DMD

Posledního dubna se Thália rozloučila s VĚDOU VE STO SLOVECH a s RYCHLÝMI ŠÍPY a vracela se do posvátného háje, když najednou uslyšela tiché vzlyknutí. V koutku si nová dosud bezejmenná múza balila náhradní peplos, přitom si utírala slzy,  co jí kanuly po tváři. 
"Proč brečíš?"
"Je mi smutno, skončilo DMD a já budu muset odejít."
"U Dia, proč bys odcházela? Vždyť je tu ještě Tropické Bingo, Letní dobročinnost a další akce."
"Ale já jsem se štítila Snapeovy ponožky."
"Určitě si časem zvykneš a nevyvede tě z míry ani kopa exkrementů."
Dosud bezejmenná múza se zatvářila skepticky, ale přestala plakat. 
 

Teď smutek na mne padá.
Rozloučit se a tradá...

Jak přežít dny bez dalších témat
včetně jejich záludných tenat?

Díky KaTužce a Nifredil.
Škoda, že duben netrvá dýl. 

Rozporuplné pocity mám,
že bude víc času, uvítám,

Někdy jsem psala v potu tváře,
díky za vaše komentáře,

též za stoslůvky, co jste psali,
co mé srdce očarovali.

Ač z ponocování bolí hlava, 
organizátorkám patří sláva.

Se slzou v oku loučím se nostalgicky.
Na další ročník těším se jako vždycky.

Snad letos piknik zase vyjde,
doufám, že na něj každý přijde.

Všem účastníkům sbohem dávám
za krásný duben děkuji vám.

Aplír

Na hoře vysoké medvídek stojí

Smutný je, pohnout snad se bojí

Slunce po obloze pomalu se šine

Měsíc měsíci na dálku již kyne

Hora vysoká je a příkrá dost

Do skály třicet stupňů pro radost

Únava, nadšení, lidská slova

Cesta medvídkova vždy je nová

Na hoře vysoké medvídek stojí

Slunce odívá ho světla zbrojí

 Neúprosně k západu se sklání

Jak uhlíky řeřaví kvítky v stráni

Hora vysoká je a příkrá dost

Ze slov utkaný na ni most

Most ze světla a barev duhy

Pro medvídka ze snů stuhy

Na hoře vysoké medvídek stojí

Sbaleno má, na cestě s růží stojí

Eclipse opustila Maledivy a zvolna zamířila ke Srí Lance. Moře bylo stále modré, počasí stále slunečné, v noci měsíčné. Sovátko se trochu nudilo. Myšák ne, protože podváděl a koukal do mobilu.

"Tak co dělají?" zeptalo se Sovátko.

"Nic, nic," vymlouval se Myšák.

"Nelži!"

"Jenom....asi něco pečou."

"To dává smysl," uvažovalo Sovátko. "Jídlo, kytka... Byla už kytka?"

"Kytka nebyla!" hlásil Myšák. 

"Divné. Jídlo, kytka, nemožné téma, proti kterému všichni protestují... Bylo?"

Myšák pokrčil rameny. Nepodváděl pořád.

"A co tedy pečou?"

"Zbabělou roládu!"

"Cože?" Sovátko natáhlo nožku a Myšák neochotně vydal mobil.

"Zbabělá... Aha. Takže jakmile přistaneme, jdeš k očnímu, Myšáku!"

Zapomněla na všechno
i na to, že existuje
zapomněla na všechno
ta toho vždy naslibuje
dobré téma, napíšu
někam si to zapíšu
pak půlnoc bije z věže dolů
ona ale není u psacího stolu
spí
Zapomněla na všechno
hlava děravá
zapomněla na všechno
nekonzistence zůstává
jako kletba tohoto roku
ministerstvo pravdy
válka mloků
chce udělat co nejvíc kroků
a tak je dlouho venku
Zapomněla na všechno
někdy to tak bývá
ten duben, to je pěkná síla
všechno pučí
auta hlučí
včelky bzučí
ona bez jediné myšlenky do monitoru čučí
tak se na ni nezlobte
hlava jí upadla
a splašeně pobíhá 

"Nepsal jsem to už vloni?" Pomyslím si.

