4. Práce všeho druhu aneb Příště to nechám profesionálům

Vánoce se pomalu, ale jistě blíží, a mně už ke štěstí kromě Ježíška moc nechybí... až na nějaké ty doplňky.
K Ježíškovi, ano.
Můj rádce totiž skutečně trvá na tom, že k nepřizabití se je ze začátku třeba tachometr.

S tachometrem mám své zkušenosti.
S dávným, který jsem měla už ani nevím na jakém kole, asi na tom, co mi pak ukradli. Pořídila jsem si ho, abych viděla, jak rychle jedu, protože jsem byla zvědavá. Byl docela levný, ukazoval najednou spoustu čísílek a asi nebyl ani moc přesný, ale stačilo. Pamatuju se, to ještě končilo metro na Nových Butovicích, že jsem jednou rozšlapala kolo co to dá po té rovné silnici spojující Nové Butovice a Hůrku. Tenkrát byla ta část sídliště rozestavěná, nikde žádné auto, absolutně pusto a hladký asfalt a já šlapala a šlapala a vyšlapala jsem podle tachometru nějakých 32 km/h přišlo mi to strašně moc a bála jsem se.
Pak si v nedávné minulosti tatínek pořídil své první dospělé kolo co stálo za to, a k němu i tachometr, nebo ho snad dostal. Tachometr byl malý, šikovný, ukazoval spoustu čísílek a při instalaci jsme z něj málem umřeli, protože nám nešly přetáhnout instalační gumičky přes vidlice.
No.
Na koloběžce pojedu relativně rychle, z kopce, kde je to důležité, a nechci svoji současnou rychlost lovit z hromady čísílek. Taky chci vidět na onen důležitý údaj z dostatečné vzdálenosti.
Malý šikovný tachometr s hromadou čísílek tedy vypadává ze soutěže.
Co dělat, když se v tom houby vyznám?
Zadám do strýčka Googlu „tachometr“, přepnu na obrázky a koukám.
Vykoukala jsem značku Cateye, která měla takové pěkné, velké, číslice a moc pěkné jméno. A jeden pěkný, kulatý, stylový tachometr! Jmenoval se Cateye Quick, a já na koloběžce budu quick, vlastně spíš radši až tolik ne. Zadala jsem ho tedy do vyhledávače kvůli recenzím a teprve se mi otevřel svět tachometrů. Totiž Američtí recenzenti ho považovali za „levný“ (já ne). Ale prý je pěkný a přehledný, i když poněkud základní (nevím, co by od něj chtěli, vodotrysk?) a skoro tak přesný jako tachometr od Garminu.
Googlím tedy tachometry od Garminu a následně se směju, protože pochopím, proč recenzenti tvrdili, že to je „levný“ tachometr. A taky vidím ty vodotrysky. Tedy profil trati a navigaci, mapu, směrové šipky a tancující trpaslíčky.
Děkuji, ne.
Ale prý je tedy dobře čitelný i v šeru (to chceš) a nenandává se gumičkama, ale takovýma umělohmotnýma stahovacíma páskama (to taky chceš).
Mé google-fu ho vyplivne ve slušné slevě, tak to taky posílám Ježíškovi a nechám to na osudu.
A už je Ježíšek opravdu za dveřmi, osud se zasměje a pěkně s námi zatřese, aby to vypadalo, že snad pro nás letos Vánoce nebudou, ale nakonec jsou!
A pod stromečkem...
Ne, samozřejmě, že pod stromečkem nestojí koloběžka. Ta je pořád v Rožnově!
Ale pod stromečkem se sejde nakonec plná suma pokrývající (cenu) a ještě poukázka na tachometr, jenž je na cestě, neboť ten nejlevnější samozřejmě nebyl skladem!
Nemůžu tomu uvěřit, prasátko zůstává ušetřeno pro další účely a já posílám peníze.
A pak už jen čekám.
Je šestého ledna a předpověď slibuje první sníh letošní zimy (aha!), avšak zatím pouze prší.
Dole někdo zvoní a venku před domem dodávka. Beru tedy roušku a sbíhám schody a jen jak otevřu dveře, tak se déšť změní ve sníh.
Ano, koloběžka opravdu dorazila.
Koho to překvapuje?
Mě ne.
Krabice má na vhodných místech přiměřené otvory, takže se nese docela dobře. Dělám na ní prostor, a pak už následuje scéna ze začátku tohoto povídání.

