad zlatou stružkou močůvky

    a matka s mrtvým synem v klíně.

    Drabble: 

    Otevřené psaní leželo v louži vína. Místnost nad sirotčincem smrděla zatuchlinou a zvětralým alkoholem.
    Přijede v devět. Bydlíš proboha nejblíž, zvládneš jednou nechlastat.
    Alexej si div neodplivl. Záboj ponížení zapil.

    Druhý vzkaz rozpil pot dlaní. Anna počtvrté utřela hrnek.
    Nádraží je na kraji města, lidi tam nebudou, lhal Roman.
    Věděla, že budou, s lítostivými pohledy, ta šílená Ruska,, a dětskými kočárky. Světnice se zatočila.
    Dech uklidnila až v lese.

    Sergej vystoupil. Rameno bolelo jak čert. Rozhlédl se, Alespoň jeden…
    Nikdo. Slzy už došly.

    Až venku, když z Aljošovy bryčky seskočil štěkající Ilja, zabořil hlavu do psí srsti a rozplakal se.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Vymknuto.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Vymknuto

    Úvodní poznámka: 

    Doplňuji téma č. 9: Tak za kolik?
    Už zase chvíli nebudeme hodní.

    Achmatovová pro Annelise:
    Můj mramorový dvojník v stínu
    javoru povalen u cesty
    mrtvý zrak upírá na hladinu
    poslouchá zelené šelesty.

    Ránu mu zalévá déšť vlahý
    prach smývá očistnou koupelí...
    I já se v mramor změním záhy,
    můj chladný bílý příteli.

    Drabble: 

    Na nástupišti vlaku směr jih praží slunce. Dav je utahaný dusnem, smrdí beznadějí, nedoléčenými zraněními.
    Annelise dlouhým rukávem zakrývá popáleninu.

    „Vezmi si mě,“ prosil Sergej zoufale.
    „Zbláznil ses?“ odvětila vztekle. Vztek v sobě dmýchá už týdny. „Mám rodinu, proboha.“
    Copak myslíš, že mě někde čeká normální život? neřekne smutným očím.
    „Mazej domů,“ řekne tvrdě. „Jak dlouho myslíš, že vás budou pouštět? Den? Týden?“ Tvrdost, krutost, to bude měna příštích dní. Annelise se musí zásobit.
    Dívá se jako štěně. Nechápe, proč ho kope.
    Polkne. „Nemáme si co říkat. Jeď domů. Zapomeň na mě.“
    Kadete.
    To také neřekne. Už nikdy.

    Konečně nastupuje.

    Závěrečná poznámka: 
  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Náhle přimknou křídla

    Úvodní poznámka: 

    Mé upřímné doporučení na začátek tohoto drabblu je pustit si k němu tuhle písničku z Tmavomodrého světa.

    Drabble: 

    Modré červnové nebe Sergejovo bušící srdce neuklidnilo – ale věřil, že Pierre, nejlepší letec, jakého znal, ho dostane domů navzdory kouřícímu motoru z první bitvy.
    „Kadete, pozor, máme společnost!“ Nad trikolorou se začernala křídla.
    První sprška Sergeje zázrakem minula, ale eskortu ztratil.
    „Pierre?“ vykřikl vyděšeně.
    Hrozivá vteřina ticha než vysílačka zapraskala. Hlas měl Pierre ale mokrý, namáhaný. „Sergeji, mazej domů,“ vydechl těžce.
    „Počkej, medici…“
    „Zamítá se. Slíbil jsem jí, že tě pohlídám.“ Ve smíchu bublala krev. „Nezapomeň na mě, kadete.“

    Druhý přelet Messerschmittu, který by Sergejovi byl osudný, vychytal Pierre precizně. Proti modrému nebi oheň srážky a bílý dým vymalovaly trikoloru.

    Závěrečná poznámka: 

    Skácel dneska přijde až na konec:
    vysoko letí náhle přimknou křídla
    s tlesknutím k hrudi kolikrát
    slyšel jsem ve střemhlavém letu
    holuba proměnit se v pád

    Navazuje na Hrany země této

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Hrany země této

    Úvodní poznámka: 

    Skácel pro dnešek:
    hvězdy voní jako vloni
    voněly po celé léto
    jako růže jako zvony
    jako hrany země této

    Drabble: 

    V březnu padlo Finsko a Daladier.
    Na křídle Potezu Sergej hladil kudrny a ptal se. Po té své propršené průtrži duše to potřeboval.
    Tatínek umřel v sedmatřicátém. Sestra se vdala předtím. Je starší. Dvě děti. Maminka učí hudbu. Ne každá židovská nevěsta přinese židovské věno.
    Políbil ji na ústa. Poprvé.

