Druhá generace

„Že tě chytím!“
Náměstím prchala rozesmátá černooká holčička a za ní muž. Divoký běh mu strhl z hlavy klobouk; zastavil a s dvornou úklonou směrem k nejpohoršeněji se tvářící dámě si jej elegantně nasadil.
„Dívají se...“ Mladé ženě cukaly koutky.
„Však! Ať každý vidí, že je Ivo Karadžič nejšťastnější člověk pod sluncem!“
Když v noci přišel zkontrolovat malou, plakala ze sna. Často plakala ze sna, a od doby, kdy ho jeho matka přiměla, aby ji nebudil, nedokázala povědět proč. Vymínil si alespoň, že k ní bude vstávat on – jednak to Haničku vyčerpává, jednak je ráno nacházel v objetí, uplakané obě.