Filipojakubská

Té noci, kdy země dýchá jarem a probuzeným životem, kdy v celém kraji planou pohanské ohně, aby večer připomínaly nedoceněnou sílu ženství a křesťanskou touhu jí potlačit a zahubit, v tu noc, kdy autoři roní střídavě slzy úlevy, že už to všechno skončilo a slzy melancholické, protože už to všechno skončilo, v předzvěsti dne, kdy se svátek práce slaví tím, že se nepracuje a zároveň se v něžnosti květů upomíná láska, která koneckonců bývá taky pořádná práce, v té noci plné paradoxů a uvolnění není divu, že se stává ledacos, od úmyslů přes nehody. Té noci vděčím za svou prvorozenou.