DMD č. 17. pro 17. 4. 2023. Téma: Kde se vidíte za 5 let?

Jeden chlapec kdysi přemýšlel, kde by se viděl za pět let.

Pak potkal holku, která mu slíbila, že z něj jednou udělá milionáře.

Ta myšlenka se mu zalíbila. Po letech z něj byl boháč, který vlastnil obří dům, soukromé letadlo a vlastní katanu, s kterou mohl zabíjet koho chtěl. Co dál? Mohl být čímkoli. Bankovním lupičem... ale i bezdomovcem.

Osud je někdy krutý...

Kdysi se ve škole hodně učil, protože chtěl být chytrý, ale nebyl. Hodně zlobil, řezal sourozence a všichni se ho báli. A pak ji znovu potkal a ona splnila, co kdysi slíbila.

Z bilionáře byl najednou milionářem.

“Takže to bude jeden los. Jaká čísla byste si přála?”
“Ta vítězná,” usmála se žena na muže za přepážkou.
“Ha ha, ty by chtěl každý,” muž se na okamžik zahleděl. “Jo, kdybych vyhrál jackpot… Sekl bych tady s tím, koupil bych si malý domeček, s malou zahrádkou a do pěti let bych pěstoval malé růže. Třeba červené.”
“Jsem si jistá, že ta zahrádka se vám určitě vyplní,” ujistila ho žena.
“A co vy?”
“Já budu za pět let v Řecku. Napište tam třeba vzestupně čísla od jedné do devíti.”
“Ještě jméno a příjmení potřebuji. Ze zákona, víte?”
“Kassandra - jen Kassandra.”

Práce v mzdové účtárně byla nudná, ale praktická, avšak Newton Pulsifer by raději pracoval s počítači. Bohužel pro něj ho počítače moc v lásce neměly. Ve dvanácti letech způsobil výpadek elektřiny v celém Dorkingu, dnes pouze vyhodil pojistky v kanceláři. Brzy asi bude potřebovat nové zaměstnání.
O polední pauze našel v novinách zajímavý inzerát. Když volal na uvedené číslo, čekal otázky jako „Kde se vidíte za pět let?“, místo toho se z telefonu ozvalo „Kolik máte bradavek?“
„Prosím?“ zeptal se, jestli náhodou neslyšel špatně.
„Bradavky, člověče, kolik jich máte?“
„Eh. Dvě.“
„Výborně. Kdy můžete nastoupit?“ zeptal se ještě seržant Shadwell.

Kde se vidím za pět let? Inu, za pár týdnů rodím, takže za pět let od teď budu doufám chystat oslavu narozenin svému prvorozenému. Nebo své prvorozené. Možná už bude mít i sourozence, kdo ví. Doufám, že tou dobou se už nebudu muset bát, aby se nedostali do problémů jen kvůli tomu, co jsou zač.
Věřím, že za pět let od teď se už nebudeme muset skrývat. Před mudly ani před zákonem. Věřím, že za pět let bude svět konečně v pořádku. Nebo aspoň na své cestě k uzdravení.
Nebo se to celé fenomenálně pokazí. Ale to si odmítám připustit.

„A jestli se za ní nechcete odebrat vy ostatní," zamával výhrůžně prázdným květináčem, „tak se snažte."
Jedna přes druhou nasazovaly na listy a otvíraly květy. Být příští, kdo zmizí z prosluněného parapetu… hrůza pomyslet.
Jen bílá azalka pochopila, že se vyčerpávají nadarmo. Ubohá begónie se vydala ze všech sil, a když už nemohla dál, pán ji nemilosrdně odnesl.
Azalku čeká stejný konec, tak jako tak.

Neuspořádané houští na dvorku za antikvariátem neodpovídalo britskému klimatu.
„A je to, maličká." Její nový pán ji něžně zalil.
Nemohla uvěřit svému štěstí. Opodál dokonce roste její milá begónie!
Umřely a přišly do nebe. Určitě.