    V dubnu padaly norské přístavy.
    Sergej zažil svůj první Pesach, první rodinnou večeři bez nánosů bolesti. Pierre se konečně zase smál.

    Prvního května padli do trávy sadu a padat nepřestali. Pak Sergej pod hvězdnou oblohou pozoroval spící Annelise. Jeho štěstí nic nezkazí, židovské věno nebo ne.

    A padalo se dál.

    Závěrečná poznámka: 
  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Jak nebe propast hvězd

    Úvodní poznámka: 

    Musím říct, že jsem vlastně moc nečekala, že si někdy napíšu byť jen velmi mírný pre-slash, ale člověk míní, DMD mění.
    Od Skácela mám dneska jednu Odměnu pro Pierra
    Každému z nás co jeho jest
    a také to
    co dávno není
    co neprodá a nepromění
    za lásku ani za bolest

    Jsi cestář sametových cest
    a svědek promeškané viny
    podivný hejkal z úžlabiny
    a musíš bez únavy nést
    touhu jak nebe propast hvězd

    nad palouky tvé domoviny

    Drabble: 

    Sergeje nová křídla hřála, ale bujarý večírek ne.
    Vyklouzl do komory - a málem nakopl schouleného Pierra.
    Opatrně jím zatřásl. Smrděl tou lítostivou, upřímnou polohou opilství.
    Vzhlédl zarudlýma očima „Kadete… já tě mám rád!“
    Sergej tiše řekl: "Já... mám rád Annelise..."
    Pierre se rozesmál, hluše: "Já taky... ale nemůžu tě dostat z hlavy. Jako kdyby mě trefil blesk."
    Vstal. Zavrávoral. Sergej ho chytil.
    „Kdybys jenom tohle řekl, seberou mi křídla…“ zašeptal potom Pierre.
    Tělo v Sergejově náručí roztřásl tichý pláč. Objal ho pevněji.

    Když přišla Annelise, neskrývala úlek. "Musíme domů!" Nedůvěřovala mu.
    "Pomůžu ti s ním." Usmál se. "Každý máme něco."

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje tak nějak na Ke sesbírání

    Doufám že, to téma tam trochu je vidět, ale chudák Pierre to má rozbouřený poměrně dost.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    K sesbírání

    Úvodní poznámka: 

    Téma se mi hezky hodilo do krámu, takže tady je jedna Annelise a k ní i příslušně Achmatovová:
    Já ti s věčnou vděčnou láskou nehynoucí
    smutný příběh vypovím
    o jedovém žáru opojivých nocí
    a o jitrech s dechem ledovým

    Bláhová a hříšná sotva zmoudřím s časem
    neznám nic než sny a zpěv.
    Na bratra však nikdy ruku nevztáhla jsem,
    neprolila nikdy sestry krev.

    Drabble: 

    Pierre se přikrčil.
    „Jestlis ho odradil…“ zasyčela Annelise. „Kde takového najdu?“ Sáhla po kabátě.

    Venku lilo. Nejblíž byl tréninkový hangár.
    Kadeta našla pod křídlem Potezu se zlobivým podvozkem. Z obličeje v dlaních mu kapala voda.
    „Kadete?“
    Nic.
    „Sergeji?“ zkusila.
    Zvedl hlavu. „Promiňte. Musíte si myslet…“
    Annelise chytila jeho – ledovou – ruku. „Neblbni, kadete. Každý máme něco.“ Vytáhla kapesník. „Usuš se. A proboha nevykej mi.“
    Vzhlédl zlatavě hnědýma, hrozně mladýma očima: „Já… můj otec…“ Vzdychl. „Děkuju.“
    "Chceš mi to říct?“ nabídla tiše.
    Kývl.

    Pierre je našel o půlnoci - Sergej spal Annelise v klíně. Přisedl si.
    „Blbečku,“ zašeptala a opřela se o něj.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje přímo na Po otci
    Mimochodem, Potezy byly letadla používaná francouzským letectvem v druhé světové jako mj. tréninková.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Skandální odhalení o rozkladu francouzské armády!

    Úvodní poznámka: 

    Pro tenhle formát nemám úplně Skácela, takže místo toho může být soundtrackem něco, co tehdy klidně mohli poslouchat oni (i když teda ve verzi spíš od Benny Goodmana): Bei mir bist du schoen

    Drabble: 

    Mademoiselle Halévy, máte nějaké rady pro začínající piloty?
    Pane Pierre, především že když se budou točit jako korouhvičky a málem jim vysadí karburátor, pozemní personál je pravděpodobně insultuje kladivem.

