Ne zas tak krutá realita

"Máte chvilku?"

"Vezměte místo, co byste rád?"

"Jen se jdu optat na úvazek. Zůstanou mi třídy a hodiny?"

"Ehm, v zásadě."

"Aha."

"Budete mít o čtyři fyziky míň. Jaruška čeká na operaci, tak bude mít místo matematiky fyziku, ta se líp zaplácne."

"Chápu."

"Vám ty matiky taky musím vzít. Majka má před důchodem, přece po ní nemůžu chtít nějaký novoty."

"Dobře."

"Informatiky dám Jitce, ruštiny ubývá a neměla by úvazek."

"Tělocvik?"

"Všechen vezme Martin, nic jiného by učit nemohl, znáte ho.

"Vyhazujete mě?"

"Ale kdepak! Jste přece takový univerzál! Mám tu 16 plonkových hodin dějepisu."

"...historii mám taky docela rád..."

Klepeta cvakla a podezřelý odlepil obličej od kapoty.

"Máte právo nevypovídat. Vše, co řeknete, může být použito proti vám."

"Ale já nic-"

"Vy jste mě neposlouchal? Mluvim snad mongolsky? Prostě nic neříkejte."

"Můžu si říkat, co chci. Jsem občanem ČR. Nic jsem ne-"

"Mlčte. Po zatčení nikdy nikdo nic dobrýho neřekne. Zvlášť po vraždě. Máte to zkreslený."

"Nikoho jsem nez-"

"Achjo. Nedáte si pokoj. Škodíte sám sobě. O tom, jak jste to udělal, proč a tak dále, povyprávíte u výslechu a za přítomnosti svýho právníka.

"Nechtěl jsem! Nechtěl jsem, byla to nehoda..."

"A je to. Vidíte, měl jste držet hubu."

Je těžké vyhnat z hlavy "hóch", když slyším nóbl. Nebo teda vidím. Vnímám libovolným smyslem? Čert to vem. Každopádně na Zeměplochu si netroufnu. Jak se to řekne česky, no, jako že "wouldn't do it justice", máme něco takovýho? A neni ona slepá? Asi si vyrazila obě oči těma vážkama. Ne, nemyslím takový ty, co poletujou, ale příruční váhy. Příruční je max do pěti kilo, jinak se to musí dát odbavit. A já vlastně tím velkým letadlem nikdy neletěl. Jen kdysi dávno zlínem stočtyřicetdvojkou nad místním letištěm. Třeba mě František sveze cessnou, když už na kapelu dlabe, se snad už nesejdem.

Elfí lučišnice si prohrábla vlasy a zkusmo mrkla na jejich cíl přes hrot svého šípu.
Magické stvoření, napůl démon, napůl drak, pochodovalo před branami tvrze a zatím
nemělo o přítomnosti skupiny válečníků ponětí.
Po dlouhosáhlém probírání bitevní strategie byli už všichni netrpěliví.
Orkský válečník v rohaté helmě nedočkavostí bušil svou sekerou o štít.
„Na co ještě čekáme...“
Mág v barevné róbě vařil a rozdával poslední lektvary.
„Dobrá, tak naposledy... Ty ho nalákáš sem pod tenhle převis, vy naběhnete zezadu, ty ho po chvíli zmrazíš–“
„Všichni víme, co máme dělat,“ odtušila druidka. „Čekáme na–“
„Už jsem zpět. Leeeeeeeeroy!“ rozběhl se paladin.

Fyzická kocovina nastupuje hned. Probudíte se a nejdřív se všecko zdá být v pořádku.

Nemáte nic zlomenýho.
Vidíte na obě oči.
Dokonce máte po kapsách i svatou trojici - klíče, mobil, peněženku.
I když teda poslední jmenovaná je povážlivě lehčí než večír.

Pak se člověk začne rozpomínat a všímat si věcí. To se přikrádá kocovina morální.

Začalo to nevinně. "Pár piv a pak ve volným stylu," jak by řekl klasik.

