DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2024.

Vraní šampionka ve stolním tenise má novou trenérku, překvapivě se však jedná o vránu šedivku. Mezidruhové rozdíly ovšem sportovkyně neřeší.
„Potmě je přeci každá vrána černá,“ glosuje situaci tenistka. „Předtím mě trénoval havran a nikdo se nad tím nepozastavil.“

Právě proto se tenistka rozhodla spolupráci s předchozím trenérem rozvázat – scházel jí prý vraní pohled na hru.
„Havran jednoduše neměl vraní oko,“ dodává sportovkyně. „Ne že bych plánovala někoho otrávit, samozřejmě.“

Jak se zdá, spolupráce funguje.
Na prvních třech turnajích, které odehrála pod vedením nové trenérky, sportovkyně vyzobala všechny zlaté medaile.
Zlý jazykové proto spekulují, jestli ji netrénuje spíše nějaká straka.

“Co to děláš?”
Chlapec v nažehlených nedělních šatech se zastavil u zabláceného břehu potoka a pozoroval druhého chlapce podobného věku hrabat se v blátě.
“Stavím sněhuláka!” druhý chlapec odpověděl a pleskl hroudou bláta.
“Není tu žádný sníh…” chlapec se znovu podíval po okolí.
“Tak bláťuláka. Chceš se přidat?”
PLESK, PLESK, PLESK, druhý chlapec ukoulel menší hroudu z neidentifikovatelné hnědé hmoty.
“Maminka říkala, že se nemám hrabat ve špíně. Že to není vhodná zábava pro hodného chlapce.”
“A moje máma říká, že si mám jít hrát a nevracet se do večera. Chceš se přidat?” zopakoval otázku.
“Jo!”
Výprask doma dostali oba.

„Náčelníku, jak je možný, že jsem marodil jenom za 80 %? Měl jsem bejt doma za sto! Byl to pracovní úraz! Copak já můžu za to, že mi depák pustí na nohu svářečku?“
„Víš, Emile, jak si dispečer na místě fotil tvoje boty?“ odpověděl vedoucí vozovny otázkou a tvářil se klidněji než hladina piva za úplného bezvětří.
„No jasně. Říkal, že jsou pěkný!“
„A taky nepředpisový, čímž se podnik z celého incidentu dvaceti procenty vyvinil.“
„Ale to snad - !“
„Copak se do výkonu služby nastupuje v kroksech, ty jelito? A teď vystřel a buď rád, že ti nestrhnu prémie za ústrojovou nekázeň!“

"Neměl jsi chodit."
"Neměl."
"Jsem tu kolik? 13 let? Víc? Čekal jsi, až tu zešílím? Proč až teď?"
Protože dřív jsem nesebral odvahu.
"V tom případě tě nezklamu. Možná, že už jsem se zbláznil a ani jsem to nepoznal. Netuším, kolik je hodin. Dny tu splývají. Nevím ani, jestli je večer nebo ráno."

*

To, že Brumbál na začátku svého působení na postu ředitele nechal odlít pro Bradavice zbrusu nový zvon, je věc všeobecně známá.
Jeho jasný hlas provází celé generace studentů jejich školními dny.

Nikdo ale netuší, že byly odlity zvony dva.
Kovové srdce toho druhého odbíjí čas v Nurmengardu.

Od druhého ročníku akademie si budoucí elitní chůvy obuv pro daný den výcviku vybíraly hodem kostkou. Jednička byly žabky, dvojka pohorky, trojka holiny, čtyřka bosé nohy, pětka tenisky, šestka loubutinky na jedenácti a půl centimetrech podpatku.
Standartní výcvikový den obsahoval rychlostní a vytrvalostní běh, překonávání překážek, plavání v oděvu, boj zblízka a střelbu na pohyblivý cíl. “Pamatujte si,” kladla jim na srdce ředitelka Bremertonová, “pro elitní chůvu je každá její obuv pracovní, protože klient je v nebezpečí nepřetržitě.”
Davině prolétla ta slova hlavou, když v okně hořícího pokoje skopla lodičky a bosa začala slézat s Mikem na zádech do bezpečí.

Crowley se pohodlněji rozvalil na gauči: „Ale neříkej. Tak proč mám pocit, že ti září oči, ha?“
„To je jen odraz plamenů z krbu,“ odtušil Azirafal.
„Na plameny jsem expert,“ ušklíbl se démon.
Anděl si okázale pozorně začal zkoumat manikúru.
„Když už zmiňuješ divadlo,“ změnil Crowley téma: „Mohl bych si vybrat službičku a sehnat nám lístky do lóže na The Book of Mormon.“
Azirafal se zakuckal.
„Objednám nám šampaňské,“ pokračoval Crowley.
„Châteauneuf-du-Pape tam nejspíš neseženou,“ zapochyboval Azirafal.
„Nejspíš to bude Grand Cru,“ zamyslel se démon.
„To by šlo.“
„Proč vlastně řešíme pití, když ještě nemáme termín?“
„Priority,“ pokrčil Azirafal rameny.

Ráno si sedáme na posed, pozorujeme spící tábor, povídáme si.
Někdy se mi chce křičet, aby šli všichni pryč a nechali mě dýchat.
O poledňáku si sedáme do trávy, s knížkou, dopisem.
Někdy se mi chce brečet, že je toho moc a já už prostě nemůžu.
Večer si sedáme k ohni, zachumlaní do spacáků a dek. Mlčíme, nebe je plné hvězd.
Někdy se mi chce prostě jen zalézt a spát.

Každý jsme jiný, ale přeci máme tolik společného. Smysl pro humor, nerozhodnost, radost z nesmyslných debat a lásku k táborovým dnům.
Někdy se nám všem chce utéct.
Ale pojedeme znovu.

A byla místa, kam se bála. Místa, která čpěla vesmírnou cizotou, prastarou zlobou klokotající v hlubinách. Víry vtahující vše, co jen škrtlo o jejich okraj, dávno opuštěné planety, kde z původního života zůstalo jen to, co jej vyhubilo, rozpadající se světy vysušené na troud. Bála se o něj, o všechny, které s sebou bral. Bála se, že jednou klopýtne, že navěky zůstane uvězněný v jednom z těch mrtvých zákoutí, opuštěný, zapomenutý.
Přesto neprotestovala, když ji na taková místa bral. Věřila mu, milovala ho. Časem pochopila, že si nemůže pomoct.
A tak tu pro něj prostě jen byla.
Někdy to stačilo.

"So, there is something I've always wondered about," said Aziraphale. They were lounging on the sofa and cuddling after watching a movie.
"Hm?" asked Crowley, gently playing with Aziraphale's hair.
"What do people do after one of their hearts breaks? Do they just use the other one?"
Crowley was trying to hold back but he wanted to laugh so badly, that he started wheezing.
"What are you even talking about?" he asked. "Humans have just one heart."
Aziraphale looked at him with a confused expression. "Are you sure? How do you know?"
Crowley smiled. "You really don't want to know."