    Nestálo by za takovou insubordinací židozednářské spiknutí?
    Jak jistě víte z tisku, pane Pierre, židozednářské spiknutí stojí téměř za vším. Například svádění nevinných mladíků na scestí sodomie praktikují takřka výhradně židé!
    (kašel, smích)

    K tématu svádění, mademoiselle, slyšel jsem, že za vámi poslední dobou brousí kadeti?
    Zde se zdržím komentáře, nebylo dosud dobroušeno.

    Poslední otázka. Kdybych kadeta dostal na zácvik, je dobrým kandidátem pro svedení na scestí sodomie?
    (tlumené žuchnutí, smích)

    Závěrečná poznámka: 

    Mohlo by to být zasazené někam mezi Dva kohouty a Jako jsme předtím nebyli

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Po otci

    Úvodní poznámka: 

    Dnešní Skácel pro Sergeje:
    to po svém otci zdědil všechen sníh
    po matce listí nepokoj a strach
    a rovné ticho v zanedbaných sadech
    a prázdná místa v černých rozsochách

    Drabble: 

    Sergej pozoroval Annelisin úsměv nad sklenicí grenadiny. Kromě jména o ní zatím věděl, že je mechanička, ale chtěla by létat. A studovat konzervatoř. A je hrozně chytrá.
    Jejich ruce se pomalu přibližovaly, jeho opálená, její ušmouhaná od oleje. Napětí doteku viselo ve vzduchu.

    Přerušil ho Pierre: „Kadete, připij si se mnou!“
    Sergej ztuhl. „Nepiju,“ řekl – příliš – úsečně.
    Pierra neodradil: „Tady pije každý! I mrtvýmu nalejeme!“
    Sergej chtěl zažertovat… ale v ústech mu vyschlo, Annelise ho pozorovala a…
    Krev na dubových prknech, smrad vodky a lidského zoufalství… otec leží na stole, ve sněhu bosé stopy…

    Odstrčil Pierra a utekl do deště.

    Závěrečná poznámka: 
  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Jako jsme předtím nebyli

    Úvodní poznámka: 

    Včera jsem to nestihla a budu v neděli doplňovat, tak aspoň takhle dneska s malým Skácelem.
    a je to prosté jako zázrak
    a jako věčnost ve chvíli
    kdy zase znovu nebudeme
    jako jsme předtím nebyli

    Drabble: 

    Kantýnou byl slyšet klavír. A piloti – kterým se Sergej od neděle vyhýbal. Zaklel a zkusil utéct. Marně.
    Zvonivé „Kadete!“ nešlo přeslechnout.
    Byl to on, škodolibě se křenil.
    „Prý hodně víte o letové bezpečnosti!“
    Sergej málem vypěnil: „Pochopil jsem. Slečna dává přednost vám. Když dovolíte…“
    Kudrnatá klavíristka se rozesmála. „To bych prosila, však tady Pierra znám už nějaký pátek!“
    „Neházej flintu do žita, kadete,“ zalaškoval Pierre. „To doženeš.“
    Sergej je konečně porovnal – oba tmavovlasí, zahnuté nosy, rozepnuté uniformy – a senznal, že je idiot.
    Pierre mu pokynul: „Slečna pije grenadinu. Ale rozmysli se,“ mrknul, až Sergej kdovíproč zrudnul. „Já jsem ten hodnější.“

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Návyk

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Návyk

    Úvodní poznámka: 

    Dneska zase budeme trochu méně hodní i s Annou Achmatovovou.
    Přejít žal vyčerpá víc duši
    než přejít provaz ve výšce.
    Jak mi to s paraplíčkem sluší,
    jak bělounké mám střevíce!

    Orchestr hřímá pod kopulí
    Usmívat se. Nic nevidět.
    Srdce však vidí a tak bolí
    nad prázdnou lóží číslo pět.

    Drabble: 

    Srnec křupkal po sněhu. Anna si podložila pažbu, jako na Sibiři. Jenže tehdy úlovky nosil Aljoša, o sušené maso se dělila s Romanem.

    Tady první odpadl Alexej, jediným zdravým okem neudržel mušku. Za mě už loví Dobryňa s Iljou, drbal psy se smíchem.
    Roman dlouho kulhavým krokem vytrvale následoval, dohlížel na ni, rozněcoval zmrzlý cit.
    Annu led v nitru chránil. Od bolesti, bratrů… i syna.
    Zpomaluješ mě, stačilo jedinkrát. Už nikdy nešel.

