Bylo léto

Bylo léto. Slunce až nepříjemně pražilo, ale jim to nevadilo.
A možná, že lidé si schopnost milovat nárokují pro sebe, ale v Jeho zubatém úsměvu - klikaté niti na kusu hadru - a Jejích zářivých očích - knoflících - upřených na něj, bylo něco, kvůli čemu děti trávily hodiny vitím věnců a se smíchem Je prohlašovaly za muže a ženu.
Byla to dobrá existence.
Bylo léto. Slunce nádherně svítilo, pole bylo rozkvetlé... ale kus dřeva, zaražený v zemi - vše, co po Ní po úderu blesku zbylo - už nikdy věnec neponese.
A osamělý slaměný panák dál věrně slouží, s náručí navždy otevřenou... a navždy prázdnou.