Řeka

V mlze podzimního rána se zdá hladina nekonečná. Tichem zní jen šplouchání převozní tyče. Na prámu jsou čtyři: osel s jantarem, on, chlapec a převozník.
“Zapni si plášť,” vyzve chlapce vedle sebe, a on k němu obrátí hlavu. Oči má rozšířené. “Míříme do podsvětí?” Nechvěje se zimou, ale hrůzou.
Chvíli na něj překvapeně hledí, pak rozhodně zavrtí hlavou. “Ne, jen na druhý břeh. Už to není daleko.”
“Nikdy jsem neviděl tolik vody,” hlesne chlapec. “Takhle si představuju Cernunnovu cestu.”
“Kdo ví? I Řekové věří, že podsvětím teče řeka.”
“Ale tohle není ona,” ujišťuje se chlapec.
“Tohle je Dunaj,” usměje se.