Zpackaná invaze

Procházím městem, ve kterém se zastavil čas. Zemdlení lidé jenom jsou, ale na nic víc jim nebývá sil. Slabé úsměvy vyprahlých úst, hladové oči nervózně těkají, prsty poklepávají po zavřených krabičkách cigaret. Ženy hledí na své muže, vědí, že se nemohou přiblížit. Muži klopí zrak, aby se jim nemuseli dívat do očí plných výčitek. Vítr je studený a chlad ukusuje příliš mnoho z již tak omezených sil. Všechno veselí, hlahol, hostiny a polibky čekají na setmění, které nepřichází. Nejhorší přání jsou ta splněná. Kdyby nájezdníci věděli, že v Reykjavíku má den 20 hodin, asi by si tu invazi rozmysleli lépe.