Pan Grenadin

Toho dne se slečna Inkognita rozladila. Úsměv i obvyklá slunná nálada se skryly za mraky, semknutými rty, kolmou vráskou nad kořenem nosu.

Kočka Mína ji znepokojeně sledovala z nejvyšší skříně, pan Grenadin z ušáku.

Kousek uzeného lososa by jí udělal dobře, přemítala Mína. Stejně jako mně! Jí málo ryb.

Určitě četla noviny, strachoval se pan Grenadin. Poslední dobou jim trochu propadla. Sledovala, co říkají politici, co činí vláda. To nemůže být zdravé!

Proměnil se v jemný vánek, rozvoněl pokoj jarem, pohladil ji po tváři.

Zašeptal.

"Zase bude..."

"Tak tohle ani nevyslovuj!" zastavila ho Inkognita.

Ale přece jen se maličko usmála.

Je duben, je jaro, ještě někdy zmrzlé, jindy deštivé, občas profouknuté větrem, pak zase hřejivé jako kožíšek kočky Míny.
V hájích kvetou podléšky a sasanky, ovocné stromy si hrají na nevěsty ve svatebních šatech a potok zpívá divokou písničku, svěží a chladivou ranním mrazíkem.
Slečna Inkognita napsala jarní báseň a pak se stulila s knížkou ve velikém křesle. Kniha je ale zavřená, stejně jako oči slečny Inkognity. Lehce se usmívá, celá zasněná.
Do pokoje vklouzne sluneční paprsek, pohladí ji po vlasech, po tváři, po koleni. Dobývá se pod přivřená víčka, lechtá pod bradou.
Slečna Inkognita se rozesměje.
Za okny prší.

Městské divadlo uvedlo novou hru, neveselou, zlou a výsměšnou, plnou neurvalých vtipů a lží. Nekorektní humor, pyšnil se režisér. Lidé chodili do divadla zvědaví a z divadla hořcí, posměvační a krutí.
Stará nápovědní budka byla už léta prázdná, jednoho večera z ní však herci slyšeli slova, kterým nemohli odolat. Okouzleni opakovali věty, pohybovali se po jevišti, jako by tančili.
Publikum spatřilo svět, jaký by mohl být, hravý a něžný, divoký a vášnivý, laskavě rozmanitý.
Na konci lidé chvíli plakali, dlouho tleskali a pak odcházeli do vináren, ještě spolu pobýt.
Pan Grenadin a slečna Inkognita šli poslední a tiše se usmívali.

Toho rána byla slečna Inkognita tak krásná, že se na ni zrcadlo nemohlo vynadívat.
Učesala si vlasy a dotkla se štíhlým prstem, modrým od inkoustu, tenké vrásky na čele.
„Tahle je první,“ řekla zrcadlu. „A další přijdou. Láska je i starost a strach. Že se promění v myšku a Mína se splete. Nebo v mlhu, a vypaří se ve slunci. Že se zamiluje do jiné…“
Zrcadlo se rozhořčeně zalesklo.
„Jenom žertuji,“ pohladila je slečna Inkognita. „Nestěžuji si. Má to tak být. Láska i starost, radost i vrásky“.
„Miluji tu první, a budu milovat všechny další,“ řeklo zrcadlo hlasem pana Grenadina.

V předjitřní chvíli je ticho mocné jako výkřik a myšlenka nemluvněte, která nabývá tvaru v oceánu vědomí zastřeného sladkou mlhou vonící po mléce, čerstvá a svěží jako pupenec jírovce.
Vítr povívá krajkovou záclonou, oknem vniklo volání divokých hus.
Je snadné odpovědět, lehké vznést se, být částí hejna.
Kdo neví, že nemůže, je všemocný.
Alespoň na chviličku.
Husy jsou mnohem moudřejší, než si lidé kdy všimnou. Krouží nad domem, neopouštějí novou družku, dokud se nevrátí zpátky. Teprve pak táhnou dál.
Poslední máchnutí křídel, do peřinky lehce dopadá dětské tělo.
Kolébka se zhoupne, chůva se zasměje ze spánku.
Tenkrát se proměnil poprvé.

Slečna Inkognita milovala pana Grenadina něžnou a silnou láskou. Téměř ho ztratila, a k veliké lásce se přidružila úzkost. Grenadin už byl ale doma zavřený příliš dlouho.
„Musím ven,“ řekl kočce Míně. „Nebo přijdu o rozum.“
Mína otevřela tlamičku plnou ostrých zubů.
„Vím, že mě jenom škádlíš,“ zasmál se malý ptáček smíchem pana Grenadina a vyletěl oknem.
Večer sebrala slečna Inkognita z koberce modravé pírko.
„Blázínku,“ pokárala pana Grenadina. „Co kdyby tě Mína snědla!“
Mína a Grenadin na sebe mrkli.
Pak vyšli do tmy pozdravit úplněk, který byl na oslavu uzdravení pana Grenadina obrovský jako balón a růžový jako plameňák.

Vyhlížel oknem dychtivě jako dítě dlouho zavřené doma. Snad na jeho počest, snad čirou náhodou, počasí toho dne předvádělo drama. Jednu chvíli slunce zalévalo čerstvou jasně zelenou trávu oslnivým jasem, vzápětí se sypaly vločky nadýchané a bělostné jak prachové peří albatrosů.
Dvojice veverek, která se v milostném roztoužení proháněla po větvích starého ořechu, se rozmary počasí nenechala rušit. Postava za oknem je však vylekala.
Ostražitě strnuly.
Ale za oknem už nikdo stál.

„Nechtěl jsem jim to kazit,“ vyprávěl večer. „Bylo to na chviličku, bylo to jen nic, ale aspoň něco.“
Pohladila ho po ruce.
„Ještě se neproměňuj. Ani v nic.“

Toho dne město leželo ve stínu únavy.
Lidé se hrbili, oči měli rudé. Zedníci se netěšili, až večer spláchnou prach v hrdle v nejbližší putyce. Utržená markýza nad dlouho zavřenou kavárnou povlávala ve větru jak smuteční prapor. Každý měl kruhy pod očima, jako by nespal celé dny.
Pan Grenadin je mocný, ne všemocný. Neumí měnit svět, jen sebe.
Bylo poledne, když se proměnil v soumrak.
Přitlačil se na víčka, utišil úzkost, kašel, horečku.
Město usnulo.
Aby všichni pokojně spali, musel pan Grenadin bdít, jak nikdo nikdy nebděl.
Ráno se probudili osvěžení.
Ale slečna Inkognita našla na svém prahu nehybné tělo.