S úsměvem

Adelaida stojí u okna, usmívá se a poprvé za celou dobu vypadá opravdu spokojeně.
„Rodinu – máme. Studium – máme,“ začínám rekapitulovat. „Pedagogickou kariéru – máme. Život během první světové a občanské války – máme. Konstantinopol – máme. Život v Československu – máme. Druhou světovou válku a následný odchod k dceři do Belgie – velmi přibližně, máme.“
„Co dělat; relevantní informace chybí…“
Stružky jednotlivých drabblat se stékají dohromady, aby vytvořily portrét jedné ženy. Obyčejné. Nevšední.
A mezi řádky, jako když se teplá a studená, sladká a slaná voda nechtějí smísit, se proplétá stín jiného příběhu. Snad veselejšího. O jedné svéhlavé postavě a její autorce. O limitech fikce.