DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Trevelyan vkročil do svojej komnaty. Prižmúril oči, keď v temnote videl svetlm fakieľ vykreslen siluetu.
"Dorian." Znel prekvapený, potešený.
"To som sa načakal," odvetilo mu pobúrené zabručanie.
Tlmene sa zasmial.
"Nezlákala ťa krčma?"
"Zjavne. Prišiel som si... pohovoriť."
"Snáď si si... to... nerozmyslel?"
Trevelyanov hlas znel hrvo, hoci s podtónom neistot.
Dorian vykročil k nemu, a pousmial sa, odvetiac mu nemo.
Odtrhol sa silo vôle.
"Zase kamna?" oddýchl si Trevelyan a mág sa uškrnul.

V slastnom opojení Dorian mlčky ďakoval Stvoriteľovi za to, že v temnote nevidel, že Trevelyan nehovoril. Najmä však za to, že nezaznelo, čo mu srce hovorilo.

Kdysi to bývaly Hrozny odrůdy Ryzlink Vlašský. Vyrostly na vinicích v Itálii, na úbočích hor v Jižním Tyrolsku. Lidé je sbírali relativně pozdě (koncem října), když už byly hodně vyzrálé. To byl pro Ně hrozný okamžik, zamilovaly si totiž krásný výhled do údolí a pole orámovaná sytou zelení.
Lidé Je uložili kamsi pod střechu. Několik měsíců ležely na slámě, mezi čtyřmi stěnami a celou tu dobu toužily po otevřených údolích a zelených úbočích hor svého vzdáleného ztraceného domova. Pak lidé vytvořili z Hroznů Víno, velmi drahé a kvalitní Víno. A když je lidé pili, pocítili najednou zvláštní smutek a touhu.

Bylo to ode mě vlastně docela ošklivé, udělat z ní vdovu. Ony ty ošklivé věci jsou tedy ty nejzábavnější, že, ale vysvětlujte to krásné mladé ženě slovy. Takové se to líp vysvětluje činy a nejlépe v její posteli. A protože tam jsem zatím nemohl, začal jsem básnit a bájit o tom, jak ji miluju a že jsem to všechno udělal pro ni. Husa. Moc je daleko sladší a opojnější než ženské tělo.
Jak už jsem říkal, bylo to ode mě hnusné. Měl bych jí to vynahradit. Udělám vdovce i ze sebe, ať jí to není tak líto! A co nejdřív!

"Ať žijí Svatebčané!"

Nevěsta se točila v kole a zářila štěstím.
Brzy se však vše změnilo. Manžel se od ní prakticky nehnul a samotou ji nikam nechtěl pouštět. Stačilo aby se chvíli zdržela na zahradě a už křičel.
Jednou si řekla dost. Sbalila si věci a potichu se plížila z domu. Byla už skoro u dveří, když ji chytil za ruku. Ohnala se po něm a vší silou ho praštila sbalenou taškou. Padal na zem a něco volal ale ona neposlouchala, jen utíkala.

Dům pustl a lidem bylo divné, kam zmizel. Slaměnému panákovi na úpatí schodiště však nikdo nevěnoval pozornost.

Svého přítele jsem zastihl na místě činu. Upíral zrak na krvavou skvrnu v písku a trvalo mu několik minut, než se ke mně otočil. Cítil jsem, jak si mě prohlíží. Stiskl jsem rty a očekával nevyhnutelné.

„Watsone, vy už jste zase slaměný vdovec! Vidím, že vaše žena odcestovala k sestře. Nevadí, vaše přítomnost zde je velmi vítaná!“

Chvíli jsem nemohl uvěřit svým uším. Že by se mi skutečně podařilo utajit před ním pravou podstatu mé náhlé osamělosti?

***

Sherlock Holmes rozrazil vchodové dveře a zvolal:
„Paní Hudsonová, buďte tak laskava a připravte ložnici pro Watsona! Žena ho opět vyhodila z domu!“

Spánek mu přetrhlo zuřivé bušení na dveře. Pomalu se posadil na gauči a rozhlédnul se kolem. Okny pronikalo slunce a odráželo se na lahvích od piva na podlaze. Nohou odstrčil krabici od pizzy a natáhnul si nohavice kalhot. Hlava ho bolela jako střep a další zabušení na dveře mu moc nepomohlo. Prošel kuchyní kolem hory nádobí až do předsíně. Cestou někde nabral růžovoučký župan a marně si ho snažil zavázat. Nahlédnul kukátkem ve dveřích, kdo se na něj vlastně dobývá.
Leknutí z něj rázem vyhnalo všechnu malátnost. Oči mu sklouzly na trhací kalendář, jehož se nikdo nedotknul od manželčina odjezdu.

Víte, já to nikdy neměl jednoduchý.
Asi před sto lety jsem si nabrnknul Ježibabu. Údajně výhodná partie.
Jo. Když pekla perníky a večere k nám chodily přímo domů, byly to zlatý časy. Do doby než se z ní stala mediální hvězda a na mě se vykašlali. No schválně?! Kolik z vás zná Perníkovou chaloupku s Ježidědkem?
Cha!
Nikdy jsme spolu neměli harmonický manželství. Konec nastal, když se ta babice přestěhovala kdovíkam, prý za "kolegy". Pche.
Od tý doby je tady nuda.
Děcka tu dávno nechodí, chalupu jsem ohryzal sám. Na truc.
Nejhorší na tom je, že teď mi dovnitř táhne.

