16. Hranice

Ráno je vzbudilo jasné světlo do oken, zima a řev racků. Chris roztouženě koukal směrem hradu, v tamní vývařovně mívali proslulý mrkvový koláč.
I kdyby ale vývařovna byla i v současné situaci funkční, stejně by před šestou ráno neměla otevřeno.
Nezbylo jim tedy než se zase ošidit bezmléčným čajem a ovesnými sušenkami.
Trochu zahřátí čajem se nasoukali zpátky do auta a pomalu vyjeli. Při zapnutém topení zvolna roztávali.
Odbočku na Lochcarron minuli, o té vědí, že je funkční. V Kyle of Lochals byli zanedlouho a vydali se podél pobřeží, silničkou plnou zatáček. Jeli sotva třicítkou. Zdejší malé vesničky asi nikdo neobvolával, nebo jestli ano, neřekli jim to.
Zastavovali u farem, prosili o mléko nebo vajíčka (ještě že s sebou měli dost drobných) a zaváděli řeč.
Ne, není tu nic divného. Rozhlasu se nedá věřit. Je to spiknutí.
A nefunguje elektřina.
„Ještěže u nás můžeme dojit ručně,“ pokývala hlavou buclatá paní, když jim nalévala mléko do lahve po džusu. Ta měla naštěstí relativně široký otvor.
„Mít těch krav třeba padesát a ne čtyři, to bychom se nezastavili. A co pak s mlékem, taky?“
V Plocktonu se jenom otočili. V přístavišti bylo živo, před hotelem živě diskutovala skupina mužů.
Klikatící se silnice je vedla do kopce, až se napojila na hlavní spojnici do Lochcarronu.
Přejeli hřeben a zastavili na parkovišti. Poskytovalo dobrý výhled.
Po Loch Carron zdánlivě pomalu plula plachetnice s červenou plachtou. Vypadala jako pozdrav z týden starého světa.
Průzkum dalekohledem potvrdil ve vesnici na protějším pobřeží vcelku normální život, až na omezené množství pohybujících se aut.
Zase vyjeli.
O několik zatáček dál je zastavila improvizovaná závora. Na kůlu blízko ní byl hřebíkem přibitý papír, schovaný v plastových deskách.
„Prosím, vezměte červenou bójku, která je pod tímto kůlem, otevřete si závoru a zavřete za sebou. O tři míle dál je druhá závora, otevřete si a bójku položte k tamnímu kůlu. Závoru za sebou opět zavřete.
Pokud zde žádná bójka není, čekejte, dokud nedorazí z protisměru!
Děkujeme.“
Kvůli probíhajícím opravám a stabilizaci skalní stěny vedle silnice byl provoz sveden do jednoho jediného pruhu. Dopravu měly řídit semafory, ty byly ale slepě tmavé. A místní dělníci tu samozřejmě nepracovali, ani neřídili dopravu.
Proč taky, při její momentální hustotě.
„To je ale chytře vymyšlený!“
„Myslíš?“
„No, jasně. To víme, že v protisměru nikoho nepotkáme. Hele, ale bójka tu není, tak budeme čekat.“
Čekali.
V autě, na polosklopených sedačkách, mírně pochrupující.
Chris se s trhnutím vzbudil a zkontroloval hodinky. Už bylo jedenáct hodin.
„Ty... vzbuď se, už jsme tu přes hodinu a nic.!“
Žádné auto před nimi, žádné za nimi...
„Tenhle systém nebude teda nijak extra promakanej!“
Po dlouhé diskuzi byl Chris donucen opustit auto z důvodu, že on neřídí a má nižší hodnost, a vydat se poklusem kupředu. Vozidlo ho pomalu následovalo. Kdyby měl ještě praporek, tak by to bylo teprve historicky autentické.
U druhé závory taky žádná bójka nebyla.
„Někdo ji lohl, někdo ji normálně lohl!“ durdil se Chris, když nastupoval zpátky do auta.
Do Lochcarronu jim pak nezbývalo mnoho cesty.