„Co vás motivovalo k přihlášení do imperiální armády?“ ptal se úředník náborového centra čerstvého uchazeče.
„Je to prestižní práce s důležitým posláním,“ odpověděl požadovanou floskulí.
Personalista si odpověď pečlivě zapsal a ptal se dál: „Jaké jsou vaše slabé stránky?“
„Neumím moc dobře střílet.“
„Kde se vidíte za pět let?“
„Ve výslužbě. Tou dobou už budou povstalci dávno rozdrcení, ne?“
Naivo, pomyslel si personalista. Nahlas ale řekl: „Výborně, líbí se mi váš přístup. Jste přijat.“
Když za novým rekrutem zaklaply dveře, zmuchlal papír se zapsanými odpověďmi a hodil ho do koše. Bílá brnění brala každého, pohovor měl jen vzbudit zdání prestiže.

Všechny zaměstnance si vybírá sama. Stejně jako všechny vzorky kachliček a povlečení. Stejně jako si bude vybírat kandidátky do svého programu. Georgina Moodyová, ďábel organizace.
„Weasley,“ utrousí a úkosem pohlédne na zrzka naproti. „Ztratil jste se cestou do biografu?“
Neví, co to slovo znamená, ale pro urážku dobré.
„Mám velký zájem pracovat ve vaší sekci,” nehne ani brvou a tvrdošíjně navazuje oční kontakt.
Uchechtne se a lenivým pohybem otevře jeho složku.
Sedí jako na jehlách. Chce pracovat pro tuhle ženskou? Hnusí se mu na první pohled. Ale tak dřel, aby se sem dostal!
„Kde se vidíte za pět let, Percivale?“

Vstoupiv na alma mater, viděl jsem se za pět let s diplomem. To se mi podařilo, leč za odlišných společenských podmínek. Namísto ČSSR jsem měl na diplomu čerstvě vzniklou Českou republiku.
V profesním životě jsem většinou po pěti letech byl u odlišného zaměstnavatele než na začátku "pětiletky". Necítím se však jako fluktuant, většina těchto firem dnes už neexistuje či nefunguje. Nyní jsem u velkého korporátu s nadějí, že tento by tu mohl být dlouhodoběji. Leč prognózovat si nic netroufám.
Když to shrnu, budu rád, když za pět let budu živ, zdráv, v pracovním procesu a nestihne mě žádný velký průser.

Brzo mě to čeká. Rozhovory pohovory dejte vejce malovaný. Ale jinak to nejde. A samozřejmě, že nebude chybět otázka, co se jí tak děsím. Jo, to klišé s pětiletkou, soudruhu řediteli. Děsím se toho, že se neudržím a řeknu, že v zrcadle. To ještě není tak hrozný ale. Taky se člověk může vidět na nějaký kompilaci debilů, v krimi zprávách a tak. Koukáte někdy na různé dashcam kompilace, jestli se tam náhodou neuvidíte? Měl bych si taky tu kameru pořídit, na silnicích je to občas živá exotika. Tam jsem teď byl v sobotu a zaznamenal úspěch, nemám žádnýho novýho pavouka.

Pět let je v celovesmírném plánování za přítomnosti další mimozemské civilizace, která má trochu jiné záměry, než se zrovna hodí lidstvu, poměrně dlouhá doba.
Jeden nikdy neví, jestli se toho pátého roku vůbec dočká nebo jak to celé dopadne.
Lockwell už dávno věděl, že průzkum vesmíru nebyl nejmoudřejší krok pro lidstvo, jak vzletně pronesl Armstrong. Jenže ono se to těžko dopředu odhaduje, když máte sny a ideály.
Teď tu ale byla ta mladá žena, co sama přirozeně otěhotněla. Jemu osobně to vlilo do žil velkou naději, protože by to znamenalo, že to nakonec nebude takový průser.
Jenže ji potřeboval najít.

