Nic, to už je něco!

Vyhlížel oknem dychtivě jako dítě dlouho zavřené doma. Snad na jeho počest, snad čirou náhodou, počasí toho dne předvádělo drama. Jednu chvíli slunce zalévalo čerstvou jasně zelenou trávu oslnivým jasem, vzápětí se sypaly vločky nadýchané a bělostné jak prachové peří albatrosů.
Dvojice veverek, která se v milostném roztoužení proháněla po větvích starého ořechu, se rozmary počasí nenechala rušit. Postava za oknem je však vylekala.
Ostražitě strnuly.
Ale za oknem už nikdo stál.

„Nechtěl jsem jim to kazit,“ vyprávěl večer. „Bylo to na chviličku, bylo to jen nic, ale aspoň něco.“
Pohladila ho po ruce.
„Ještě se neproměňuj. Ani v nic.“