Čistá jako první sníh

Milý Owesi,
moc se omlouvám, ale dřív jsem to prostě nezvládla. Ráda bych řekla, že jsem zapomněla, ale myslela jsem na povídku pro Tebe pořád, jen nápad stále nepřicházel. A čím déle jsem to odkládala, tím víc se mi do toho nechtělo.
I přesto Ti přeju, když už ne na Vánoce, hodně štěstí do všeho, co právě děláš. Snad povídka i tak potěší. :)
Remi
SOUNDRTRACK: Ludovico Einaudi - Nuvole Bianche
Čistá jako první sníh
"Dobrá, když budeš večer hrát, nocleh a něco do úst se pro tebe určitě najde," souhlasil nakonec hospodský a Marigold pookřál. Ani nevěděl, kdy naposled spal v opravdové posteli.
Posledních několik dní přituhovalo, koneckonců zima klepala na dveře. Obzor zakryla těžká sněhová oblaka a všichni, kdo měli jen trochu štěstí, si našli místo na přečkání nejtvrdších mrazů někde u sálajících krbů.
Marigold měl zimu rád. Jiskry odrážející se od rampouchů, jemné sněhové vločky a pára stoupající z úst - to všechno znamenalo dobré náměty na písně o srdcích, které se při nečekaném setkání zase rozehřejí.
To Marigoldovo ale právě mrzlo. Obyčejně zimu přečkával v Oxenfurtu, ale tentokrát musel udělat výjimku. Doprovázel Geralta tak daleko, jak jen mu zaklínač dovolil, a tak dlouho, jak mu jen umožnilo počasí. Vzdálil se od univerzitního města příliš, než aby tam docestoval ještě, než cesty zavalí sníh. Nelitoval ale ničeho (snad jen toho, že si nakonec s Geraltem přece jen řekli 'Sbohem'. I když... 'Sbohem', a vlastně všechno ostatní, řekl Marigold. Geralt zamručel něco, čemu nebylo rozumět, a vydal se do hor. Ale Marigold se nemohl zbavit pocitu, že není jediný, kdo se na cestu nerad vydává sám.)
Rozloučení s Geraltem, špatné vzpomínky na dny, kdy v krbu nehořel oheň a člověk se neměl, jak zahřát, a ty věčně ztuhlé prsty - zima přece jen měla i temnou stránku. Srdce barda rozkvete spolu s prvními květinami, řekl mu někdo kdysi.
Pár dní v taverně zůstal, potom odešel do další vesnice a příběh začal od začátku. Po večerech hrál roli lamače dívčích srdcí a zpíval, přes den skládal.
Měl melodii na novou píseň, ale vhodná slova k ní hledal obtížně. Nikdy mu nepřipadala dost výstižná.
***
Geralt mezitím po Kaer Morhen chodil jako bez ducha. Byl rád, že zase vidí ostatní zaklínače, ale nedokázal se uvolnit. Pevnost se mu snad poprvé zdála příliš tichá.
"Já vám říkám, něco s ním je," kroutil hlavou Eskel.
Lambert pokrčil rameny. "Dokud prohrává v gwentu tak, jako teď, nemůžu být spokojenější."
"No právě to je ten problém! Geralt by se s tebou takhle nemazlil, kdyby s ním něco nebylo."
"Nic mi není," zabručel Geralt a změnil téma hovoru. A tak to šlo dál.
Ale Lambert nepřestával vyhrávat v kartách, Eskel nepřestával přemýšlet, jaké prokletí Geralta postihlo, a Geralt sám začínal přemýšlet, že by na tom mohlo být něco pravdy.
Venku mezitím nasněžilo a z pevnosti zaklínačů se stal bílý zámek. Po večerech teď zaklínači sedávali u krbu a krátili si zimní noci vyprávěním o svých dobrodružstvích.
Teprve jednou, když to přehnali s pitím a Lambert se dal do příšerně falešného zpěvu Geraltovi tak známé melodie, mu došlo, koho to v chodbách pevnosti tak marně vyhlíží.
Druhého dne se rozloučil s obyvateli Kaer Morhen a vyrazil na cestu.
