Strážci rozhraní

„Už bude dobře,“ konejší Medu štíhlá žena.
„Mám hlad,“ pípne dítě.
Vedle stojící muž vyloví z vaku placku a jablko. Meda se do nich okamžitě zakousne. Pak ale vyskočí. „Mája! Kde je můj pes?“
Žena ukáže ke křoví, odkud předtím zaslechla štěkot. Meda se tam okamžitě vydá. Nohy má ještě slabé, ale Máju tady nenechá!
Cestou si všimne roztřepeného rozhraní. Lehce ho rukou srovná.
„Švédové, musíme pryč,“ zaslechne ženu.
„Bez Máji nejdu,“ protestuje Meda.
Žena vezme do sedla ji, muž Máju.
Vojáci o nich neví, ale smyčka se rychle stahuje. Tudy neproklouzne ani myš.
Vjíždí do lesa. Tudy snad proklouznou…

Dualité nechápou. Proč se jejich těla vrhla k vodě a začala dychtivě tu odpornou tekutinu lemtat? Vždyť tu mají tolik skvělé energie! A proč se tak potácejí? Nejvyšší čas najít nová.

Meda vyčerpaně leží na břehu řeky. Nejedla už tři dny.
Na její tělo padnou stíny. „Odkud jsi, holka? Kde máš rodiče?“ Dítě se namáhavě rozesměje.
Z křoví z posledních sil zaštěká pes.

Stíny odskočí. Skryjí za skálou, kterou jiskřivý kokon nestihl omotat.
Vzduch protnou zelené záblesky. Smích i štěkot zmlknou.
V písku už leží jen dítě a pes.
Dualité jsou pryč, zničeni paprsky wigitorů.
Meda s námahou otevře oči.

Tmou se potácejí dvě malá těla. Dívka a pes. Na čem utkví strnulým pohledem, to se obalí bleskotavým kokonem. Vzápětí se ozve smích či štěkot a kokon i s obsahem zmizí.
Kdyby je spatřili strážci rozhraní, měli by jasno. Dualité, přísavci. Fungují jen ve dvojicích, naštěstí málokdy přes rozhraní pronikne pár. Poslední, kterému se to podařilo, tu zanechal potomstvo.
To teď v tělech Medy a Máji sílí a roste. Až budou větší, najdou si jiné hostitele. A až budou dospělí, jedním kokonem vymažou klidně celou vesnici. Tolik chutné energie všude kolem!
Pak prý, že najít vhodný svět je jen chiméra…

Když se zběh s taseným nožem nocí blížil k ležení, kde si vyčíhané oběti ustlaly, začal mít podivný pocit. Hlad ho ale hnal nemilosrdně dál. Nejsi žádný zelenáč, povzbuzoval se. Pohyboval se proti větru, věděl, že mají psa. Potřeboval pracovat tiše.
Čeho si nevšiml, byla torba se zásobami.
Když mu pod nohama zakřupaly skořápky, bylo vše ostatní dílem okamžiku.
Dvě zlatisté entity z tmavě žlutých vajec bleskově vklouzly do dvou ze spáčů. Vše ostatní – stromy, kameny, věci, lidi – současně obalily třpytivými kokony.
Vzápětí zazněl temný výbuch a kokony i se vším, co v nich bylo, zmizely.
Dualité se konečně nasytili.

Krčil se za vzrostlým keřem jalovce a tiše mezi zuby drtil kletby. Možná měl jít za tím hrbatým, co se ze skupinky odpojil. Snadná kořist… Jenže… ti dva mají koně. Takže je naděje na nadité váčky. Zatracený déšť! Kvůli němu zalezli do zájezdní hospody. Palcem přejel po ostří nože. Potřeboval by, aby přespali venku. Tam by si s nimi poradil raz dva. Nejdřív by šmikl jeho, pak ji a toho fracka. Nebo možná prvně fracka a ji až na konec. Jo, to bude lepší.
Odplížil se hlouběji do lesa, tak, aby viděl na cestu.
Kdo si počká, ten se dočká.