Kavárnička u hlavní silnice, hned u moře, měla překvapivě otevřeno a nabízela domácí koláče a pečené brambory. A spoustu místních klepů.
Z Torridonu sem nikdo nepřijel a nikdo odsud ani nedojel tam.
„Co bychom tam asi dělali?“ zněla otázka.
Z Ardarrochu na břehu Loch Kishorn sem ráno přijeli na nákup.
Zelená pastelka se zaradovala.
Červené tečky ale byly nepříjemně blízko. Torridon, Applecross.
Dobře, tyhle místní komunikace prověří na cestě zpátky.
Teď pojedou na sever.
Garve je červené, ale daleko.
„Z Achnasheenu tu nikdo nebyl?“
„Ti jezdí do Garve, když už.“
Tam se taky nemohli dovolat. Ale vzhledem k tomu, že měli telefonní číslo jen na (zavřenou) poštu, nebylo divu.
Dobře, pojedou zase jen třicítkou. Tým Glen Coe hlásil, že se budou orientovat podle případných havarovaných aut. Když pojedou třicítkou, měli by být v pořádku.
Řekli si o koláč s sebou, zaplatili, hodili do sklenice na tipy dvě libry a vyrazili.
Kavárník odnesl špinavé nádobí dozadu, zkontroloval troubu, v které se rozpékaly brambory a hladinu nafty v maličkém generátoru.
Ještě že ho ráno napadlo zajet na protější stranu. U těch semaforů bylo generátorů vysloveně škoda.
Druhý dal doktorům. V neděli požádá o rozhřešení.
Silnice na sever byla široká, čerstvě vyasfaltovaná a naprosto prázdná. Auto ani nehoda nevidět. Noha na plynu by chtěla přidat, jen kázeň získaná tvrdým vojenským výcvikem dokázala držet ručičku tachometru na třicítce.
Kdyby měli tempomat, byl by jejich život jednodušší.
Okolní kopce byly táhlé, zelené, s občasnými bílými tečkami ovcí. Po zatažené obloze se šinuly výrazné mraky.
Achnasheen.
Nepatřičně obrovský kruhový objezd a léta zavřená benzínka. Zamířili doprava, načež řidič prudce šlápl na brzdu.
Po silnici si to na kole s bočními kolečky štrádoval chlapeček, mohlo mu být tak pět let.
„Kluku, padej z tý silnice!“ Chris konečně našel hlas. „A kde máš sakra rodiče?“
Kolo letělo na zem a chlapeček jako šipka do blízkého domku.
Tak zaklepali.
„Peru!“ ozvalo se zavolání.
Po chvíli jim přišla otevřít mladá žena s mokrýma červenýma rukama.
„Jak vám můžu pomoct?“
„Paní, hlídejte si to dítě. Nemůžete ho prostě pouštět na silnici...“ začal jí Chris domlouvat. Jako by svět nebyl nějak úplně jiný.
Z domu se ozval dětský vřískot.
„Lukáši! Nech malýho!“ zavolala žena přes rameno.
„A co mám dělat, nevíte? Vypadl proud, když jsem měla malýho věci v pračce, teďka dopírám na valše, ještě že tu po bábě zbyla. Chlap včera vodjel na směnu do Grudie do elektrárny, ještě se nevrátil, a to tu měl bejt večer. Nechal mě bez auta, Wilsonovi od vedle potřebujou do Inverness k doktorovi a autobus ani vlak nejedou. Lufťáci ještě nedorazili, pošťák nepřijel, malýmu rostou zuby a ten velkej ho na pokoji ne a ne nechat. Měl zůstat na zahradě, dostane na zadek, ale co teda mám dělat?“
„A volala jste manželovi?“
„Asi mu chcípnul mobil,“ pokrčila žena rameny.
Zavřísknutí.
„Moment.“
Žena se rychle vzdálila.
Mapa byla vytažena, předmětné místo nalezeno a vybarveno červeně. Následovala rychlá porada.
Žena se vrátila brzy, v šátku na břiše přivázané mimino.
