DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

„Noldor nám nikdy nepřinesli nic dobrého."
„A teď by princátko přivandrovalec ještě chtělo loď."
„Inu, má to v krvi. I jeho otec si jednu postavil."
„A vyplul na ní jednou jedinkrát."
„Jak jinak. To nevíš, co udělá Noldo s lodí hned po přistání?"
Zpoza rohu chodby se ozval několikahlasý smích. Mladý muž zaskřípal zuby. Teď ještě některý z telerských dvořanů připomene, že jeho otec nebyl dokonce ani Noldo...

„Nech je být, Eä. Mně se pošklebují zrovna tak, když si myslí, že je neslyším."
„Tobě? Svojí vlastní paní?"
„Prý - jediný její sličný rys je kámen na hrdle."
„Ten, co vyrobili Noldor?"

A byli šťastní. A dařilo se jim. Jasně, že nebylo každý den posvícení. A jasně, že i jim se občas přes slunce přehnali mraky. Ale o to víc šťastnější následně byli. Vždyť už si toho tolik prošli a zažili, že neviděli důvod se něčím dál trápit. Měli sebe, a byli spolu. A mezi sebou, ale i k ostatním, měli lásku a trpělivost. Nač se chmuřit. Štěstí je muška jenom zlatá. Je tu, a zase ne. A proto si vážili každé šťastné chvíle, kdy byli spolu, každé chvíle, kdy se jim dařilo. A čím více si jí vážili, tím delší byla.

Pavučinky ve větvích
nejkrásnější jsou vždycky ráno.
Kdo přijde pozdě, už je neuvidí.
Noc navěsila na ně
perličky z rosy.
Sestra Luna šla už spát
a zlaté paprsky otvírají květy.
Opojné vůně převalují se v trávě,
mámí a lákají vše živé.
Bosé nohy proplétají se mezi stébly.
Sukně trochu zmáčená, však uschne.
Prsty tančí mezi okvětními lístky,
pečlivě skládají do košíku dary země.
Studánky v listech Alchemilly
hostí včelky u snídaně,
cennější než samo zlato.
Urovná zdobený šátek
na stříbrem zářící hlavě.
Očima vpíjí se laskavě
do té tajemné zahrady.
V níž vrostlé má kořeny
a duši v každém kvítku.

„Chtěla jsi na školu, tak nejdřív školu,“ rozhodl tatínek. „Vdavky počkají, ostatně máš teprve sedmnáct.“
„Naštěstí nevěříme na pověru, že se má starší dcera vdát první, jinak to rodině přinese smůlu,“ pousmála se mamá.
„Lydie se přece vůbec vdávat nechce!“ ohradila se Paulína. Ještě to tak!
Madam Treschlová se znovu usmála. „Tatínek má pravdu. Rok či dva ještě zůstaneš na Vyšší dívčí, pak vystrojíme veselku. Hleď si ten čas náležitě užít, Paulínko! Takové dlouhé dvoření a dlouhé zasnoubení, to tě čeká překrásná doba! Divadla, plesy, koncerty, výstavy, procházky, výlety… Jen užívej! Po svatbě přijdou děti a to už se nezastavíš.“

„Ty se učíš? Zas?“ zeptal se Sirius už ode dveří. Remus si povzdychl a otočil stránku.
„Vypadá to, že pletu ponožky, nebo co?“
„To měla být kousavá poznámka, Reme?“ ušklíbl se.
Remus nevzrušeně zvednul oči od knihy. „Mám tě kousnout doopravdy, Karkulko, nebo zmlkneš a půjdeš rušit třeba Jamese?“
„To záleží. O jaký druh kousnutí by se jednalo, Vlku? Protože v jistém případě bych zájem měl.“
Remus uhnul pohledem. „Netuším, o čem to mluvíš. A vůbec, koukej mě přestat rozptylovat.“
„Tak až to budeš chtít zjistit, já budu vedle,“ mrkl Sirius spiklenecky. „Jo a mimochodem, červenáš se trochu moc okatě.“

Seděly spolu na fialkové dece, rozložené na trávníku za Bradavickým hradem. Mezi nimi stál košík s jídlem a láhev s borůvkovým vínem. Luna měla navlněné vlasy, do kterých zapletla luční kvítí. Hermiona vypadala přesně tak, jako jindy. Až teď si začínala uvědomovat, že možná něco přehlédla.
"A pak najednou začaly pršet z nebe," řekla Luna. "Myslím, že jsem byla jediná, kdo si jich všiml."
Hermiona souhlasně pokývala.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Luna a svou dlaň položila na hřbet Hermioniny ruky.
Ta zmateně zamrkala. Tohle bylo určitě rande.

Uplynula věčnost, než se usmála.
A hned poté se naklonila pro polibek.

