Pochod za letní bouřky

"Kdybych byl měkkýš, neputuji zde divočinou, ale sedím na zadnici třeba v příslovečné pražské kavárně," pravím.
"Pravdu máte," odvětí dívka, "kam míříte?"
"Do Senotína na vláček."
"Já též, pojďme spolu."
"Jak libo."
A tak, oba spoře oděni, vyrážíme za zvuku prvních hromů na cestu. Bouřka se spouští během chvíle, slejvák sílí, provazce vody nás oplachují. Nezbývá, než pokračovat, úkryt veškerý žádný. V duchu oceňuji dobrý nápad spoluturistky maximálně si odložit oděv, v batůžku schované nepromoklé odění se ještě bude hodit.
V tuto chvíli ještě netuším, že moji, již tak dosti odhalenou, společnici stále ještě něco na jejím zmoklém těle tíží.