    Samým přemýšlením ztratila srnce. Tiše zaklela. Pak dusot, křupnutí. Dobryňa přiběhl s psí láskou a krvavou mordou.
    „Že si nedáte pokoj,“ zavrčela Anna. Pak psovi poděkovala sušeným masem.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje volně na Dva kohouty
    Abych to vysvětlila s těmi psy - shodou okolností se Dobryňa jmenuje taky pes, kterého Putin věnoval francouzské polici po nějakém teroristickém útoku. Nutno říci, že Alexejovi psi nemají s tímhle nic společného. Jak už to tak u Karpovců bývá, na vině jsou ruské byliny, kde se objevuje trojice bohatýrů, tedy Dobryňa Nikitič, Ilja Muromec a Aljoša Popovič. No, a Aljoša už byl, tak si k sobě přibral ještě Dobryňu a Ilju. Ilja bude nějaká místní variace na beaucerona, zatímco Dobryňa je spíš bílý huňáč po vzoru švýcaráka, takže se v tom sněhu dobře ztrácí.
    Předem také upozorňuji, že krutá jsem hodně, ale mám své limity, takže pejsci jsou u mě v bezpečí a sejít můžou maximálně věkem.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Dva kohouti

    Úvodní poznámka: 

    Dneska pořád budeme spíš v té hodnější části příběhu, ke které jsem také díky Gilesi Rigbymu našla nový "soundtrack", kterým je Anna Achmatovová. Díky ní se mi moc hezky podařilo si dodefinovat hrdinku, kterou tu poprvé potkáme.

    Jsem jenom přelud tebou vysněný,
    taková žena není na planetě.
    Nezaženeš ten přízrak básněmi
    a žádný lektvar zhojit nemůže tě.
    Rok naší schůzky byl tak podivný,
    v zesláblém světě tolik muk a zloby,
    smuteční verše bily hodiny
    a místo dětí rodily se hroby.

    Drabble: 

    Poručíka Poulina plískanice na ranveji nerozhazovala
    „Kadeti! Když vám při vzletu vypne motor, co uděláte?“ přehlédl tucet zmoklých slepic před sebou. „Letíte dál! Přistanete někde v kukuřici! Pokud se otočíte, tak co?“ Poručík spokojeně spráskl ruce: „Smrt v plamenech, pánové!“

    V neděli si Sergej užíval opušťáku a jarního větříku. Tedy - dokud do něj nenaletěla hrst not. Ty pronásledovala dívka - kudrnatá a nejkrásnější na světě.
    "Tys je chytil!"
    Serjoža zkusil rozpaky přetavit ve světácký úsměv: "Pilot musí být pohotový. Jinak, víte co, smrt v plamenech!"
    Rozesmála se. "Tak díky, pilote!"

    Čekajícího důstojníka - staršího, urostlejšího, s křídly na hrudi - uviděl až tehdy.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje volně na A přece láska
    Víc o Serjožovi v Nedaleko od stromu

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    A přece láska

    Úvodní poznámka: 

    Povedlo se mi být docela hodná, yay! Ještěže toho Romana mám.
    Dneska mi totiž na cestě tramvají skočila do přehrávače zhudebněná verze jedné mé oblíbené Skácelovy básně, kterou vám taky vřele doporučím k poslechu (a shlédnutí, to video je krásné), a bylo mi jasné, že tuhle scénu musím napsat.

    Sonet o lásce a modrém portugalu
    A přece láska jako modrá skalice
    ta krásná dřina k uzoufání
    nás zachránila Dozrál vinohrad
    pod tíhou hroznů čas se sklání

    Zas konec léta Zas je blízko k vínu
    a čistý vítr zpívá o podzimu
    tak jako tenkrát dávno kdysi

    Ať život sklání se či nesklání
    dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
    lisovny s dubovými lisy

    Drabble: 

    Vinobraní v Montminu? No jistěže pamatuju… Byli jsme tam jedinkrát, Aljoša nás musel sehnat jako jehňata.
    Pořád vidím to zlaté slunce na zelené vinici, zlaté víno v opletených demižonech. Večer se tančilo na udupané hlíně pod nachovou klenbou. Anuška, pentle ve vlasech, vířila jako bystřina v Zábojových pažích.
    Já netančil, tehdy jsem kulhal ještě hůř… ale pak přišla Marguerite…

