DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Fialky. Zpěv ptáků. Lesní jahody. Vůně lesa, mech, jehličí a slunce probleskující mezi stromy. Srnka uhánějící přes pole. A za ní druhá. Ticho.
Hladina rybníka. Třpyt, oslnivá záře slunce. Šplouchání vlnek o břeh. Hop! Kapr. Křik kachen z rákosí. Jemný vánek a šepot stromů.
Sedmikráska. Azurově modré nebe. Zlaté obilí.
Vůně čerstvě posekané trávy. Vůně sena. Tiché odfrknutí. Koňské oči. Hebká srst.
Pes ležící věrně u nohou. Hlídá pasoucího se koně na zahradě.
Vůně kávy. Podvečerní slunce. Mhouřím oči.
Západ. Ohnivě zbarvené nebe.
Kuňkání žab a cvrlikání cvrčků z louky za chalupou. Tma.
Nebe poseté milionem hvězd. Velký vůz.
Ticho.

„Noldor nám nikdy nepřinesli nic dobrého."
„A teď by princátko přivandrovalec ještě chtělo loď."
„Inu, má to v krvi. I jeho otec si jednu postavil."
„A vyplul na ní jednou jedinkrát."
„Jak jinak. To nevíš, co udělá Noldo s lodí hned po přistání?"
Zpoza rohu chodby se ozval několikahlasý smích. Mladý muž zaskřípal zuby. Teď ještě některý z telerských dvořanů připomene, že jeho otec nebyl dokonce ani Noldo...

„Nech je být, Eä. Mně se pošklebují zrovna tak, když si myslí, že je neslyším."
„Tobě? Svojí vlastní paní?"
„Prý - jediný její sličný rys je kámen na hrdle."
„Ten, co vyrobili Noldor?"

Maddie really didn't know how to feel about this.
So she didn't. She looked around, her flames eating emotions left and right, almost before she registered them.
Around her the Mehendi party was in full swing.
She sat in her best, expertly wrapped sari on a pillow, one of her hands being adorned with ornamental henna tattoos.
The lights twinkled, the ambient music played and every few moments a waiter with some finger food or something to drink stopped by.
"They both look so happy," the tattoo artist nodded towards the couple.
Maddie frowned, then nodded.
"Actually, they really are."

A byli šťastní. A dařilo se jim. Jasně, že nebylo každý den posvícení. A jasně, že i jim se občas přes slunce přehnali mraky. Ale o to víc šťastnější následně byli. Vždyť už si toho tolik prošli a zažili, že neviděli důvod se něčím dál trápit. Měli sebe, a byli spolu. A mezi sebou, ale i k ostatním, měli lásku a trpělivost. Nač se chmuřit. Štěstí je muška jenom zlatá. Je tu, a zase ne. A proto si vážili každé šťastné chvíle, kdy byli spolu, každé chvíle, kdy se jim dařilo. A čím více si jí vážili, tím delší byla.

Stannis zatnul zuby. Nechtěl to udělat, ale neměl na výběr. Rudá kněžka se nemýlila a on sám to v plamenech viděl: Armáda mrtvých, led, noc, která nikdy neskončí…
Vytáhl Světlonoš z pochvy a rozpřáhl se. Nejraději by zavřel oči, ale chtěl, aby jeho rána byla přesná. Alespoň ať je to rychlé.
Než však stačil máchnout, meč vzplanul jasným plamenem a ozval se ohlušující rachot.
Chrliče, věže, spojovací chodby, mosty… Vše, co na Dračím kameni bylo vytesáno do podoby draka, začalo ožívat. Nakonec z celého hradu zbylo jen obsidiánové skalisko a hromada suti.
R’hllor byl milostivější, než se kdo odvažoval doufat.