Někdy si člověk ale nevzpomene. Buď nemůže, nebo se jeho mozek možná sám brání.

Třeba když se probudíte zamuchlaný v kvetoucím rododendronu uprostřed kruhovýho objezdu s urvaným zákazem vjezdu v ruce.

Kája odjela na služebku. Poprvé za posledního půl roku spala jinde než vedle mě.

Je potřeba říct a zdůraznit, že člověk v bytě není sám rád. Ten druhej vám strašně moc chybí a šíleně se těšíte, až se vrátí. To jen aby bylo jasno a nevznikala nepříjemná nedorozumění.

Nicméně.

Vaše spací tričko si klidně můžete vzít, je k dospozici. Ve vaší mikině, kterou si plánujete vzít druhý den do práce, taky nikdo nespí. Peřinu vám nikdo nekrade a místo třetiny postele ji máte celou. Dokonce člověk večer usne a ráno se probudí, protože nikdo nechodí každých patnáct minut čůrat.

Neskutečné.

Po devíti hodinách v kuse máte před sebou poslední část - cestu domů.

Park.
Fanda z osmičky dává vapo.

"Taky zdravím. Dneska mangový, čuchám. Běž radši na pizzu," podávám mu letáček s reklamou na začínající pizzérku. Ale stejně nepůjde.

Náměstí.
Honzik ze sedmičky si právě plácá s obecním bláznem.

"Aby byl dobrej," odpovídám s unaveným úsměvem a mávnutím.

Zahýbám směr domov.
Vojta a Ondra, oba z pětky, se právě noří do kontejnéru na papír. Přemítám, ale asi bych si taky vybral modrý.

Vojta zakřičí pozdrav a rychle zavírá poklop.

"Vyvážej v pátek, do tý doby radši vylezte."

Ozve se dunivé "jóóóó!"

Mapa mu dávala do cíle na výběr dvě trasy. Tak samozřejmě vybral bez přemýšlení tu o 10 kilometrů kratší.

To že se cesta zhoršovala, ho tu nevyvádělo z míry, horší to však bylo 100 metrů před cílem ... Cesta končila u asi 30 metrů široké řeky ... bez jediného mostu široko daleko.

Tak alespoň poslal kamarádům do skupinového chatu fotku a screenshot mapy. Dle očekávání dostal jako odpověd screenshot z vietnamského speciálu Top Gearu, kde předělali motorky na plavidla. Akorát, že tam jeli po klidné mořské zátoce, ne po řece, která se valila tak rychle, že by tam nevlezl ani v loďce.

Konečně odsedláno, cajky schované do boudy. Odvázal Mergena a líně vykročil směrem k lávce. Už toho bylo dneska na oba dost.

Zamžoural do šera, kde za lávkou toho bahna není půl metru, aby se vůbec dalo projít. Udělal krok a zabořil se, ale nic co by nečekal. Na noze okamžitě ucítil mokro. Holt boty slepené gafou voděodolné nejsou ...

Udélal další dva kroky a cítil, jak šlápl do bahna naplno. Otočil se a krok za ním ležela podrážka a kus od ní další neidentifikovaný kus boty. Udělal krok zpět a natáhl se pro ně. "Smarjá, to zas bude robota to slepit ..."

Ten týpek jí snad musel něco hodit do pití, jinak to nebylo možný. Překvapil ji na záchodě a nenechal se odbýt. Nicméně se blížilo ráno, a bylo na čase se pohnout.

Vypotácela se z nonstop baru a vydala se pěšky domů, převléknout se na další směnu. Byla na sebe hrdá. Došla by do práce včas, i kdyby měla lézt po čtyřech. Po pár desítkách metrů kolem ní krokem projela tramvaj a zastavila na světlech.

Opilcova odvaha ji přiměla vytáhnout služební průkaz a nalepit ho na okno řidiče.

Tramvajačka se nakonec nechala ukecat. Horká chvilka v kabině za změnu trasy stála.