    Včas jsem zmlknul. Některé příběhy se nevypráví. Natož patnáctiletým synovcům.
    Sergej pochopil – ale ty jeho medové oči naslouchaly. Jako Anniny, v těch pevně spletených večerech, důvěrných hovorech, které byly jenom naše.
    Dokud se mnou ještě mluvila. Dokud ty oči nezakalil žal.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje tak nějak volně na Lema sabachthani

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Lema sabachthani

    Úvodní poznámka: 

    Dnešní Skácel:
    promluv k nám z hořícího hloží
    při labutích svých bože rci
    a přiznám se: to na mém loži
    popelem lehli slavíci

    Drabble: 

    Celý měsíc si Záboj nedovolil myslet. Držel pohromadě domácnost, zaháněl chuť na vodku. Modlil se jen za zdraví.
    Věděl, že ho pozorují. Aljoša přicházel každý pátek, Roman krátký strmý kopec kulhal obden. Oba pomáhali – ale pohledy se tázali. Zlomí se? Pije?
    Záboj se neptal.

    Z horeček procitla v prosinci. Opatrně ji objal, pod pachem nemoci vůně bříz. Na okamžik uvěřil – že to zvládnou, spolu.
    „Neplakej, Anuško,“ zašeptal. „Zkusíme to znovu.“
    Zdřevěněla. „Nikdy. Nedonutíš mě," zašeptala prázdně.

    Nadechl se až ve stodole, mezi loky ze schované lahve. Na hořkém dně vzhlédl vzhůru, jako Ježíš na Golgotě. A jako on se ptal.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje docela přímo na: Smrt pod peřím

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Smrt pod peřím

    Úvodní poznámka: 

    CW: Pořád je to depresivní a je tam, byť nepřímo, zmíněný hodně ošklivý porod. Tak se vyhněte, nechcete-li.
    Myslím, že v nějakém budoucnu to bude i méně depresivní, ale ten začátek prostě dobrý úplně není.

    Dneska se mnou půjde Skácel, kousek Sonetu o těch, kteří ji zardousili
    Však zámlka té smrti pod peřím
    ta němá hrůza nesmí býti tvá
    má lásko O to modlím se a nevěřím

    A pochopil jsem vím dnes co se děje
    když na skon holoubat se někdo vyptává
    a oči prázdné má a bez naděje

    Drabble: 

    Stojíme nad rozsypanou ošatkou makovic, které upustila.
    Uvařte z nich odvar, na bolest řekla bába, když odcházela.
    Tři dospělí chlapi, jak opaření. Znám tohleto puknutí půlky světa. Když Aljošovu Colette pokopal kůň, byl také ztracený.
    Až Anna tehdy, jako vždy, věděla kam dál. Jenže teď…

    „Musíte vybrat - dítě, nebo matku?“ Záboj jen opuchle zamrkal, omráčený tou krutostí. S Alexejem jsme nezaváhali: „Anušku.“
    Záboj sevřel pěsti... ale neodporoval.

    Co by udělala ona?
    „Potřebujeme vodu. A na slamníku pláče Serjoža, potřebuje utěšit," rozbil jsem ticho.
    Omráčeně poslechli.
    Počkal jsem, než odešli. Ve světnici čekal bílý uzlíček.
    Tu nejhorší práci jsem nechal sobě.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje volně na Nedaleko od stromu

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Nedaleko od stromu

    Úvodní poznámka: 

    Dnes si s dovolením půjčím spíše od Kiplinga; pro lyriku tu není tolik místo
    Když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
    když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
    když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
    a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
    když řekneš: „Svými vteřinami všemi
    mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“,
    pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi -
    a co je víc: pak, synu můj, jsi muž

    Drabble: 

    Tenký papír se leskne, tužka po něm klouže. Sergej dojel do Marlens na půjčené motorce. Před náborovou kanceláří sedí už hodinu. V Marlens ho neznají. V Marlens mu je osmnáct.
    My bojovali, abys ty válku nikdy neviděl.
    Sergej vzhlédne k nebi. Prohání se tam ptáci. A brzy i on.
    Otec se jenom rozesmál. Letadla si pamatuju, dobře padala… Pak si přihnul. Zase.
    Maminka míchala strach s únavou. Kdyby nás Bůh chtěl vidět létat, dal nám křídla! Ale pak odešla do lesa. Zase.
    Sergej odhodlaně podepíše svou falešnou osmnáctku.
    Nerozumí modernímu světu. Létání je dnes mnohem bezpečnější!
    A nic jim nedluží.