Složila misky a povzdechla si. Zítra musí sehnat další jídlo. Pohlédla na postel, kde spaly čtyři děti. Zas je bude muset nechat celý den samotné. Zas jí budou viset na sukni, ať nikam nechodí. Zas je večer najde uplakané, namačkané někde v koutě. Chápe je. Od chvíle, kdy je našla opuštěné v lese, se ti malí cítí bezpečně, jen když je s nimi.
Ve vsi říkali, že se zbláznila. Čtyři hladové krky! Ale copak je tam mohla nechat?
Kroky na zápraží ji vylekaly. Pak lehké zaťukání.
„Melchiore?“
Objal ji a předal uzlík s plackami.
„Už tu nebudeš sama.“
Rozplakala se.

„Opravdu nás opustíš?“ Anina zesmutněla, na Melchiora si už zvykla.
„Bůh mě teď prostě vede sem…“ kývl směrem k domkům, krčícím se na kraji lesa. „Tady žije má příbuzná. Tedy… doufám, že ještě žije. Byl jsem tu naposledy asi před rokem. To jsem se ještě bál, že mě zas chytí a jako zběha pověsí.“
Anina mu podala pár placek. „Vezmi si. Ať máte co jíst.“
„Teta bude ráda. Tehdy se starala o pár dětí, co nalezla v lese. Byly šílené strachy, rodiče je tam schovali před vojáky, ale už se nikdy nevrátili. Jestli tu ještě jsou, pomůžu jí s nimi.“

V žaludku mu kručelo, plášť ho chránil před skučícím větrem jen málo. Vztekle sykl. Možná neměl toho vojáka zabíjet. Znovu v něm vzkypěl vztek. Zasloužil si to, práskač, tak jsem měl cinknuté kostky, to je toho. Ale co, stihl zdrhnout, kaprál mu chystal oprátku. Jenže už nikdy nezažije šturm na město, ani jak civilisti kvičí a ženský pod ním prosí o život. Ústa mu stáhl škleb. Nezažije? To by se na to podíval. Když zběh, tak zběh. Meč a pistole má. A civilistů kolem taky ještě pár je.
Vystrčil hlavu z úkrytu.

V dálce zahlédl dva koně a hlouček lidí.

Aninu nad ránem probudil podivný zvuk. Tma, ještě neředěná svítáním, jí nedovolovala poznat jeho původce. Beztak to bude Melchior, pomyslela si a otočila se na bok. Měla bych říct Medě, aby se od něj držela dál. Pořád jí něco vykládá… Zase! Škrábe se, jasně, že se škrábe. Kdo ví, co má za nemoc. Jestli nějaké boláky, mohla bych mu uvařit odvar ze šalvěje. Možná někde objevíme kalenduli, usušila bych květ…

I Melchior se probral a hleděl do tmy. Podivné škrábání zaslechl už včera. Odkud se line? Januš i Meda spí klidně, to Anina se vrtí… Blechy? Balšám by přece… Usnul.

Tetschen už byl co by kamenem dohodil. Před nimi zbytky další vesnice.
Maja vlétla do trávy. Ozvalo se kdákání, jak se rozčilená slepice snažila vetřelce vyhnat, ale neměla šanci. Meda jásala. V ještě teplém hnízdě našla tři vajíčka.
Úspěch je povzbudil.
„Hledejte, třeba tu bude vajec víc,“ zavelela Anina. „V městě je prodáme.“
Pátrali v trávě i pod keři.
Výsledkem byl poklad. Dvanáct vajec!
Anina je pečlivě uložila do brašen. Dvě z nich si dlouze prohlížela, ale pak usoudila, že budou asi kachní. Byla větší, s tmavě žlutou skořápkou a na omak drsná.
Pokrčila rameny. V omeletě se to nepozná.