„Paní, my to tady trochu projíždíme, a cestou zpátky bychom mohli vzít vaše sousedy k doktorovi, tedy do Lochcarronu, tam doktor přece je... do Inverness to asi nepůjde. Je tam někde problém.“
„To byste byli hodný. My si tady dycky vystačili, ale jak nic nejede, tak je to špatný, a právě, jediný auto teďka má manžel v práci. Kluka jsem strčila do pokoje, nechám ho nosit dřevo, to dělá rád a bude se to hodit. Předem ho nepustím, dokaď se teda nevrátí muž, aby na něj taky dohlíd... a kdy že mám říct sousedům, že se stavíte?“
Chris se zamyslel.
„Asi za dvě hodiny,“ řekl jeho kolega.
„Dobře. Děkuju, teda jako za sousedy. Na viděnou... pardon, ale budu muset přebalit malýho.
„Na shledanou,“ řekl Chris zavírajícím se dveřím.
Na východ nemělo smysl jet. Grudie nebylo ani pět mil daleko.
Ještě že má ty děti, to se nepůjde za mužem podívat pěšky, zapřemýšlel Chris. Pak už ale ve svých myšlenkových pochodech pokračoval nahlas.
„Hele, a neměli jsme jí taky nabídnout, že ji odvezem do Lochcarronu?“
„Nemáme dětský sedačky... a vlastně ani dost místa. Domluvíme se s ní, až pojedeme zpátky.“
Chris ještě odstranil kolo ze silnice a opatrně ho opřel o nízkou zídku.
Za dnešek získali docela dost informací a rádiový signál tu byl silný, proto se o svá zjištění podělili s Fort Williamem.
Když ne na východ, tak na západ.
„Kinlochewe... proč má otazník?“
„Někdo to tam vzal, ale než stačil něco říct, tak telefon ohluchl. To klidně mohla být porucha na vedení.“
„To volali na pevnou?“
„Asi? Já u toho nebyl. Čtu to z poznámek.“
Dlouhá, rovná, široká silnice vedla po rovině a pak začala pozvolna klesat. Otevřel se výhled na Loch Maree, to nejhezčí jezero ve Skotsku.
Říká se to o každém, tak proč by to nemohla být pravda zrovna tady.
Napravo vedla odbočka na proslulé vyhlídkové parkoviště. Vjeli na ni.
Prohlédnou si terén před sebou. Zase.
Auto zastavilo se škubnutím.
„Co je, prosím tě?“
„Nějak se mi zatočila hlava. Asi jsem málo pil,“ řekl řidič a začal hledat láhev s pitím.
Chris zatím vystoupila šel na okraj vyhlídky.
Jezero bylo krásné. Lesklo se a odráželo šedou zamračenou oblohu.
Z vesničky byl vidět jenom hotel a několik stromů, silnice před ní zatáčela. Nehýbalo se tam nic, ale co by taky mělo, před hotelem?
Čočky dalekohledu byly nějaké zamlžené.
Chris ho odložil a zamrkal. Kousek od sebe, na kopci, postřehl jelena.
Ano, tady je ta pravá, skotská Vysočina...
Ale co že tu je ještě pořád sám?
Otočil se k autu.
Postřehl zhroucenou siluetu na řidičově sedadle.
Cože? Kdo? Jak?
Rozběhl se... pokusil se rozběhnout k autu. Půda mu pod nohama uhýbala.
Plyn, Je tohle ten plyn?
Musím se spojit s Fort Williamem, musím ohlásit...
S vypětím všech sil dorazil k autu a zatraceně nemohl přijít na to, jak funguje otvírání dveří!
Kámen.
Sebral kámen a do okýnka. Okýnka.
Rozbít. Vysílačka vevnitř.
Rozbil.
Sáhl pro vysílačku a doufal, že si vzpomene, jak ji zapnout.
Červené ruce... krev... čudlíkzmáčknout?
Něco do něj vrazilo zezadu. A znovu.
Spadl a v pádu se otočil.
Viděl divoké oči útočícího jelena. Jeho vyceněné zuby.
Přibližující se kopýtko.
Tmu.