    Závěrečná poznámka: 

    Je září roku 1939. Sergej se narodil v září roku 1922. Rok sem, rok tam...
    Navazuje volně na Někdy se anděl na nás hněvá

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Někdy se anděl na nás hněvá

    Úvodní poznámka: 

    CW: Celkově bude příběh trochu o ošklivých věcech, především se bude kroužit kolem nějakých traumat z porodu. Tak pokud to nechcete číst, doporučuji se mi letos vyhnout :)

    Já vím, že jsem říkala, že zkusím hledat i mimo Skácela, ale dneska si ho to žádalo!

    novému ránu rožnem svíci
    je neznámé a nemá tváře
    jak anděl v dřevu lípy spící
    a čekající na řezbáře

    Drabble: 

    Celý čtyřiatřicátý rok byl nahnutý. Jarní lijáky lily, střechy zatékaly, místo řezby jenom truhlařina.
    Léto bylo dusné, první jasan shnil, druhý jsem vybíral dlouho.
    Nejhorší ale byla Anna. Kde jiné pod outěžkem zrály, ona vadla. Dvanáctiletý Sergej zlobil častěji než pomáhal. A Záboj nechtěl vidět.
    Víš Romane, on mě přemluvil. Přišla, když jsem osekával kmen. Jistěže chci holčičku. Ale mám strach... Už minule...
    „Tentokrát budeme s tebou."
    V rukou zas měla ten starý, horečnatý třas.

    Do října jsem jasan nařezal na kruhy, utěšeně srovnané. Pak Sergej vletěl do dílny, kola se rozkutálela. Mámě teče krev!
    Druhý den jsem jasan spálil.

    Závěrečná poznámka: 

    Navazuje na Potopu

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Druhá smuténka

    Příběh navazující poměrně volně na Sibiřský příběh. Sdílí s ním některé postavy a možná trochu atmosféru. Druhá smuténka je poměrně samostatný kus příběhu, na který není potřeba zásadně znát příběh předchozí, a může se odehrávat třeba někdy mezi roky 1934 až 1944 ve Francii. Z původního zdroje si to pak bere naprosté minimum, a valná většina už tu je nějaký můj víceméně orignální nápad (což jsem ještě nikdy nedělala, takže je to výzva).
    Je trochu o tom, jaké to je být cizincem, o rodině, o tom, jak přežít ztrátu, a o řekách, do kterých vstupujeme, i když nikdy nejsou stejné.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Potopa

    Úvodní poznámka: 

    Tenhle rok zkusím trochu ukročit od Skácela:
    Jak je to dávno, co hruď se úžila mi,
    i tobě - úzkostí a sotva dech nám zbyl,
    jen aby vždycky se znovu pomýlil
    šílenou lunou, vytřeštěnou tmami,
    a srdce potom lomcovalo námi
    jak mřížemi a hladný vlk v nás vyl -

    do ustýskání.

    Drabble: 

    Anuško, neplakej… ale hráze se protrhly, pláč, voda, krev nejde zastavit, Bůh seslal potopu.
    Neplakej, zkusíme to znovu… ležíme v trávě, teplá objetí, pusa do vlasů, klukovské přemlouvání: “Anuško, dítě je Boží dar…”
    Ale hráze se protrhly, vody odplavují objetí, dítě… zbývá jen strach. A krev.

    Procitá před úsvitem. Kolem spí ostatní, od úst jde pára. Milenci mají ruce propletené do zbělání – jako oni, kdysi. Než všechno vzaly vody.
    Anna u pramene smývá noční můry. Opodál leží láhev – odkopne ji k němu, znechuceně.
    Neměl s námi chodit.
    Není čas litovat, brzy svítá. Budí spáče. Než Záboj procitne, zmizí do lesa.

    Závěrečná poznámka: 

    Pokud se vám zdá, že se nějak stalo, že mám stejné postavy jako minulý rok, inu, je to pravda. Přemýšlela jsem, co a jestli psát letos... ale u toho se mi nějak v hlavě udělal nápad a Anna a Záboj tak úplně neodešli a rozhodli se, že budou mít ještě další život. Nevím, kolik ho bude a jestli to bude dobrý a tak. :) Uvidíme, kam s tím dojdeme.
    Druhá smuténka každopádně je poměrně samostatný kus příběhu, na který není potřeba zásadně znát příběh předchozí, a může se odehrávat třeba někdy mezi roky 1934 až 1944 ve Francii. Z původního zdroje si to pak bere naprosté minimum, a valná většina už tu je nějaký můj orignální nápad (což jsem ještě nikdy nedělala, takže je to výzva).
    Pro drobnou mapku k příběhu si jde přečíst Obrázek venkova

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Obrázek venkova

    Úvodní poznámka: 

    S dovolením si tu udělám takový malý obrazový setting k něčemu, co možná budu letos psát (anebo taky ne, uvidíme, co řekne kapitán život).