Sansa se musela opřít rukou o čarostrom. Takže Robb ji v závěti zbavil nástupnictví. Nejhorší na tom bylo, že ho chápala. Sídlo Starků nesmělo skrz ni připadnout Lannisterovi. To však neumenšovalo ten pocit prázdnoty. Robb byl její rytíř. V zajetí se vroucně modlila, aby ji přijel vysvobodit.
Když zaslechla známé kroky, otočila se.
„Už nejsem paní Zimohradu,“ hlesla.
„Pořád je to tvůj domov,“ namítl Sandor. „Rickon tě nevyžene. Můžeš mu zajistit spojenectví –“
„Už nejsem paní Zimohradu,“ zopakovala rozhodněji. „A pokud se znovu vdám, vyberu si manžela sama.“ Podala mu ruku.
„Ještě jsi v šoku,“ řekl nedůvěřivě, ale stiskl jí prsty.

„Tohle bylo varování!“ křikl kdosi rozjařeně směrem k zamčeným vratům, když se začaly ozývat nárazy. „S námi si nikdo nebude zahrávat!“
„Vrací se odboj!“ přisadil si někdo další.
„Pomstíme královnu, její sláva bude věčná!“
Všichni řvali naráz, v žilách nic než adrenalin.
„Tak to jsme celkem zvládli,“ věnovala Sara Amiasovi stranou od toho všeho pobavený úsměv. „Nakonec to s tebou nebude tak hrozný.“
„Já jsem věděl, že z nás bude tým,“ rozzářil se Amias a Sara si založila ruce na prsou.
„No abys to zase nepřehnal. Jenom konstatuju, že nejsi úplně marnej. Ne, že ti naroste ego!“
Oba se usmáli.

Správce seděl opřený o strom a hleděl na hvězdy. Vítr se proháněl větvemi stromů a čechral mu vlasy. Děti spaly nedaleko schoulené v dolíku mezi keři.
Den byl překrásný. Od Habitatu urazili docela dlouhou cestu. Nevěděl, jak dlouhou vlastně, protože v Habitatu se vzdálenosti měřily stěží na kilometry. Pár kilometrů to možná bylo. Správce překvapovalo, že zde stále mohli volně dýchat. Děti běhaly kolem, honily se a lezly po stromech.
Jistý drobný problém nastal, když děti dostaly hlad. Správce toho o ekosystému vně Habitatu příliš nevěděl. Znal růže a věděl, že jsou jedlé. Naštěstí později objevil cosi nápadně podobného dýni.

Bylo hotovo.
Petronel sice měl pocit, že většinu práce udělal on (a taky se nerozpakoval několikrát to vmést Uriášovi do obličeje), ale úkol byl splněn. Uriáš na schodech z očistce schválně zrychlil tempo tak, aby mu anděl sotva stačil a nemohl si zase stěžovat.
Nahoře se usadili bok po boku na zbytky zdi a sledovali nebe. Mlčeli. Paprsky zapadajícího slunce se prodíraly štěrbinami mezi mraky a večerní světlo barvilo oblaka do nádherných odstínů teplých barev. Takhle musel vypadat zhmotněný klid.
„Uriáši, to je stejně krása, viď?” řekl měkce Petronel, aniž by odtrhl zrak.
Uriáš se usmál pod vousy: „Je, anděli.”

„Řekni mi, pane, co tě tady u nás nejvíce potěšilo?“
„No, kromě tvých bramboráků…“ uculil se, „tak nejspíš to, že se na mě nezapomnělo. Tolik toho zůstalo. Most! Univerzita! Hrad! Náměstí! A všechno se jmenuje po mně!“
„A to jste ještě zapomněl na Karlín, Karlovy Vary nebo…“ ušklíbla jsem se a nabídla mu švestku, „karlátka.“
„Nejsou špatná,“ připustil. „Ale nechme jídla... Když jsem viděl, jak dnes vypadá chrám svatého Víta, Pražský hrad, klášter Emauzy nebo Nové město pražské… Ano, zdá se, že jsem zanechal po sobě v dějinách země české opravdu jakousi stopu.“
"Velice výraznou,“ ujistila jsem ho.
Jen zářil.

Ianto vešel do kuchyňky zrovna, když Jack ukládal prázdný podnos od kávy.
„V lednici jsou zákusky, kdybys měl chuť."
„Děje se něco?" zeptal se Ianto.
„Mrzí mě, jak jsem se choval. Nechtěl bys večer zajít ke mně? Na večeři, víno a tak?"
„Co znamená k tobě?"
„Vyzvednu tě v sedm," usmál se Jack.
Zvenku byla vila nenápadná, ale uvnitř je přivítalo nádherné secesní schodiště.
„Krásné. Já měl za to, že bydlíš na HUBu."
„Bydlím. Tady je moc vzpomínek," řekl Jack a vybavil si Angela. „Ale mohli bychom je nahradit novými."
Opřel Ianta o zábradlí a jemně jej políbil na rty.