Pavučinky ve větvích
nejkrásnější jsou vždycky ráno.
Kdo přijde pozdě, už je neuvidí.
Noc navěsila na ně
perličky z rosy.
Sestra Luna šla už spát
a zlaté paprsky otvírají květy.
Opojné vůně převalují se v trávě,
mámí a lákají vše živé.
Bosé nohy proplétají se mezi stébly.
Sukně trochu zmáčená, však uschne.
Prsty tančí mezi okvětními lístky,
pečlivě skládají do košíku dary země.
Studánky v listech Alchemilly
hostí včelky u snídaně,
cennější než samo zlato.
Urovná zdobený šátek
na stříbrem zářící hlavě.
Očima vpíjí se laskavě
do té tajemné zahrady.
V níž vrostlé má kořeny
a duši v každém kvítku.

Remus dopisuje poznámky k eseji. Sirius ho zamyšleně pozoruje. Natáhne ruku a jemně mu z prstů vykroutí brk.
"Blacku, tvoje odhodlání podrývat moje školní výsledky je sice obdivuhodně vytrvalé, nicméně...,
Světlo krbu kreslí v Siriusově tváři jemné stíny a Remus si najednou uvědomí, že Sirius stále drží jeho ruku.

"Ale...," hlesne.
"Já vím. Teď sem někdo vtrhne..."
"Petr nebo James a..."
"Slíbili, že nepřijdou. Spíš Protiva. Nebo Křiklan v negližé."
"Olbřímí oliheň. Začne hořet. "
"Nebo zase něco podělám," Sirius odtáhne ruku.
"Ale..."
"Nepřejou nám hvězdy," smutně se ušklíbne.
"Ať si trhnou nohou," zavrčí Remus. Velmi jednoznačně umlčí Siriuse i hvězdy.

„Chtěla jsi na školu, tak nejdřív školu,“ rozhodl tatínek. „Vdavky počkají, ostatně máš teprve sedmnáct.“
„Naštěstí nevěříme na pověru, že se má starší dcera vdát první, jinak to rodině přinese smůlu,“ pousmála se mamá.
„Lydie se přece vůbec vdávat nechce!“ ohradila se Paulína. Ještě to tak!
Madam Treschlová se znovu usmála. „Tatínek má pravdu. Rok či dva ještě zůstaneš na Vyšší dívčí, pak vystrojíme veselku. Hleď si ten čas náležitě užít, Paulínko! Takové dlouhé dvoření a dlouhé zasnoubení, to tě čeká překrásná doba! Divadla, plesy, koncerty, výstavy, procházky, výlety… Jen užívej! Po svatbě přijdou děti a to už se nezastavíš.“

V noci mrzne, ale to je dobře. Ráno je rašelina tuhá a dobře se jde, mráz spálil vysokou trávu, takže nechytá za kotníky.
Vyrazit v zimě byl dobrý nápad.
Vydáš se do kopců, protože na silnici detektor cinkal. Trochu se v nich zamotáš, ale to nevadí.
Pozdě večer, už za tmy, se utáboříte. Ostatní dělají večeři a připravují se na noc.
Vyběhneš na blízký kopec. Něco tě tam táhne.
Měsíční světlo se odráží od sněhem poprášených hor a šedavé hladiny moře v dáli.
Nikde ani světélko.
Vydechneš a od úst ti jde obláček páry.
Vzduchem, přes veškeré cinkání, voní svoboda.

„Ty se učíš? Zas?“ zeptal se Sirius už ode dveří. Remus si povzdychl a otočil stránku.
„Vypadá to, že pletu ponožky, nebo co?“
„To měla být kousavá poznámka, Reme?“ ušklíbl se.
Remus nevzrušeně zvednul oči od knihy. „Mám tě kousnout doopravdy, Karkulko, nebo zmlkneš a půjdeš rušit třeba Jamese?“
„To záleží. O jaký druh kousnutí by se jednalo, Vlku? Protože v jistém případě bych zájem měl.“
Remus uhnul pohledem. „Netuším, o čem to mluvíš. A vůbec, koukej mě přestat rozptylovat.“
„Tak až to budeš chtít zjistit, já budu vedle,“ mrkl Sirius spiklenecky. „Jo a mimochodem, červenáš se trochu moc okatě.“