S nožem v ruce se blížím ke své oběti.
Krabici.
Koloběžku je zapotřebí vysvobodit... a následně složit. To přece zvládnu sama! A na internetu je video návod.
Po vybalení to v obýváku vypadá jako po několika dalších výbuších. Plastový odpad jistě zajásá z dalších přírůstků a já koukám na jednotlivé díly a připadám si, jako bych obdržela zásilku z Ikey.
Hm, Mibø Røyal, aha!
Krabice obsahuje také záruční list a list kontroly. Koloběžka totiž byla sestavena, seřízena, načež rozmontována a poslána, takže když tu knihovnu sestavím dohromady, rovnou pojede a nemusím nic řešit, aha!
Návodné video obsahuje pána, an lehce a s úsměvem na rtech během tří minut koloběžku skládá.
Ano.
Návodné listy k Ikea nábytku taky vždycky obsahují nakreslené ty usměvavé pány.
Návodný list, kdyby tu byl, by měl radši obsahovat ty pány dva a nikoliv jen jednoho, zjišťuji po chvíli.
Nikdy jsem to totiž nedělala.
Ještěže mám doma muže a muž nářadí!
Řidítka zvlášť, tělo koloběžky zvlášť, dvě kola, dva náboje kol, hromádka šroubků a podložek a blatníky.
Dobře, nejdřív blatníky.
Potom, co se pokusím našroubovat přední blatník obráceně, si pouštím návod na blatníky.
Docela to jde, hlavně ten přední.
Ten zadní ne.
Ať dělám co dělám, ten prostřední šroub je prostě krátký!
Čučím na to jako puk, zkoumám video... ty podložky s gumovým těsněním jsou tu kónické a tam placaté, je to tak správně?
Kašleme na to a nacházíme ve vlastních zásobách šroub podobný, ale delší.
Blatníky usazeny. OK.
Řidítka.
Řidítka?
Původní model Royal měl řidítka BMX, to je jako na horská kola. Dokonce se na ně dělala speciální taška!
Jiné modely Mibo mají řidítka rovná, jako na kolo. A dokonce se na ně dělá jiná speciální taška!
Přidělená řidítka jsou typu „vlaštovka“. Jasně, odlehčený model, lehčí než BMX!
S povděkem kvituji, že se dá trochu laborovat s jejich nastavením, a byť jsem spíše menší postavy, instaluju je na nejvyšší výšku. Paní radová pojede!
Náboj do kola, kolo s nábojem do usazení (pozor na směr otáčení!), dotáhnout náboj, teda nejdřív rozpojit brzdu...
Rozpojení přední brzdy není problém. Usazujeme kolo, zapojujeme brzdová lanka do brzd, zapojujeme přední brzdu...
OK, to je práce pro dva lidi nebo někoho silnějšího než já. Když tisknu brzdové čelisti jednou rukou, chybí mi k nasazení brzdového lanka půl milimetru. Když je tisknu oběma rukama, chybí mi ruka.
Naštěstí jsme dva.
Na druhé kolo ale koukám jako puk. OK, rozpojit zadní brzdu... kde?
Vzdávám to a píšu do Rožnova SOS. A o tom šroubu k blatníku taky!
Odpověď přichází skoro obratem. Ty podložky s těsněním mají být placaté a mohli jsme je zplacatit (aha, to už nevadí). Zadní brzdu rozpojit dle návodu ke skládání modelu Split.
„Ale dyk je jiná,“ zoufám si, a hodlám vyfotit detail, abych mohla ukázat, jak moc je jiná... akorát když si přisvítím na brzdové lanko, tak vidím, že je stejná! Aha, tamten váleček se jen schovával, mrcha!
Dál už to není problém. Nasazujeme v oboustranné spolupráci zadní kolo... a koloběžka stojí, připravena ke koloběhu!
Kontrolujeme zda kola nikde nedrhnou (po roztočení se točí... a točí... a točí...), zda brzdy brzdí (brzdí!) a zda jde složit...
Nejde.
No, nejde-li skládací koloběžka složit, je to docela problém.
Skládání probíhá přes rychloupínáky. Jeden obsluhuje řidítka, ten jde!
Druhý dole jistí kloub. Páčím za něj vší silou a fakt nejde.
Jsem slabá žena, zvu na páčení silného muže.
Upínák se ani nehne.
Identifikuju, co s tím, ale pro jistotu zase píšu do Rožnova.
Odpověď mě uklidní. Smím povolit to, co jsem si myslela, že je třeba, ale vofafrně, protože kdyby to bylo povoleno, moc, bylo by to povoleno příliš, a to u skládací koloběžky není dobré.
Ono testování probíhá na stojanu, kde jde povolení lépe než na zemi.
Povolujeme dotahovací šroub upínáku o půl otočky a náhle jde upínák přiměřenou silou otevřít.
Ano!
Uf. Příště to snad nechám profesionálům.
Ale aspoň jsem dostala (slevu)!
Nevadí.
Je večer, venku zima, tma a vlci, ale já můžu vyrazit!
Jen co roztaje sníh.