***
Ten večer Marigold hrál, jako už dlouho ne. Ve skutečnosti se večer ničím nelišil od těch předchozích. Vesnice vypadala jako každá jiná, za okny foukal vítr a vypadalo to na sněhovou vánici, ostatně by letos nebyla první. A nebylo to ani samotnou hudbou, to určitě ne - jeho repertoár se touhle roční dobou skládal ze samých hřejivých odrhovaček, které lidi potěší a dostanou do té správně slavnostní nálady. Sám v ní dnes rozhodně byl - konečně našel správná slova pro svou melodii.
"Dámy a pánové, byli jste úžasné publikum," řekl s úsměvem, když se večer nachýlil ke konci a lokál se začínal vyprazdňovat. Těžké dubové dveře se otevíraly a skřípaly, jak se jednotlivý hosté vydávali do svých domovů.
Marigoldův hlas začínal být hrubý, bude si ráno muset dát bylinkový čaj, a možná od hospodské vyloudí nějaký ten pampeliškový med na hlasivky. Ale to teď bylo vedlejší.
"Mám pro vás ještě jednu píseň." Odmlčel se a u stolků to potěšeně zašumělo. "Budete první publikum, které ji uslyší."
Ať už to bylo únavou, pozdní hodinou nebo snad adrenalinem, který mu začínal proudit v žilách, měl chuť vykřičet všechno to, na co přes zimní měsíce myslel, nejenom pár opilcům a obdivovatelkám v zapadané hospůdce, ale celému světu. Nebo aspoň tomu jednomu, na kterém záleželo.
"Ať se vám líbí," řekl a jemně rozehrál struny loutny. Úsměv už nepatřil publiku, Marigold začal zpívat.
***
Geralt byl unavený po dlouhé cestě. Posledních několik týdnů strávil v sedle - od jedné vesnice jel k další, zdržel se sotva dost dlouho na to, aby si Klepna mohla odpočinout a aby se hospodských zeptal, jací hudebníci projížděli vesnicí či blízkým městem.
Bylo už pozdě večer, když dorazil na další zastávku. Dál už dnes nemělo cenu jezdit, a tak vyrazil směrem k místní taverně. U vchodu se málem srazil s několika lidmi, kteří se právě měli k odchodu, ale dveře se za nimi okamžitě zase zavřely, aby zevnitř neunikalo tak drahocenné teplo.
Ten kratičký okamžik ale stačil, aby Geralt uslyšel hlas, který publiku přál dobrou noc a ohlašoval poslední píseň.
Na okamžik myslel, že ho klamou zbystřené smysly, ale když se zaposlouchal blíže, nebylo nejmenších pochyb. Že by se na něho konečně usmála štěstěna?
Bez rozmýšlení vešel dovnitř, právě když se tavernou rozeznívaly první tóny písně. Bylo tam příjemně teplo, ale to Geralt téměř nevnímal. Zrak mu okamžitě sklouzl k pódiu.
Najednou znejistěl. Co tady vůbec dělá? Co když ho Marigold - protože na pódiu stál právě on a nikdo jiný - vlastně ani nechce vidět? Ne, že by to bardovi mohl mít za zlé.
Jakmile se ale donutil sednout k jednomu ze stolečků, nervozita z něho pomalu začala opadávat.
Píseň, kterou Marigold zpíval, Geralt ještě neslyšel. I když, to nebyla tak úplně pravda. Tuhle melodii slyšel barda notovat nesčetněkrát, ale předtím to vždy byla jen znělka beze slov.
Teď ji doplňoval zvláštní, ale něčím neskutečně naléhavý příběh o hledání. O zimě, o postrádání, a ještě o čemsi jiném, hřejivém a čistém jako první sníh.
Nejdříve si Geralt nebyl jistý, o co se jedná. Když ale dozněly i poslední slova písně a taverna na okamžik utichla, jeho pohled se po době, která se zdála být věčností, setkal s Marigoldovým.
Stačil jeden úsměv a Geralt věděl, že tajemství, která píseň ukrývá, nakonec objeví.