6. Zataženo, občas padá

Lodní motor lehce pufal, když se motoráček v brzkém nedělním dopoledni blížil kaledonským kanálem k propustím ve Fort Augustu.
Dobře, má trochu zpoždění, ale loď stačí odevzdat v šest odpoledne, a to bez problémů stihne. Chytne pozdní večerní vlak a kdyby do Edinburghu dorazil až po půlnoci, nevadí. Na autobus nemusí být vázaný. Beztak radši chodí pěšky.
Poslal ženě zprávu, aby neměla starost, víceméně ze setrvačnosti. Tady signál je, ne jako na Loch Oich, stíněném vysokými kopci. Ale zase tam dobře braly ryby.
Stejně jich většinu pustil.
BBC 2 vyhrávalo z kajuty. Občas byla hudba přerušena dopravním hlášením.
Litoval všechny ty lidi, kteří se tísní ve svých autech a posunují se po přecpané dálnici v časné nedělní zácpě.
Ještě má čtyři hodiny klidu. Nebo víc. Tak si připlatí za další den, když přijede později. Žádný problém. Dobře, má přijít déšť, ale to je tady normální. Co by to bylo za výpravu bez deště?
Připoutal loď k úvazišti pod zdymadly. Další časové okno pro otevření bude asi za půl hodiny, načasoval to úplně přesně.
Kdyby kouřil, tak by si teď zapálil.
Rádio zmlklo. Že by se vybila baterka?
Šel ho zkontrolovat. Vybitá baterka by ho teď zrovna nepotěšila.
Rádio nebylo tiché. Ozývalo se z něj praskání. Praskání statické elektřiny. Zježily se mu chlupy vzadu na krku když volil automatické vyhledávání rádiových stanic.
Statika.
Statika.
Statika.
Slabě nějaké rádio ve skotské gaelštině, asi lokální stanice.
Statika.
Válka, napadlo ho. Atomová válka.
Jaká jiná.
Vyrazil z kajuty a rozhlédl se kolem dokola, podvědomě čekal, že uvidí zdvíhající se atomový hřib.
Atomového hřibu nevidět.
Samozřejmě, však co je tady v okolí za cíl? Nic, co by stálo za řeč. I to Inverness je spíš městečko než město, nějaké ty loděnice, ale nic důležitého.
Co je asi pryč? Londýn, Glasgow?
Edinburgh?
Jsem paranoidní?
Návrat do kajuty potvrdil statiku na většině rádiových stanic.
Třeba jsem jen paranoidní. Válka? Teď?
To chce ověřit.
Vyskočil na molo.
Támhle je nějaká hospůdka. Třeba tam mají rádio.
Spíš tam mají televizi. Copak je asi ve zprávách?
V hospůdce teď, před půl druhou, pomalu ustával polední nával. Televize hrála a ukazovala rugby.
Byl to záznam.
Potlačil nervozitu a vyčkal, až servírka přijme objednávku mladého páru, který dorazil těsně před ním.
„Dobré odpoledne,“ řekl, když na něj přišla řada. „Dal bych si denní polévku. A mohl bych mít na vás takovou malou prosbu? Na to rugby se nikdo nekouká, mohla byste prosím na chvilku přepnout na zprávy?“
„Mike se kouká,“ mávnula servírka dozadu ke kuchyni. „Teda spíš poslouchá. Ale klidně vám to tam přepnu až budou reklamy.“
Přepni to tam hned, je válka!
Potlačil výkřik a šel si sednout. Ano, je paranoidní.
A i kdyby ne, kdyby opravdu byla válka - co s tím asi tak udělá? Tady? On?
Polévka před ním přistála téměř okamžitě. Vzápětí se z televize ozvala reklamní znělka.
Vzhlédl k servírce, ale ta už na něj mávala a brala do ruky ovládání. Když mu teda jde tolik o ty zprávy...
Zrnění.
„To je divný.“
Přepnutí kanálu.
Reklama.
Přepnutí kanálu.
Zábavný pořad.
Přepnutí, přepnutí, přepnutí - reklamy, golf, nějaká ta soup opera, starý díl Star Treku, fotbal, zrnění, zrnění, hudba, zrnění...
„Miku, máme to nějaký rozbitý!“
Ale to už skoro ani neslyšel, protože opustil nedojedenou polévku a pádil zpátky k lodi.
Elektřina funguje. Satelit vysílá. Ale živé vstupy nejsou.
Opravdu bude válka.
V Edinburghu?
Musí domů, rychle domů a postarat se o rodinu. Sbalit je, nedbat na případné protesty, a vytáhnout je pěkně na Vysočinu, daleko od civilizace, daleko od všeho.
Do bezpečí.
Teprve teď ho napadlo zvednout mobil a zavolat ženě.
Volaný účastník byl dostupný, ale telefon nezvedala.