Na malém náměstí lehce povlával ve větru panák vycpaný senem. Všichni vesničané se přišli podívat na každoroční pálení Slaměného vdovce. Každé dítě dostalo od rodičů trochu sena a pak všechny společně vyrobily přibližnou postavu muže. Tradovalo se několik historek o tom, jak tradice vznikla. Třeba ta o muži, který zabil svou ženu i děti nebo o bezcitném knížeti, kterého si vzal Ďábel. Ona měla nejradši tu o ohnivém skřítkovi, který se zamiloval do lidské dívky a když po letech zemřela, byl tohle jediný způsob jak se zase vrátit domů. Hranice vzplanula a na okamžik se mezi plameny zatřepotal lehký úsměv.

"Lve, ještě pivo?"
"Ano, poslední, pak musím jít."
"Proč tak brzy, říkal jsi, že Scholastiku a Otíka máš na chatě?", táže se Jimram.
"To ano, ale dostal jsem na tu dobu spoustu domácích úkolů. Poutírat prach, vytřít podlahy, vyluxovat všechny pokoje. Pak taky umýt umyvadlo a vanu, vycídit okapávač. O zalití kytek ani nemluvím. A nakonec taky udělat velký nákup, neboť prý lednička má souchotě. Čas prchá a já toho mám hotovýho sotva polovičku."
"Člověče, ty si toho slaměnýho vdovectví vůbec neužiješ", konstatuje Tadeáš.
"A kdy já si něčeho užíval, naposledy snad ještě za svobodna", posmutněle zhodnotí napivší se Lev.

Za deštivých nocí navštěvuje obchodní čtvrti samuraj oděný do slaměného pláště. Chodí od obchodníka k obchodníkovi, a pokud má navštívený štěstí, zanechá po sobě pouze kaluž vody. Nechce nic koupit. Má jen jednu otázku: "Kde je žena?"
Prý je zadlužený. Aby jej od dluhů zachránila, chodila jeho manželka prodávat majetek vždy skryta cizím očím v závoji deště. Nakonec mu utekla za lepším.
Městem se šíří, že navštívil i místního překupníka zahraničních cenností. Ten si jej spletl s pašerákem bílého masa.
"Už ji včera nalodili. Ráno odpluli. Peníze jsem ti poslal."
Oba ráno nalezli v krvi.
Samurajův duch bloudí městem dál.

It was already several days, since John left. The case seemed to be a five, so Sherlock didn't want to be bothered by it. But know, without John, the flat felt kind of empty.
"You miss him, don't you?" asked Mrs Hudson, when she brought him a dinner that night. Sherlock ignored the question, trying to look very busy with his research, waiting for Mrs. Hudson to leave the room. He did miss him. But he would never admit that out loud.
His phone rang. He looked at it unwillingly, hoping it’s Lestrade. It wasn’t.
„Coming back tomorrow,“ it said.

Na terásce před štěchovickým domkem stála židle a stolek. Starší pán seděl u stolku, před sebou hrnek s polovychladlou kávou, dřevěné prkénko s několika chlebovými drobty, nůž a noviny. Bylo průzračně jasné jarní dopoledne, Vltava se třpytila ve sluneční záři. Bylo ticho, kromě běžných zvuků malého města, štěbetání ptáků a tichého šustotu otáčených stránek.
"Těpic, Tondo!" zahalekal kolemjdoucí pán s pejskem na vodítku, zastavil se a opřel o branku. "Co že taková havaj? Kde máš Máňu, že tě dneska nekomanduje?"
"Ále, Máňa si vyrazila na rodinnej potlach, čekám ji tak zejtra," odvětil, a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.

„Blackův dům na Grimmauldově náměstí je prostorný.“
„Jistě. Venku svítí slunce. Studenti jsou tupci. Ještě něco zřejmého chceš poznamenat, můj aristokratický příteli?“ ušklíbl se Severus.
„Mohl bych tam pobývat. Bylo by to příjemnější pro nás oba.“
„Jakkoli jsem v pokušení souhlasit, není toto řešení, alespoň prozatím, přijatelné.“
„Takže mi Ptačí klub stále nevěří?“
„Divíš se?“

Lucius měl dost rozumu, aby si odpustil komentář. Vlastně, byl rád, že může být tady. Utahovat si ze Severuse. Nebýt sám se svými myšlenkami.

„Ty čteš beletrii, příteli?“ zeptal se pobaveně a ukázal na knihu, na jejímž přebalu byl smutný muž se slámou ve vlasech.

Polovička odjela zdolat další dvoutisícovku a náš páťák přinesl samý jedničky, to se oslaví! Klukovi jsem za odměnu pustil Seven, dyk už je mu dvanáct. A pak se sousedem z druhýho sednem na šestadvacítku, popojedem na sedmičku a na Letný začnem zlehka s pěti desítkama. Pak přišly na řadu dvanáctky a vtom přicupitaj dvě sličný dvacítky, prej jestli jim nekoupíme sedmičku...! No tak jo, byly vobě teda čísla! Ovšem po čtyřicítce už to s pitím není co dřív, chvíli v sedmym nebi a pak rázem na čtyřech… a tu dvanáctiletou whisku jsme pít už fakt neměli. V první řadě neblejt!

"Tatíííí! Mňauestro udělal bobek do mámina truhlíku s mrkví!"
"Tatííí, vážně, a hezky na vršek. Jé, fůůůj!"
"Tedy, tedy, Mňauestro..."
No co, taky jsem ho mohl hodit na podlahu, ne? Je truhlík skoro písek? Je. Tak můžu. Že jsem to nezahrabal? Proč jako? Jo, principálce, kdyby tady byla, té bych to zahrabal. Ta by mi pěkně dala. Ale ty?
"Teda, tatí, takovou mrkev já nejím, fuj!"
"To jsou živiny, synu. Hnojivo. A mrkvičku ještě nejíme, je malá..."
"Smrdí. A velká bude taky smrdět."
Správně, principále, pěkně to ukliď, já mezitím...
"Tatí, teď ti krade sýr!"
"Já už chci doma maminkůůů!"