Kdepak, to byla Volavka. Teď je to Návnada, to je něco úplně jinýho.

"Dovolím si nesouhlasit..."

Přeci se s tím dá toho tolik udělat... No?

"Nic mě nenapadá."

Tak třeba... jaký bylo slovo loňskýho roku... No?

"Rage-bait." Odpovídám neochotně.

K tomu tě určitě něco napadne...

"Když jo, tak to zase bude temný... znovu... v řadě..."

Nebo hrátky s jazykem? Ná-vna-da... něco na vnadách?

"Hrátky s jazykem na vnadách jsou laciný. Možná to nechám na neděli."

Snaž se. Zkus to ještě... Třeba zkus něco meta!

"Meta?" Rozzuřím se. "Meta je nejhorší!" Raději jdu ven.

Sobota, den jako vymalovaný, teploučko skoro jako v létě, to je věčná škoda zůstávat doma. 

Nohy nejsou zvyklé, ale co už, času dost na to si jen tak sednout a odpočívat.  Všechno se zelená, každý strom a keř má jiný odstín, louky svítí pampeliškami, odevšad se bělají trnky, třešně, v lese dole koberec kvítí mnoha barev.

Jé, a studánka!

No, holt pojedu až tím dalším vlakem, dojít tam jednou musím.

Takže domů se dobelhám až docela pozdě. Honem nějaké jídlo, možná nejdřív rovnou do sprchy... a…

A kurnik, vždyť já jsem si celý den ani nevzpomněla na to dnešní téma!!!

Než nějakou větu stvořím, jsem jejím kandidátem. Zcela určitě nebudu jako Pythagoras či Euklides, abych vytvořil nějakou větu po mně pojmenovanou.

Věty tedy tvořím převážně zde v DMD. Někdy stvořím drabble, s kterým jsem spokojen, někdy jen béjébéčko. Od toho se odvíjí smysluplnost či zbytečnost vět v něm obsažených. Ostatně i v povedeném drabbleti se vyskytnou věty takříkajíc vycpávkové, tedy zcela zbytečné.

Posouzení smysluplnosti či zbytečnosti mých vět ponechám na literárních odbornících, tedy budou-li nějaké odborníky mé výplody zajímat. A ještě přihazuji jednu zcela zbytečnou větu, abych se dostal v tomto drabbleti na předepsaných přesně sto slov. Sláva, povedlo se. 

Je po obědě. Je čas.

Nad sebou do oblak se pnou panely stavby připravené k dekonstrukci.

Panely postavené za den, dva...

Každý den jich počítaně přibude a já je co chvíli přistavuju na špičku "paneláku".

Když je čas. Po ránu. Při večeru.

Přibývají s časem.

Ideální hrnek? Malinký.

Bouda uprostřed, zleva pes s kostí, zprava kočka s míčem.

Už v dětství jsme z něj pili. Jen ne kafe jako teď...

Odečítám panel za panelem - mizí.

Jako zažraný čtenář.

Počkat - to bylo včera...

Upíjím.

Upíjím stránku za stránkou a zavírám je.

Aby se mohly zase kupit.

Než se objeví dno dubna.

“Přijde doba kdy se slova budou proplétati povětřím. Prorážet mraky a škvařit se na slunci. A tehdy, o časném jaru, bude vzduch obtěžkán mnoha příběhy. Kachny roztáhnou křídla a zasypou je vlastním peřím. Slova budou před půlnocí spěchat na svá místa a když jich dosáhnou, bude to dobré.”

Věštkyně se vyčerpaně sesula k zemi. Svědci jejího proroctví si povzdechli.

“Se mi zdá, že to to děvče zase trochu přehnalo se vzácnýma bylinama.”

“Máš recht, hodíme ji dovnitř, ať se z toho vyspí v teple.”

Jak řekli, tak udělali. A protože proroctví nezapsali, objevilo se DMD jako blesk z čistého nebe.