28. Když udeří vedra aneb Módní koutek

Držím se genderového stereotypu. A nejsem na to pyšná.
Často stojím před úplně narvanou skříní... a nemám co na sebe.
Ale, ruku na srdce, otázku „a v čem budu jezdit“ si člověk položí prakticky ihned po tom, co si pořídí přibližovadlo.
V chladných obdobích to pro mě není problém; jsem výhřevna, vybavení mám za roky různých výprav do příjemných míst až až a dokážu ho nakombinovat až do úplného vítězství. Problém přichází s teplými dny, to znamená přes 18, nedejbože 20 stupňů. Ale, tedy, po pravdě řečeno, i v chladnějších měsících se člověk může dostat do pasti.
Když jsem vyjela poprvé, bylo nějakých asi osm stupňů, já měla tričko s dlouhým rukávem, rolák, lehkou trekovou bundu, tenoučké rychleschnoucí kalhoty a pod nimi legíny. A trpěla jsem, protože jsem podcenila, jak až moc hřeju, a naivně jsem si myslela, že na koloběžce nevytáhnu takovou tělesnou teplotu, jako při stoupání od Dvoraček k Růženčině zahrádce, protože to je krpál jak se patří.
Hned za prvním rohem jsem sundávala rolák, bundu jsem si na sobě nechala jen proto, že jsem ji neměla kam uložit a kalhoty, abych nebudila veřejné pohoršení.
Načež jsem později doma provedla průzkum toho „v čem se jezdí“ a dumala jsem nad obrázky více či méně stylově oháknutých koloběžkářů. Abych se následně vrátila k základům; tenký Icebreakerový rolák a neprofoukavá vesta. Což mi stačilo i v pěti stupních s ledovým protivětrem.
Ano, koloběžkování je energeticky náročná činnost!
Co jsem ale viděla na obrázcích? Borce a borky v dlouhých či krátkých legínách a cyklistických dresech (no jo, tak jsem skončila na závodnických stránkách).
Legíny jsou super; nikde vám nevlají, do ničeho se nezamotají, kladou minimální vzdušný odpor a ještě v nich máte hezký nohy.
Pokud tedy máte hezký nohy; jedna z největších zrad legín je, že vaše nohy v nich nikdy nevypadají tak skvěle, jak nohy té slečny na ilustračním obrázku.
Legíny jsou tedy dosti vhodný a pohodlný kus oděvu, ať už jezdíte rekreačně nebo závodně (já, závodně, haha). By si jeden myslel.
Legíny ale mají i jednu nevýhodu. Tím, jak jsou připlácnuté na vaše (hezký) nohy, postrádají jakoukoliv vzdušnou izolační vrstvu. Což pocítíte ať je zima nebo vedro. Kromě toho jsou takové legíny nejčastěji černé, a co dělá černá barva na sluníčku?
Hřeje.
Přesto jsou legíny dosti praktickým kusem oděvu, pokud jste na ně zvyklí a při navléknutí se do druhé kůže jen zřídka pociťujete teplotní diskomforty.
Přiznám se, že jsem si na koloběžku legíny pořídila taky, a to capri. Že v nich v létě budu jezdit.
Ne, že bych nejezdila vůbec, ale teď v nich třeba píšu tuhle kapitolu, rozumíme si. Jsou pohodlné, hezké, neprůhledné a z příjemného materiálu, české značky Lelosi, kterou tímto můžu doporučit (ne, nesponzorují mě, bohužel). Na rozdíl od Dedoles, kde mají sice zajímavé ponožky, ale jejich legíny se vyznačují tím, že v létě hřejí a v zimě chladí, i když vypadají děsně cool.
Stejně se v nich při delší jízdě začínám přehřívat.
Tak co s tím?
Celkem se osvědčily kalhoty pod kolena, myslela jsem si po DMD pikniku. A to i v dešti, přestože jsou bavlněné. Stačil ale třicetikilometrový výlet ve 23 stupních a už jsem si myslela něco jiného; znáte ten odporný pocit, když vám tečou po noze čůrky potu a vaše podkolení vlhne stále víc, až se vám kalhoty přilepí na tělo?
Takže to taky nebude fungovat.
Vezmu si sukni!
Sukně jsem vzala na milost v relativně pozdním věku, a to převážně z toho důvodu, že jednu dobu se nedaly sehnat vůbec žádné kalhoty, které by nebyly hodně bokové a pro větší úspěch prudce zužované, takže v nich někteří jedinci, třeba já, vypadali jako mrkev s kasičkou. Pak jsem teprve zjistila jak geniální je to kus oděvu a teď lituju všechny chlapy, kteří je nosit tak úplně snadno nemůžou.
