Zaklínač

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

V dětství se mu občas vkradli do mysli. Ale jaký mělo smysl přemýšlet, kým byli? Jeho matka byla závan vzpomínky. Jeho otec nebyl ani to. Otazník skrytý v jeho krvi, na který našel vlastní odpověď.

*

"Je tvrdohlavá," zavrčel Geralt.
"Nepředstírej, že si stěžuješ, když jsi na to hrdý," zasmál se Vesemir, "ostatně, má být po kom."
Geralt se zachmuřil.
"Vím, že nejsem... snažím se o ni postarat. I když jí nemůžu nahradit... měla vyrůstat s nimi."
"Chápu, že když... sám jsi neměl...," odkašlal si Vesemir nejistě.
Geralt zvedl udiveně obočí.
"Ale měl. Mám. Máme," řekl prostě.
Vesemirovy oči se zaleskly.

Svět se točí a větví se do několika. Jde proti ostrému ledovému větru k nejasné siluetě před sebou. Přízrak se otočí a ona spatří svou vlastní tvář, podivně chladně cizí.
Kolem nich není nic, jen bílo.
"Nemáš na výběr," řekne přízrak bezvýrazně.
Vždycky máš volbu, uslyší v hlavě Geraltův hlas.
Zatne zuby, odvrátí se od přízraku a jde dál.
Postava se pousměje, sejme si z hlavy korunu a zmizí.

Všechny linie toho, kdo byla, se sbíhají v jednu. Vykročí po jejich soutoku.
Už ví, kudy má jít, a už ví, kdo je. Vítr se utiší.
Ciri vyjde na svou Stezku.

"Tož, Geralt, jaký zo hroznů to může být?" zeptat se vesele Zoltan. "Vždyť máš stříbrnů tyč celů zrezlů."
Geralt podrážděně zabručel a pokračoval v prosekávání zakletého křoví. Marigold se zatím snažil složit píseň.
"Vykašli se na to, Geralt. Hoď tam raděj basníka a křovisko rychle samo zdechne, než by poslůchalo tuto faleš."
"Jdi do prdele!" nevydržel to Marigold. "Já se neprosil o výpravu, která zahrnuje... řekněme zakleté kytky."
"Haha! Chceš, abych z tvojej propadené palice vyprášil, jaks Geralta na kolenou prosil o záchranu chrápacího princátka?"
"Fajn, ale copak jsem měl na vybranou? Buď tohle, anebo královská poprava. Zatracení královští psi!"

"Uhoď ho, nemá druhy... udeř ho, je tu sám...?
"Obehráls je o peníze," zamumlal Geralt hřebelcující Klepnu.
"Bard však stál, hrdě hrál..."
"Spíš ses krčil. Zřejmě kvůli těm falešným kartám."
Klepna souhlasně zaržála.
"Než dveřmi vtrhne - bílý vlk! - stůl hnedle zvrhne-"
"Zakopnul jsem," vysvětloval Geralt nedůvěřivě se tvářící Klepně.
" - bílý vlk! Prý srdce má kamenné, však z přátelství plamene -"
"Vědět, že tam je, šel bych jinam," zahučel zaklínač.
"...ničemu ven si vzal, pěstmi mu domlouval..."
"Zaplatil jsem, cos mu dlužil."
"Zbabělče, barda bít? Ty zřejmě nechceš žít!
"Omluvil jsem se mu za tebe."
"S tímhle materiálem mám tvořit!" vybuchl Marigold.

"Tohle si mám obléct?" zeptal se Geralt štítivě. "Co je špatného na tom, co mám na sobě teď?"
"Nic, pokud se hodláš plazit stokou mezi příšerami. Tohle je společenská událost."
"Nevidím v tom zrovna rozdíl," zavrčel.

*
"Vidíš, vypadáš... co to je?!"
"Boty. Pracovní. Pro všechny příležitosti," odvětil sveřepě.
"Měls nachystané elegantní taneční - co přesně hodláš na tom banketu dělat?!"