    Drabble: 

    Serraval přelétají hejna dvakrát do roka. Jaro a podzim. Ve městečku míjí věž svatého Mořice a sirotčinec. Děti tu ptáky nezdraví, jsou smutné.
    Ptáci stoupají nad pastvinou. Tady se batolí rovnou dvě – ale roj psů, pastýřů a ovcí je zajímavější. Výš už je jen les.
    Ale v lese jsou mýtinky, kde je vidět nebe. Na půl cesty od pastoušky je jedna maličká, s chalupou, ve které by dvěma bylo těsno. Snad dobře, že tam je řezbář sám.
    Na podhorské loučce, kam vede jen zvířecí pěšinka, stojí stavení větší, nahrubo orubané. Dům akorát pro děti, které by hejnům mávaly. Kde jsou?

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    10 (+1) ošklivě krásných příběhů

    Úvodní poznámka: 

    Všechna drabble v tomhle výběru jsou ošklivá - píší o ošklivých věcech, které člověk vlastně tak úplně číst nechce (ale chce). A jsou krásná - vypráví o těch ošklivých věcech krásně. Četla jsem je se směsí odporu, husí kůže a obdivu a fascinace (chci víc!). Třeba je tak budete číst taky.

    Představte si prosím u v zásadě všech z nich nějaký content warning - ošklivé je to vždycky.

    Drabble: 

    Začnu svým oblíbeným hezky celistvě zlým fandomem - Zavařování snů od Julie celé vzbuzuje takovou tu dobře známou kombinaci odporu a fascinace a potřeby číst víc. Příklad za všechny je Zimní noc v remízku (a mimochodem, taky si od Julie přečtěte Berliner Unterwelten, nejsou sice z tohohle fandomu, ale ošklivé jsou pořádně)

    Podobně fascinující a ošklivá, i když o něco nadějnější, je Vzpoura od Ryi. Ráda bych se o fandomu někdy v budoucnu dozvěděla víc.

    Harry Potter mě obvykle nenapadne jako ošklivácký fandom, ale Rebelka ho tak ve svém Záblesku vykreslila brilantně.

    Někdy k ošklivosti není potřeba velkého násilí a kýblů krve - stačí jenom když se něco, co známe, změní v něco hnusně neznámého. Jako to popsala Amaranta v Kytce.

    Birute letos získává jednu z mých hlavních cen za husí kůži. Šťastné číslo opravdu není milé drabble.

    Pro ošklivé věci ale někdy není potřeba chodit do exotických fandomů a k magii - snadno si je dělají i lidi navzájem. To ukazuje velmi dobře třeba neviathelina Záchrana

    A stejně dobře to naznačila i akai ve svém Obrázku

    S trochou naděje v pořád ještě veliké temnotě přichází Martian v Když se temnota zdá být nejmocnější

    Předposlední místo patří Lee s pro mě velmi srdcovým a velmi smutně krásným Příběhem pelikána

    A jako poslední uvádím vlajkovou loď tohohle výběru, která mě k němu inspirovala. Jíst misku slz od Sothis Blue je podle mě ze seznamu nejošklivější. A taky vlastně nejkrásnější. Osobně se mě tématem drabble dost dotklo a může taky nebýt pro každého - ale já jsem nesmírně vděčná, že bylo napsané.

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Vedu ji

    Úvodní poznámka: 

    Vybrat letos nejoblíbenější drabble pro mě nebylo úplně jednoduché, ale nakonec asi vítězí tohle. Ten příběh, který jsem vyprávěla, jsem si v trochu jiné (kratší) formě prožila na vlastní kůži a vlastně mě docela pocuchal, protože v originále nebyl o moc hezčí. Vlastně naopak - tohle byla moje poslední scéna. Celý konec v Paříži a návrat bratrů už jsou moje autorská licence a touha dát Anušce (a sobě) hepáč.
    Hru jsem hrála v únoru. V březnu mi z ní vlastně tak nějak vůbec nebylo moc dobře. V dubnu jsem se rozhodla z toho vypsat - a fakt to fungovalo. Jak jsem Annin příběh krájela do stoslůvek, bylo čím dál tím jednodušší ho vnímat jenom jako příběh, ne jako něco, co by mělo bolet mě jako člověka - ty scény jsem dostávala z hlavy ven a četli je jiní lidi a to pomohlo. Někdy kolem pětadvacátého se mi po nich vlastně začalo stýskat - ale teď jsem ráda, že je mám aspoň na tom papíře.

