Jako by z jejího života vymazali barvy. Vzpomínala si ještě, jaké to je, když prsty voní terpentýnem a na pár centimetrech může vzniknout jakýkoliv svět, který si vysní. Měla strach, že až se vrátí, nedokáže už namalovat nic, než bílé nekonečno. Měkké, milosrdné bílo, nebo jedovaté bílo, ze kterého fouká potměšilý vítr, který se usadí pod děravým kabátem a bude štípat do prstů. Bílo, ze kterého svítí matčiny smutné oči. Proč ses vracela, Ariadno, do země, která ti zabila sestru? Budou ty ruce schopné malovat i za pět let? Za deset? Vrátí se vůbec? Nebo jí zmrznou, jako tolika jiným?
Nevím proč, ale tohle téma mi evokovalo gulag...jak se asi o budoucnosti přemýšlelo lidem, které vytrhli v rozkvětu jejich životů a dostali za smyšlená provinění rozsudky na mnoho let?
A taky jsem si vzpoměla na Marinu Cvětajevovou a její dceru Ariadnu Efron a jejich téměř neuvěřitelný osud.
https://www.databazeknih.cz/knihy/nas-vsedni-zivot-339420
https://plus.rozhlas.cz/kdo-byla-marina-cvetajevova-emigrantka-uvnitr-e…
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
to úplně řeže
Aries
to úplně řeže
Zrovna dnes jsem četla
Apatyka
Zrovna dnes jsem četla Cvetajeviny Verše Čechám... Nádherně se mi drabble trefilo do nálady. Hned ho pošlu ho do oblíbených.
PS: Nechceš do fandomů přihodit i Zkušenost exilu? Byly by tam dámy se známými a kolegy :)
tak tohle je hodně smutné, a
Tora
tak tohle je hodně smutné, a hodně drsné. A navíc pravdivé, bohužel.
Hodně smutné :o(
Aveva
Ufff. Silně a hodně, hodně
kytka
Ufff. Silně a hodně, hodně dobré.
Děsivé. Z toho běhá mráz po
Aplír
Děsivé. Z toho běhá mráz po těle. Moc dobře napsané.
fascinující
medvedpolarni
bílé obrazy. Maluješ slovy. Skoro se mi to chce jít dát do akrylu. Děkuju.