*

Yennefer si vyždímala sukni a odhodila několik řas. S povzdechem si zula zničené střevíčky.
"Mělas pravdu, měli bychom chodit do společnosti častěji. Takového zeugla jsem dlouho nepotkal... Jde se ti dobře, Yen?" zeptal se nevinně.
Další řasa ho trefila do zátylku.

"Byla pohodlná," pohlédl na hromadu třísek.
"Zasloužená defenestrace," odsekla tónem napovídajícím, že může být rád, že posteli nedělal doprovod.
"Teď přijdu na řadu já?"
Neměl rád čtení myšlenek, ale netušil, jak často čte on ty její. Naštěstí.
"Yen."
"Mohli bychom opravit ten most."
"Odkdy ti tu na tom záleží?" zvedl obočí.
"Mně ne," řekla tiše.

*

"Pověsil jsem ten obraz do tvé ložnice," řekl mimochodem.
Zarazila se.
"Do mojí..."
"Máš tam velké okno. Víc světla na čtení. Klidně z něj něco vyhoď."
"Mám k tomu důvod?"
"Ne. Nebyl to nejlepší vtip. Asi se půjdu defenestrovat sám."
Překvapeně zjistil, že se rozesmála.

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

Nevadilo jí být sama, ale cítila se osaměle. Došla na kraj města a posadila se k řece.
Jistě bylo moudřejší včas odejít, než pozorovat, jak se jí všechno rozpadá mezi prsty, než se navzájem rozbít kvůli něčemu, co bylo nejspíš falešné jako kočičí zlato, třpytivý kouzelný džinův klam.
Jenže, pomyslela si, zatímco pozorovala padající hvězdy, přála bych si opírat se o něčí rameno.

Voda se prudce zavlnila, její klid přetrhl řev a postava, která se opodál vypotácela na břeh.
Zlatavé kočičí oči.
"Dalo k čertu práci tě najít, Yen," povzdechl si.
"Geralte," hlesla nezvykle něžně, "máš ve vlasech zbytky topivce."

"Minotaur?" zadíval se Geralt na hostinského.

"Foltestova babička, královna Larnida zemřela při porodu. Dítě přežilo, ale mělo lidské tělo a býčí hlavu, prý královna pojala býka za milence, protože ji geniální, ale invalidní starý král nestačil! Král nechal příšeru zavřít v opuštěné části hradu."

"To je ale dobrých sto let."

"Teď se Minotaur zase probudil! Začal ryčet, stráže mu nanosily jídlo. Nazítří začal znovu, přivalili mu sud piva, na pár dnů ztichl. Ale teď už nic nestačí, celá Vizima se třese strachy - pod městem i palácem je spleť chodeb, co kdyby utekl! Šli na něj siláci, rytíři, kněz - ten se vrátil bez hlavy - hrobník má plné ruce práce. Někdo dokonce navrhl, aby mu tam poslali lehkou holku..."

"A co čaroděj, je ve Vizimě nějaký?"

"Artorius, byly s ním nějaké problémy, ale co se Minotaurus probudil, nevychází ze své věže!"

"Hmmm, myslím, že na tuhle práci nebudu ani potřebovat meč."

Geralt spolu se zbytkem osazenstva krčmy tleskal hudebníkovi na pódiu. O chvíli později se Marigold svezl na židli naproti zaklínači a vyčkávavě se na něho zahleděl.

"Tak co?"

"Myslím, že jsi obsáhl skoro všechno. Jenom to bylo mnohem... barvitější."

Marigold pozvedl číši vína. "Velcí básníci jsou tu od toho, aby vyprávěli velké příběhy. A navíc - vlkodlaci, kikimory, draci - ty si o dramatično sami říkají. Máš dost nebezpečné známosti."

Zaklínač se ušklíbl. "Jen počkej, až Yennefer uslyší třetí sloku, třeba tu část, kde její ňadra přirovnáváš ke kravským vemenům. To ti bude vlkodlak připadat jako nejlepší kamarád."

Marigold víno téměř vyprskl.