„Pozoruhodná volba oděvu na noční procházku.“
Bertuccio zaklel. Plán nepozorovaně se vytratit narazil na nejlepšího intrikána v okolí. Měl to předpokládat.
„Odcházím. A beru si jen to, s čím jsem přišel.“
„Moc toho nezbylo… Kam chceš takhle dojít?“
„Do toho vám už nic není. Rozhodně to bude co nejdál od Marseille. Tam se přece chystáte, ne? Dlouho očekávaný návrat Edmonda Dantese domů!“
Hrabě se jen pobaveně usmíval. Bertuccio polknul rozhořčení a měl se k odchodu.
Vtom ho Edmond chytil za ruku. Bertuccio se mu pokusil vykroutil a skončil na kolenou. Volnou rukou praštil o zem.
„Co si bez vás počnu?“

0. Myosotis – pomněnka – „Nezbývá nám nic než vzpomínání.“
1. Rhododendron – azalka – „Dávej na sebe pozor.“
2. Atriplex – lebeda – „Nesu Ti dobrou zprávu!“
3. Galanthus – sněženka – „Jsi moje první láska.“
4. Linum – len – „Rodina a domácnost je mi nade vše.“
5. Aster – hvězdnice – „Zůstaneš mi věrná i v odloučení ?“
6. Calluna – vřes – „Kdykoliv jsem sám, myslím na Tebe.“
7. Datura – durman – „Miluj mne beze strachu z následků.“
8. Mentha – máta – „Čas zahojí i velké rány na duši.“
9. Freesia – frézie – „Nikdy neztrácej naději!“
10. Campanula – zvonek – „Kdy Tě zase uvidím?“
11. Aesculus – jírovec – „Ráda s Tebou trávím čas.“
12. Viola – fialka – „Má láska k Tobě přetrvá vše!“
13. Euphorbia – pryšec – „Naší lásce hrozí nebezpečí.“
14. Paeonia – pivoňka – „Doba naší lásky již pominula.“
15. Salix – vrba – „Naši lásku již odnesla voda.“
16. Crataegus – hloh – „Pohrdám vámi.“
17. Gerbera – gerbera – „Myslím vše upřímně.“
18. Juniperus – jalovec – „Čekej na mne, přijdu v pravý čas.“
19. Betula – bříza – „Léta míjejí a ty stále váháš se svatbou.“
20. Rumex – šťovík – „Nenech se odradit překážkami.“
21. Stellaria – žabinec – „Svému osudu neujdeš.“
22. Pinus – borovice – „Nenech mne dlouho čekat.“
23. Cerasus* – třešeň – „Mezi námi se rodí láska.“
24. Veronica – rozrazil – „Udělám pro Tebe cokoliv.“
25. Juglans – ořešák – „Dělej si, co chceš, jsi volná.“
26. Naděždino intermezzo: Fialová růže, oranžová lilie a růžový karafiát – „Stydím se za své skutky, odpusť mi; zanech nenávisti a nikdy nezapomenu.“
27. Onobrychis – vičenec – souvislost s tématem Š. disertační práce – „Já tě neopustím, důvěřuj mi.“
28. Arctium – lopuch – „Chci Tě přivinout na své srdce.“
29. Iris – kosatec – „Tichá voda břehy mele.“
30. Julijino intermezzo – XXX
31. Cedrus – cedr – „Cítím bolest s tebou.“
32. Cerasus* – višeň – „Znám Tvé myšlenky.“
33. Hepatica – jaterník – „Obdivuji Tvoji vytrvalost.“
*Třešně a višně mají (alespoň pokud se mi podařilo zjistit) stejný latinský název, ovšem význam v květomluvě je odlišný – proto nesou hned dvě drabblata jméno Cerasus – pokaždé jde o jiný strom s jiným významem.

Sirius se nechal ukolébat praskáním ohně v krbu. Když znovu otevřel oči, zjistil, že mezitím na pohovce přešel do lehu a skončil s hlavou položenou na Remusově stehně.
Remus neprotestoval. V jedné ruce držel knihu. Při čtení se kousal do rtu, jako to dělal, když byli na škole.
„Třeba se mi to zdá,“ napadlo Siriuse. „Potom se probudím a…“ Ta myšlenka v sobě měla chlad, příliv a odliv moře a mozkomorů. Úporně tlačila v hlavě.
Pak ho Remus pohladil po vlasech. Skoro bezděky. Ale usmíval se.
Kdyby kolem nějací mozkomoři slídili, v tu chvíli by z nich nezbyla ani saze.