Dokonce jsem si před pár lety pořídila i sukni na výlety, místo kraťasů. Je světlá, vlající, tedy chladící a má kapsy! A těsně pod kolena. Ta bude na koloběžku optimální.
No...
Já vám dám tu, radu. A dám vám ji za to, zadarmo. Když na sebe navléknete nový kus oděvu, který jste pro daný typ činnosti ještě nezkoušeli, vyzkoušejte si před zrcadlem, jak v něm vypadáte při oné činnosti!
Je-li sukně vlající (v úzké by se taky blbě koloběžčilo, že), může být klidně až pod kolena, ale když zvednete právě ono koleno pro mohutný šlap, sukně se posune poslušna gravitace a okolním lidem můžete poskytnout nečekané výhledy!
Pokud si pod ní nevezmete legíny.
Ale to jste zase tam, kde jste byli.
Sukně letěla zpátky do skříně a já vytáhla takový... jak bych vám to...
Znáte zavinovací kalhoty? Tak tohle je podobný princip, akorát to není na zavazování, ale všito do pružného pasu. Volné kalhoty pod kolena z velice tenké, přesto neprůhledné bavlny, které nejsou v nohavicích ani tak sešity, jako (s dostatečnou rezervou) překryty. Koupila jsem je kdysi v sekáči asi za třicet korun a na letní šerm se velice osvědčily. Sice v nich nevypadám jako výkvět módního mola, ale známe trendy, za pár let se ještě objevím na obálce „Kolobka Vogue“.
Vzala jsem je zkušebně na delší projížďku, vítr generovaný mým pohybem v nich lehce vlál, ochlazoval moje nohy a vysušoval pot, než tento mohl založit nechutné kolonie. Při čekání na semaforu přišel slušný poryv větru a rozevlál mé odění, protože to ale nebyla sukně, ale kalhoty, přítomní turisti mohli vidět mnohem míň než na kdekterém koupališti a já se nemusela červenat.
„Tamty kalhoty“ se tedy osvědčily a já v nich v létě vyrážím bez obav. Pokud je mi jedno, že vypadám jako módní trend oboru „heavy industrial říznutý postapem, které někde chvíli hnilo“.
Jako odění na vrchní část těla používám tričko Silkbody (dneska dělám nějaký velký product placement), které funguje výborně. Má jen tu nevýhodu, že je šedé. „Ty kalhoty“ jsou taky šedé. A já bych chtěla barvičku!
Ale jak koukám na trendy, ceny a materiály, asi zůstanu u chtění. Když je to levné a barevné, není to příjemné na omak a naopak, není to levné!
Aby toho nebylo málo, firma Mibo přišla se speciální kolekcí pro koloběžkáře. A má hezké střihy a tak, akorát... je černá.
Černá!
Proč děláte černé věci na ježdění, Mibo? Máte rádi teplo? Potřebujete se v noci na silnici ukrýt?
Černá.
Ach jo. Tak nic.

... hezká je teorie funkčního jezdeckého oblečení.
Ale když jsem dneska potřebovala do Hornbachu, který je něco přes dva kilometry daleko, a vytáhla jsem Royu, protože jsem líná jít pěšky; hodila jsem na sebe capri legíny od Lelosi, protože jsou hezké a pohodlné a strakaté bavlněné tričko, protože je napůl rozšpiněné, ladí k těm legínám a je dost volné.
Ve stínu bylo příjemných 23, na sluníčku odpovídajícně víc, a ten nový černý asfalt, který teď položili na část chodníku po cestě, je peklo rozpálený. Ale na sluníčku jsem byla asi jen desetiminutové úseky. Zbytek doby jsem strávila v klimatizovaných prostorách prodejny.
I tak těch deset minut bylo maximum a po návratu jsem se soukala z brutálně propoceného bavlněného trička, zvlášť na zádech.
Hm.
Icebreaker má teď nějaké nové letní modely, které by měly i chladit, a hezké barvy. Když vykradu banku...
... tak si stejně na sebe hodím tu strakatou bavlnu, známe se.
Ale co. Nákup, který by mi i s cestou zabral jinak hodinu a půl, jsem měla za půlhodiny doma, na rovném černém asfaltu jsem si zkusila závodnický šlap a moje rychlost na rovině překročila osmnáct kilometrů a podařilo se mi skočit můj první obrubník.
Neptejte se mě jak, nemám tušení. To jsem nepraktikovala ani na kole.
Uvidím, jestli se mi to někdy podaří zopakovat.
Ale vcelku... vcelku to byl asi úspěch.