„Pane Spálený,“ oslovil Fanouše psycholog a usrkl kávu, „jak byste zhodnotil své dosavadní působení u podniku?“
„Jsem tu třicet let.“
„Čili spokojen?“
„Nestěžuju si.“
„Klidně můžete.“
„Nepotřebuju.“
„Směny vám vyhovují?“
„Víceméně jo.“
„Konflikty s cestujícími?“
„Neřeším.“
„Hmm…“
„Jako mohli by nám přidat… Za ten voser. Pondělí ve tři ráno budíček, pátek ve tři ráno spát, biorytmus v hajzlu, manželství v troskách, bezďáci, feťáci, Bolt, Wolt, Rohlík, dementi, co neumí zaparkovat, kolony až do prdele… Kurva, že se na to nevyseru!“
„Takže… za pět let do důchodu?“
„Ne, já pojedu z vozovny rovnou do krematoria.“
„To máte jenom dvě zastávky, že?“

„A kde se v naší firmě vidíte za pět let, pane Jaroslave?

„Vidím se jako nadšený, energický a především kreativní přispěvatel do společného blaha firmy.
Budu tvořit pouze kapku v korporátním moři, ale přesto chci být nedílnou součástí vaší firmy."

„A jak toho hodláte docílit?"
Budu užívat revoluční způsoby práce a časového managementu a díky mojí vášni z toho nikdy nevyhořím!"
„A to hodláte praktikovat jak?"

„Poslyšte, já tu nejsem jen tak pro srandu králíkům! Lhát na to mě užije, to jo, ale nebudu tady ze sebe dělat šaška dvě hodiny jenom kvůli pozici vrátného, mizím."

„S pánem bohem."

„Nashle-"

Personalistku u policie dělala již mnoho let, ale příprava na tento pohovor jí dala zabrat. Na co se má sakra ptát vikingské hospodyně?

Alhildr se pohodlně opřela do opěradla židle a usmála se na personalistku, která se začínala potit.

„Našla jste nás bez problémů?"
„Jo, vedou k vám šipky přes půl města."

„Proč chcete pracovat u policie?"
„Vystudovala jsem policejní akademii."

„Kde se vidíte za pět let?"
„Od toho máme vědmy."

„Myslím, že to stačí," sdělila ji přiškrceným hlasem personalistka, zaklapla desky a vstala, aby si s Alhildr potřásla rukou.

Alhildr potřásla hlavou. Nechápala, co na těch pohovorech všichni mají.

Přemýšlím nad životem. Vybavuje se mi rozhovor, který jsem vedl s výchovnou poradkyní v pasťáku: „Viktore, jsi šikovný chlapec (bla, bla), ale ujíždíš špatným směrem (a co jako?). Za chvíli budeš dospělý a budeš se muset postavit na vlastní nohy (hmm). Kde se vidíš za 5 let?“
Odpověděl jsem něco ve stylu, že budu někdo, že se o mě bude hodně mluvit.
A taky, že jo.
Koukám s úsměvem na výstřižek novinového článku:
„….v domově pro mladistvé řádil šílenec. Chlapec, který byl sám ještě nedávno uživatelem služby, surově zavraždil osm lidí. Mezi mrtvými byly nejen vychovatelé ale i samotné děti.“

Nedokázal pochopit, že se nechce vdávat, navíc se evidentně považoval za dobrou partii. (Což by nepochybně byl i v očích jejích rodičů… Zatraceně!) Nebýt jeho hloupého dvoření (Kde do prkýnka přišel na to, že se jí musí dvořit?!), byla by tu zimu téměř dokonale šťastná: Karel se z války vrátil na Tři krále – s ošklivou jizvou, ale jinak zdravý – a sny, které si chtěla začít plnit, byly na dosah.
„Co bys ráda dělala… řekněmě za pět let?“ zeptal se jí bratr jednou večer, když mu masírovala zjizvené lýtko.
„Cestovala po Austrálii.“
„Antika už tě nezajímá?“
Zazubila se. „Antickými památkami začnu.“