Děsivé dějiny

Tak stojím s tím proklatým papírem a musím se rozhodnout.

Ne že by tam bylo z čeho vybírat, jde prostě o to, jestli tam půjdu, nebo ne.

Nikdo mě nenutí. Ale oni si samozřejmě zjistí, kdo tam nešel. Stejně jako kdo nebyl v průvodu.

Mám si koledovat o průšvih?

Vždyť nejde vůbec o nic, všichni to říkají. Takže tím ničemu neuškodím. Není to jako jim něco podepisovat…

Hm, akorát že tak s nimi budu hrát tuhle pitomou hru. 

Takhle dát jim do obálky prázdný papír, jak to prý dělali za první republiky. Ale troufla bych si?

K čertu s tím.

Takže opravdu vítězství a země jim leží u nohou!

Ten její to dokázal, věřila mu, vždycky věděla, že to dotáhne daleko.

Měla na sobě parádní šaty, honem ušité v salónu Podolské, ano, takové, jaké nosila její předchůdkyně. A kolem krku nezbytnou kožešinu. 

Tak po boku svého chotě vystoupila z auta. Se zatajeným dechem klouzala očima po nádvoří. Božínku, ona, kdysi pouhá služka, bude bydlet jako nějaká královna!

A kolik lidí dostane k obsluze!

Shromážděný personál je zdravil podle nových zvyklostí.

Tu se stalo něco nečekaného. Jedna z žen bezděky pronesla: „Rukulíbám, milostivá paní!“

Soudružka Gottwaldová se ocitla na vrcholu blaha.

Vždycky působila jako taková tichá šedá myška. Nenápadná drobná žena, učitelka, vlídná, pilná, ale málokdo si jí všiml.
Za války tuhle myšku kočky dlouho přehlížely, dokud nevyšlo najevo, že pomáhala ukrývat hledané osoby.
V Malé pevnosti odhodlaně snášela útrapy, povzbuzovala a těšila ostatní vězenkyně. Navzdory všemu riziku pomáhala předávat vzkazy jiným vězňům, když měla příležitost.
Ani pobyt v Ravensbrucku ji nezlomil. Věřila, že válka jednou skončí. Dočkala se.
Po válce žila dál téměř zapomenuta. Ani soudruhy nezajímala, takže jim unikalo ledacos, čím by je nepotěšila. Vychovávala žáky podle svého přesvědčení.
Pádu komunistů se nedožila, ale věděla, že tu nebudou navěky.

Neslýchaný skandál. Albrecht, syn jednoho z nejvznešenějších rodů Říše, dědic bavorského vévodství, si přivede ženu z lůzy, lazebnici? A snad pomýšlí na svatbu?
Rozhořčení rodiny se stupňuje, když vévoda Albrecht trvá na svém, i na mnichovský dvůr Anežku přivede. To snad má být kněžna? Vyloučeno!
Albrecht odjíždí na hon do Landshutu, svou milovanou nechává samotnou. Otec, vévoda Arnošt, okamžitě zasáhne a požene Anežku před soud. Jak mohla bezvýznamná žena okouzlit knížete? Je to určitě čarodějnice!
Ortel je vynesen. Nebohá Anežka končí ve vlnách Dunaje.
Otec dosáhl svého, syn nakonec uzavře řádný sňatek. Památku jeho milované dodnes připomíná kaple ve Straubingu.

Svistot kulek, dupot bagančat i křik raněných pomalu utichly. Muž v uniformě se pomalu zvedl z bláta kráteru. Vyhlédl, ale zatím se neodvažoval vylézt, bude muset počkat na tmu.
Vytáhl cigaretu, znovu se opřel do bahna a marně se pokusil zapálit. Nebyl však sám, společnost mu dělal mrtvý kraut. Doplazil se k němu, odehnal krysy okusující mrtvole prsty a v kapse našel krabičku zápalek.
“Nevadí když si půjčím?”
Kraut neprotestoval.
Muž zatáhl z cigarety.
“Víš, touhle dobou bych česal jabloně v sadu…”
Odmlčel se a oklepal popel z cigarety.
“Válka je sračka. K čemu to je všechno dobré?”
Kraut neodpověděl.

