42. část Hlasy ve tmě

Ve chvíli, kdy vám někdo řekne, že má výborný nápad a že určitě vše klapne bez problémů, berte nohy na ramena a utíkejte pryč. Nikdy nic neklapne bez problémů a výborný nápad vždycky dopadne namazanou stranou dolů.
Zezačátku všechno vypadalo dobře. Zvonek zvonil, přicházeli další a další hosté, ozývalo se cinkání skleniček, smích, hlasy se dohadovaly i smály. Rozuměla jsem máločemu, z tohoto hlediska bylo naše dřepění ve skříni ztracený čas. Pokud chvílemi ruch vedle utichl a promluvil jen jeden člověk, slyšela jsem ho dobře. Ale v chvíli, kdy mluvili jeden přes druhého, se hlasy slily v šum a já nerozuměla ani slovo.
Opatrně jsem si podložila záda tlustým hubertusem, který původně visel nade mnou, pohodlně uvelebila a zavřela oči. Pomalu jsem si rekapitulovala události, které mě dovedly až do skříně v bytě malíře Alexandra Helebranta. Vzpomínala jsem na Maříž, před očima se mi zaleskl bodák, kterým Staňa rozdráždil rewanijskou bestii, opět jsem v duchu zmáčkla trn na nalezené skříňce, seděla v kuchyni s fotografem Švecem, divila se ceně hodinek, naštvaně zírala na vedoucího autoservisu, kupovala obraz od malíře Kur- eh, Kundráta… tolik se toho událo a my stejně nevíme nic. Byla Hvězdná kniha ve skříňce? Nebyla? Honíme se za chimérou, jak pomalu začíná věřit Gonny? A kdybychom knihu nakrásně našli, pomohla by mi?
Nechtěla jsem si to přiznat, ale poslední otázka mě pálila nejvíce. Postavení mimo službu mě opravdu trápilo. Trávit veškerý čas v práci, pak sama doma… Žádné vzrušení, žádné cestování. Nuda, šeď. Gonny je zlatý, že mi chce pomoci, ale opravdu by to pomohlo?
Pohodlně uvelebené ve skříni se mi pomalu začínaly zavírat oči. Tma, teplo a tlumené hlasy z dálky mě pomalu ukolébávaly ke spánku, takže to, že v ložnici kdosi je, jsem zaznamenala až po chvíli.
„…co blbneš, proč mě táhneš sem? Tos mi to nemohl říct vedle? A kde se tu vůbec bereš, většinou sem v pátek nechodíš?“ Tichý hlas zněl naštvaně.
„Vnutil jsem se. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Děje se něco?“
„Jsou zpátky,“ sdělil krátce druhý.
„Kdo?“
„Ti dva podvodníci, co kontrolovali rotu.“
„Jak to víš?“
„Jak asi. Přijeli vlakem.“
„Hm,“ zabručel první. „Co tu zas chtějí, neviš?“
„To netuším. Určitě předtím ale byli v Maříži. Stihl jsem se tam zaběhnout, než to tank zahrnul, šel jsem pro ten zbytek, jak jsi chtěl, ale už se nedalo.“
Vzrušení mi prsty zapreludovalo přes záda, na rukou se mi zježily chlupy. Bojovala jsem s pokušením pootevřít dveře skříně, abych viděla, kdo to v ložnici debatuje, ale zdravý rozum zvítězil. A tak jsem jen dychtivě poslouchala dál. Nepoznávala jsem ani jeden hlas, oba muži hovořili velmi tiše.
„Říkal jsi, že se pod těma vojákama propadly nějaký sklepy.“ První hlas nabyl na intenzitě. Ač jsem přemýšlela, až se mi z hlavy kouřilo, přiřadit se mi ho nepovedlo.
„To jsem si myslel nejdřív taky. Tak to nahlásili. Ale podle všeho se propadla krypta.“ Druhý hlas jakoby se tiše omlouval.
„Krypta? Ta, co…?“ podivil se první.
„Jo. A hele… vypadalo to podivně. Jáma jak po výbuchu, kolem šutry… Kdoví, co se tam dělo.“
„Z těch vojclů jsi nic nedostal?“
„Tvrdí, že se to s nima propadlo, když tudy procházeli. Víc si nepamatují. Prý je pak ti dva vytáhli a odvezli na rotu. Divný je, že pak hned odjeli.“
„Kruci. Škoda, že jsi nevzal všechno hned napoprvý.“
„Nedalo se. Pořád kolem někdo vobejdoval. Měl jsem tam těm jezeďákům zakázat přístup už dávno. Byl jsem rád, že jsem to schoval pod kabát, s tím dřevěným krámem bych byl nápadný. Stejně byl prázdný, věř mi.“
„Hm. Co nadělám. Nakonec ale i tak vše dopadlo skvěle. Já měl zprávy, že to tu někde zřejmě je, ale hledej jehlu v kupce sena. Nedostat do ruky ten katalog, neměl bych potuchy, kam jít.“
„To jo. Tak co s těma dvěma?“
„Pošli nějaký vojáky, ať je ohlídají. Kam šli, nevíš?“
„To nevím, naši se vraceli hned zpátky. Budou někde ve městě, možná v hotelu.“
„Pošli tam lítačku a navěste se na ně. Ale ne takový trouby, jako tamty dva. Někoho ostrýho. Ale ne blbýho, jasný? Nepotřebujem, aby se nám motali v patách.“
„Jasný. Zítřek platí?“ zeptal se ještě druhý, ale odpověď už jsem nezaslechla. Vrzly dveře, tajemní návštěvníci zřejmě opustili ložnici. Odechla jsem si. Přebrnělá noha se už opravdu velice ozývala. Opatrně jsem ji natáhla, ale stará skříň zavrzala a knoflíky dalšího dlouhého mantlu slabě cinkly o tu pitomou noční vázu.
Pomyslela jsem si něco o štěstí, že už ti dva odešli, když v tom se skříň otevřela a silná ruka mě vytáhla ven.