    A doporučuju si k tomu opravdu pustit tenhle jeden soundtrack - Havrany

    Drabble: 

    Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
    Znovu slyším slova jejích bratrů.
    „Doveď ji do Paříže.“
    „I kdybys ji měl odnést.“
    „Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
    Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
    „Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“

    Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
    Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
    Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.

    U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
    Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

    Závěrečná poznámka: 

    A doprovodný Skácel:
    a ty jenž nechceš kamenovat
    buď jako kámen v srdci svém
    tak milosrdný ještě nikdy
    nehodil kámen kamenem

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Poděkování

    Úvodní poznámka: 

    Nesoutěžní na téma Cena dospělosti.
    Navazuje na Najít cestu k nám
    Soundtrack pro mě trochu je Radůzino Až půjdu po úbočí

    Já děkuju všem, co se mnou letos Sibiřský příběh prošli. Bylo to pro mě zase takové trochu citovější DMD než předtím a Annin příběh pro mě hodně znamenal. Možná o tom, jak jsem to psala, ještě napíšu separé drabble. Tak díky.

    Drabble: 

    Ve světnici voní chleba a maso. Když jsem pařížskému popovi nechával adresu, nevěřil jsem. Ale přišli.
    „Nedovolili jsme si navzájem umřít,“ přizná mi později Roman nad cigaretou.

    Roman usedá ztěžka, Alexej mu pomáhá. Roman ruku nesetřese.
    Aljoša přehlédne hrnek, shazuje ho. Anna ho chytá.
    Anuška roztřesenýma rukama neukrojí chleba. Bratři ruce políbí.
    Objímají se, tři dospělí vykovaní válkou. Cítím se cizí. Starý.

    Pak Sergej zakňourá, Aljoša dělá místo u stolu, Roman nalévá čtvrtou sklenku. Anna vztáhne ruku.
    Přisedám, kněz překovaný v manžela a otce.
    Společně sedíme v domě, kde v budoucnu zapijeme svatby a děti.
    Čtyři ranění, chybující lidé. Rodina.

    Závěrečná poznámka: 

    Skácel pro domov:
    Poděkujme jak děti za jablko
    za vše co bývalo a znovu kdysi bude
    za to že věrná po dni přicházela noc
    za zarputilé ráno

    Poděkujme jak děti za jablko
    za to že příští dávno je už za námi
    že nás měl čas
    jak rybář rybu v síti

    Poděkujme jak děti za jablko
    a bez výčitek bez pokorné pýchy
    za radost která pomohla nám přebolet
    za odebraný dar

    Poděkujme jak děti za jablko

  • Obrázek uživatele Jeřabina

    Najít cestu k nám

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na Odráží se nebesa.
    A protože kromě Skácela mě celou dobu tak trochu provázela Radůza, tak vám nabídnu Prostři stůl.

    Drabble: 

    Zima trvá. Nemoc ustoupila, ale připomíná se probdělými nocemi.
    Každý večer pozoruji les. Vyhlížím zvěř, lžu si.

    Přichází jaro. Poprvé spím. K Serjožovi vstává Záboj.
    Probouzím karty. Běž na lov, Anuško, říkají maminčiny obrázky.
    Lovím dva dny. Nakonec přinesu srnku. Zbude pro sousedy.

    Vykládám podruhé. Upeč chleba, Anuško.
    Doma je jen žitná mouka, chléb černý, sibiřský.

    Potřetí karty probudím. Nastraž oka, Anuško.
    Řežu pruty. Nůž sjede, půda pije krev. Zvednu hlavu.

    Jdou. Podpírají se jako dva stromy.
    Aljoša kráčí pevně, zbělalé oko rozsekává jizva.
    Roman kulhá, otlučenou Marju jako berli.
    Mí bratři. Společně.
    Objímáme se, dlouze. Rozbitá srdce tiše dorůstají.

    Závěrečná poznámka: 

    A to je vlastně konec. Jen ještě takový malý epilog - Poděkování.

    Skácel pro návraty:
    Září
    A lovec s rozlomenou puškou
    Toulá se při okraji lesa
    Ze strnišť
    Divoké husy vracejí se v klínech
    Ve starých básních jako v zahradách
    Tlumené pády plodů
    Ticha nesbíraná

Stránky

-A A +A