Zkusil i děti, stejný případ.
Číslo na kamaráda z armády.
Volaný účastník nebyl dostupný.
Jiné číslo na kamaráda z armády.
Zvedl to po třetím zazvonění.
„Royi, ty stará vojno, jak se vede?“ ozval se veselý hlas.
„Pete? Pusť si zprávy, prosím tě.“
„To tak úplně nepůjde. Za chvíli máme poradu.“
„Pusť. Si. Zprávy.“
„A co je tam tak zajímavýho?“
„Nic. Právě že nic.“
Chvíle ticha.
„Aha,“ z veselosti sešlo. „Proto teda máme tu poradu.“
„Kde jsi?“
„Promiň, ale to je tajný.“
„Stačí rámcově. V Edinburghu mi nezvedají telefon.“
„Rámcově jsem ve službě. Na severu. Musím běžet.“
Telefon oněměl.
Na severu. Stornoway nebo Orkneje, neříkal tenkrát Pete něco o námořnictvu? To mi nepomůže.
Musím se dostat domů.
A to zatracené zdymadlo se nezdá, že by mělo začít otvírat.
Ani si nemusel stěžovat. Dělali to za něj jiní.
„Tak prej neotevře!“ volala baculatější žena pronikavým hlasem na svého parťáka na lodi. „Prej má náký rodinný tento! To by ale otevřít teda moh, stejně, ne?“
Američani už na první pohled.
Výborně. A co teď?
Ne, že by to bylo motorákem přes Loch Ness nejrychlejší.
Zkusím stopovat.
Rychle seběhl do lodi, do taštičky shrábl doklady, telefon a peníze a zase vyběhl ven. Přemýšlel, kde asi bude nejlepší místo na stopování u hlavní silnice, když si všimnul, jak obsluha zdymadla rychlým krokem míří k malému volkswagenu zaparkovanému těsně u sprch.
„Prý se nebude otvírat?“ prohodil nuceně klidným hlasem.
„Ne, ne, něco se děje, já musím...“
„Kdybyste měl náhodu cestu do Inverness,“ už nezvládl předstírat klid, „potřebuju za ženou...“
Muži u auta upadly klíčky, jak se jimi nemohl trefit do zámku. Sebral je a rozhodil rukama.
„Tak jo, tak teda pojďte.“
Auto se cukavě rozjelo, řidič málem zapomněl dát blinkr, když se zapojoval do pruhu aut jedoucích po hlavní. Do pruhu aut, který nestál před zdviženým mostem.
„Mark.“
„Cože?“
„Jsem Mark,“ představil se řidič.
„Roy.“
„Normálně stopaře neberu, ale že máte taky ženu v Inverness... kór teďka...“
„V Edinburghu. Z Inverness pojedu vlakem.“
Opravdu budu moct jet vlakem?
„Nevíte, co se děje? V Inverness a tak? Já mluvil se ženou a najednou nějakej divnej zvuk a konec. Telefon jakoby jí upad... volal jsem tři devítky, ale měli obsazeno. Porád. Dokážete si to představit? Měli obsazeno. Je to divný. Jako by dostala infarkt, ale zase záchranka měla obsazeno. Copak mohli všichni dostat infarkt?“
„V Inverness?“
„Jo, dyk to říkám. V Inverness. Jednu chvíli co chci k večeři a najednou konec.“
Kdyby byl v Inverness atomový výbuch, museli bychom to odsud vidět.
Auta se sunula tak rychlostí čtyřicet mil v hodině v jedné dlouhé koloně, obvyklé po hezkých víkendech. Mark držel volant tak křečovitě, až mu zbělaly klouby a občas mezi zuby drtil polohlasné nadávky na hustotu provozu a špatné řidičské umění okolních řidičů. Roy bezděky podupával nohou, jako by nutil auto k rychlejšímu tempu.
Nezvykle velké množství aut odbočovalo v Drumnadrochitu k západu. Důvod zjistili doslova o pár mil dál, když se kolona přestala sunout čtyřicítkou, ale zpomalila nejdřív na dvacet mil v hodině, pak jela už jen krokem a následně zastavila. A stála a stála.
„Na to se vykašlu,“ vyhrknul Mark, „otočím to a vezmu to přes Beauly. Tady je to zasekaný.“
Podle protisměrného provozu nebyl jediný, kdo dostal tenhle nápad.
„Radši vám ukážu,“ rozhodl se Roy. Aspoň bude moct něco dělat.
Vystoupil z auta.
Takže měl dokonalý výhled, když se velké letadlo přilétající z jihu a klesající na přistání na letišti v Inverness náhle překotilo ve vzduchu a zřítilo se přímo k zemi.
Výbuch neslyšel. Spadlo příliš daleko.
A bylo to zpátky, Záliv a žertování jednotky. Tak černé a tak příhodné.
Připravte si deštníky, padají letadla.