DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Trevelyan vkročil do svojej komnaty. Prižmúril oči, keď v temnote videl svetlm fakieľ vykreslen siluetu.
"Dorian." Znel prekvapený, potešený.
"To som sa načakal," odvetilo mu pobúrené zabručanie.
Tlmene sa zasmial.
"Nezlákala ťa krčma?"
"Zjavne. Prišiel som si... pohovoriť."
"Snáď si si... to... nerozmyslel?"
Trevelyanov hlas znel hrvo, hoci s podtónom neistot.
Dorian vykročil k nemu, a pousmial sa, odvetiac mu nemo.
Odtrhol sa silo vôle.
"Zase kamna?" oddýchl si Trevelyan a mág sa uškrnul.
V slastnom opojení Dorian mlčky ďakoval Stvoriteľovi za to, že v temnote nevidel, že Trevelyan nehovoril. Najmä však za to, že nezaznelo, čo mu srce hovorilo.

Vždycky, když ženská část posádky opustila loď a kapitán zůstal a účastnil se oprav či bojů, říkalo se o něm, že je to slaměnný vdovec. Taková byla jeho pověst ve flotile - žádná žena před ním není v bezpečí.
Jen málokdo však tušil, co se na lodi děje v ten čas...
"Spocku, ano, víc, víc!"
"Proboha, jo, Jime."
"Kostro, polib mě!"
"Jime!"
"Spocku, jsi nádherně zelený."
"Kapitáne..."
A Spock zuřivě přirážel do Kirka, který si to náramě užíval. Tím spíš, že zároveň přirážel do Kostry.
Admirálův deník - dodatek
Obětavost kapitána Kirka mě nepřestane udivovat. Měsíc volna a stále na lodi.
Obdivuhodné.

Kdysi to bývaly Hrozny odrůdy Ryzlink Vlašský. Vyrostly na vinicích v Itálii, na úbočích hor v Jižním Tyrolsku. Lidé je sbírali relativně pozdě (koncem října), když už byly hodně vyzrálé. To byl pro Ně hrozný okamžik, zamilovaly si totiž krásný výhled do údolí a pole orámovaná sytou zelení.
Lidé Je uložili kamsi pod střechu. Několik měsíců ležely na slámě, mezi čtyřmi stěnami a celou tu dobu toužily po otevřených údolích a zelených úbočích hor svého vzdáleného ztraceného domova. Pak lidé vytvořili z Hroznů Víno, velmi drahé a kvalitní Víno. A když je lidé pili, pocítili najednou zvláštní smutek a touhu.

Jen jednou jedinkrát zanechala Katrina svého muže bez dozoru a odjela navštívit rodiče na východní pobřeží. Naléhavost, s jakou se po mé depeši vracela zpátky do města, předčila kdejaký hurikán.
Během těch pěti nešťastných dnů stihl starej Ewing podpálit seník, vypustit zásoby vody, zničit všechny rajčatové záhony, ztratit tři krávy, nechat pojít čuně, oběsit psa na lase, rozštípat troje dveře, vysklít okno na verandu, přestřihnout elektrické vedení, zlomit násadu rýče a amputovat si palec u nohy.
Šerif velice vážně uvažoval, že ho nechá zavřít, aby těm katastrofám učinil přítrž.
Tu naftu ale nakonec našel.
A Katrina mu toho čuníka odpustila.

Bylo to ode mě vlastně docela ošklivé, udělat z ní vdovu. Ony ty ošklivé věci jsou tedy ty nejzábavnější, že, ale vysvětlujte to krásné mladé ženě slovy. Takové se to líp vysvětluje činy a nejlépe v její posteli. A protože tam jsem zatím nemohl, začal jsem básnit a bájit o tom, jak ji miluju a že jsem to všechno udělal pro ni. Husa. Moc je daleko sladší a opojnější než ženské tělo.
Jak už jsem říkal, bylo to ode mě hnusné. Měl bych jí to vynahradit. Udělám vdovce i ze sebe, ať jí to není tak líto! A co nejdřív!

Jednou osamělého slaměného strašáka vyrušil nový příchozí. Mladý malíř se rozhodl zkusit své štěstí na poli. Sedl si vedle strašáka a začal malovat.
,,To je hezké," řekl strašák.
Malíř se usmál, ale nic neříkal.
Druhý den se vrátil. Strašák pochválil, co zrovna maloval a on se jen usmál. A takhle to chodilo roky. Malíř vedle strašáka nacházel inspiraci a strašák byl šťastný za společnost. Jeden den malíř nepřišel. Ani další dny. Vrabec brzy strašákovi řekl, že malíř zemřel na stáří.
,,Tak takhle se cítí vdovci," povzdechl si smutně.
A když se kouknete na pole, uvidíte ho tam stále osaměle stát.

"Ať žijí Svatebčané!"
Nevěsta se točila v kole a zářila štěstím.
Brzy se však vše změnilo. Manžel se od ní prakticky nehnul a samotou ji nikam nechtěl pouštět. Stačilo aby se chvíli zdržela na zahradě a už křičel.
Jednou si řekla dost. Sbalila si věci a potichu se plížila z domu. Byla už skoro u dveří, když ji chytil za ruku. Ohnala se po něm a vší silou ho praštila sbalenou taškou. Padal na zem a něco volal ale ona neposlouchala, jen utíkala.
Dům pustl a lidem bylo divné, kam zmizel. Slaměnému panákovi na úpatí schodiště však nikdo nevěnoval pozornost.

Vévoda z Belor Danim stál v rohu vesnického hřbitova, kde se rýsovalo několik opulentních hrobek. Na ty však ani nepohlédl. Jeho oči přitahoval čerstvě navršený rov vedle nich, označený prostým křížem.
Naposledy se pokřižoval. Růženec, do té doby svíraný v prstech, políbil a pověsil na kříž.
Při odchodu si na hlavu narazil slaměný klobouk, ladící k jeho lehce ošuntělým cestovním šatům. Do sedla se vyšplhal poněkud opatrně, ale koně pobídl ke cvalu.
Dcera přijede na panství za pár dní. Na stole v pracovně ji čeká jeho poslední vůle.
Na křižovatce se k Lucienovi připojil Peregrin. Tentokrát Laureen první opustila je...

Svého přítele jsem zastihl na místě činu. Upíral zrak na krvavou skvrnu v písku a trvalo mu několik minut, než se ke mně otočil. Cítil jsem, jak si mě prohlíží. Stiskl jsem rty a očekával nevyhnutelné.
„Watsone, vy už jste zase slaměný vdovec! Vidím, že vaše žena odcestovala k sestře. Nevadí, vaše přítomnost zde je velmi vítaná!“
Chvíli jsem nemohl uvěřit svým uším. Že by se mi skutečně podařilo utajit před ním pravou podstatu mé náhlé osamělosti?
***
Sherlock Holmes rozrazil vchodové dveře a zvolal:
„Paní Hudsonová, buďte tak laskava a připravte ložnici pro Watsona! Žena ho opět vyhodila z domu!“