Tlustý Tony měl mizerný týden. Nejenže ten obchod s rodinou Falzone šel do pekel, ale ještě ho rozbolely záda.
Nový masér byl překvapení.
“Nebojte se, jsem úplně stejně schopný jako váš obvyklý masér, zvládám všechny běžné techniky a možná i něco navíc,” ujistil ho.
“Dobrá, začněte, nemám na to celý den.”
Masér se dal do práce, ale po chvíli se optal: “Řekněte, nejste vy Tony? Tlustý Tony, který pracuje pro dona Ferrante?”
“Cože?”
Masér mu celou vahou zaklekl na záda a zároveň mu omotal ručník okolo krku. Tonymu se brzy začaly dělat černá kola před očima.
“Don Falzone posílá pozdravy.”

Starší muž s korunou na hlavě ležel pod stromem a vykašlával krev. Felčar se snažil ošetřit několik bodných ran, ale marně.
Davem shromážděných dvořanů se prodral komoří a za ruku vlekl kronikáře.
“Vedu ho!”
“No konečně…”
“Ticho! Už…”
Král si odplivl. “Slyšte moje poslední slova. Barona z Úvalu jsem se měl zbavit dříve. Moje první žena byla štětka. A papež smrdí jako zkažený zelí. Polibte mi všichni prdel…”
Král vykulil oči a ztuhl.
“…prdel,” zapsal kronikář.
“Okamžitě to vymaž!” poručil komoří.
“Napiš,” vložil se do toho vysoký rytíř, “Tak umírá právoplatný král krvavou dýkou tyrana…”
Okolo se ozvalo souhlasné mumlání.

“Bůh stojí při nás! Tohoto slavného dne shlíží náš nebeský otec na naše činy a souhlasně přikyvuje. A povinností každé ho z nás je udělat ho hrdým!”
Rytíř v prohnutém hrudním plátu zacákaném krví s těžkostí vylezl do sedla koně. Obvázanou rukou ze země vytrhl prapor a vyzdvihl ho nad hlavu před nastoupenou hrstkou zubožených vojáků.
“Natrhněte jim prdel, zkurvysynům! Za Boha a krále!”
Popohnal koně směrem k nepřátelským šikům pikenýrů.
***
Kronikář namočil pero do kalamáře a pokračoval:
“Hlava hraběte Anjou byla nabodnuta na kopí a nesena v čele armády po dvacet čtyři dní, než se vlivem teplého počasí rozpadla.”

“Dobrý den. Z pověření lékařského konzilia vás budu informovat o výsledcích šetření zdravotního stavu pana prezidenta.
Za prvé musíme vyvrátit fámu, že pan prezident má kamenná játra. Není to tak, jsou z prvotřídního Karlovarského betonu.
Za druhé - musíme se smutkem konstatovat, že cukrovka neodešla. Byla pouze na dovolené.
Naposledy bychom se vyjádřili k duševnímu stavu pana prezidenta. Obecnou veřejnost velmi znepokojilo, že pan prezident slýchá fiktivní hlasy. S potěšením můžeme konstatovat, že po pečlivém pátrání po hlasech prezidentem označovaných jako Jirka a Vráťa, konzilium došlo k názoru, že jde o hlasy nikoliv fiktivní, ale skutečné.
Děkuji za pozornost, na shledanou.”

Muž se s úlekem probudil. Do ticha noci se zařízl hluk automobilu na dvoře. V panice vyskočil z postele.
Na schodech zadusaly nohy ve vojenských botách. Polil ho ledový strach a začal hledat zbraň.
Klika dveří, které měly být zamčené, se pohnula. Křečovitě v ruce sevřel jedinou věc, kterou měl po ruce - polštář. Dveře se rozrazily a dovnitř vpadla trojice mužů v pršipláštích.
Dvojice silných rukou ho chytila v podpaží. Třetí muž si zapálil cigaretu a kývl. Rozkaz měl ruský přízvuk. Přes tlumené prosby a výkřiky ho táhli k oknu.
Psal se rok 1948 a republika se vydala novým směrem.