Muzeum, kapitola pátá

Předchozí

„Nechcete si k nám přisednout?” promluví Míra na Ginette. „Potřebuju víc kofeinu.”
„Jdu tady,” řekne Verča. „Terko, Honzo?”
„Vezmeš mi kofolu?”
„Mně taky, díky. Nebo ne, vem mi toho polotmavého birella.”
„Zajít si tak na pivo na zahrádku,” zasní se Honza.
„Pivo si dát můžete. Naši kolegové vás odvezou až domů. Stejně se musí stavit pro vaši elektroniku.”
Donese se k nám rozčilený hlasitý šepot. „Jasně, my celou noc nespíme a vymejšlíme, jak bychom pomohli, ale co čekáš od policajtů? Jakmile nejseš stejný nácek jako oni, budou se k tobě chovat jako k nějaké špíně…”
„Veru, nech to být,” odpovídá jí Míra smířlivě. „Jsme všichni unavení. Taky bych nejradši poslal celý svět do prdele a šel si domů lehnout.”
Něco se změnilo. Honza začne předstíral zaujetí mobilem. Terka se tváří jakoby nic. Míra vezme Verču za ruku, vlepí jí pusu a něco pošeptá.
„Co se stalo?” zeptá se Ginette potichu.
„Snad nic,” šeptnu.
„Neřešte to,” sdělí nám Honza rozpačitě. „Tyhle dva dny pro nás byly fakt na palici. Nejdřív to čekání na policajty, pak na techniky od policajtů, pak až to zdokumentujou, pak se nás různí lidi ptají na tytéž věci pořád dokola… to vám to kolegové nemohli prostě sepsat?”
„Mohli, ale třeba byste si mezitím vzpomněli na něco nového,” namítnu. Čest brněnské policie už asi nezachráním.
„O to se snažíme pětatřicet hodin,” odpoví Honza podrážděně. „Už nám to všem leze na mozek.”
„Cos to předtím říkal o pivu na zahrádce?” nadhodím. „Jedna je asi dva kilometry směrem do centra. Můžeme se tam projít. Tedy… pokud tomu, co se tady čepuje, vy Brňáci říkáte pivo.”

Na dámské toaletě je prasklé zrcadlo. Chvíli zírám do tenké linie, která půlí tvář mému odrazu. Co já taky sakra dělám? proběhne mi hlavou. Ginette nebyla proti. Kdybych udělala hloupost, zarazila by mě.
Z kabinky se vynoří Terka a začne si upravovat vlasy. Taky nenosí make-up. Do terénu je to trochu nepraktické.
„Rozumí Ginette česky?” zeptá se.
„Vůbec ne.”
Terka se tváří, jako kdyby se jí ulevilo. „Verča je velmi chytrá a schopná,” řekne pak. „Jen je prostě svá. Nemyslí to zle.”
„Chápu.”
Když se vracíme, vyhýbáme se jedna druhé pohledem.
Mám vypitou polovinu piva. Ostatní jsou o kousek dál. Zamávám na obsluhu
„Víš, že vám zajistíme odvoz zpátky do Brna, že jo?” zeptám se Terky, když si objednává druhé nealkoholické pivo.
„Ale já v Brně nebydlím.”
„Tak tě kolegové vysypou za Brnem. Vždyť se u tebe musí stavit pro notebook.”
Verča dopije pivo a objedná si další.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?” pošeptá jí Míra.
„Teď už je to jedno,” odpoví mu.
Nemám tušení, co to má znamenat. Už vůbec nemám tušení, zda mi do toho něco je.
„Je Brno podobné jako Praha?” promluví Ginette po chvíli. „Myslím — že pomalu každý dům má své strašidlo.”
Verča třískne půllitrem o stůl a vylítne jako střela ven na ulici. Míra ji následuje. Terka ztuhne a vymění si s Honzou vyděšené pohledy.
„Do prdele,” zhodnotí situaci Honza. „Mám…”
„Ne, zůstaň tady,” usadí ho Terka a vyběhne ven.
Ginette otře ze stolu pivo, které leknutím rozlila. „Co jsem to řekla?” zeptá se. Mám dojem, že se jí třese hlas, a pak mám dojem, že jsem tady jediná, kdo nemá šajna, co se krucinál děje.
„… si myslíš, že jsem kurva blbá, nebo co?” donese se ke mně Verčin hlas. Nakloním se blíž k pootevřenému oknu. „Sypu ty sračky do sebe, je mi z nich akorát blbě a vůbec nepomáhají!”
„Tak jaktože se to vrací?”
„Jak to mám sakra vědět? Všechno bylo dobrý, dokud jsem nevlezla do toho jejich pitomýho baráku! Všechno znova! Je to tady pořád, nalepený na ty dvě policajtky!”
Někde vzadu v hlavě se mi rozbliká varovná kontrolka. Snad není —
Ne, to musí být náhoda. Určitě je to náhoda. Doufám. Už kvůli Verče.
„Holky, zavoláte nám ten odvoz?” promluví Honza. „Asi bychom už měli vyrazit.”

Další