Princezna ve věži (1960)

Být po jeho, vyhýbal by se tomu domu jak čert kříži. Spatřit na ulici tvář, co před týdnem zmizela za závěsy, provinile by sklopil zrak, klidil se z cesty.
Přesto tu stojí - s rukou nad tlačítkem elektrického zvonku.
Sobě navzdory, božím záměrům a slovům otce Müllera vstříc.
Sotva se stihne odhodlat k činu, za zády uslyší pronikavé KŘÁP!
Na dláždění leží hromádka střepů, zeminy a polámaných, žíhaných listů.
Bleskne mu hlavou, že to měl tušit.
Že se jí vlastně vůbec nediví - má, co si zasloužil, čas vyklidit pole.
Pak v okně zahlédne dítě.
Děvčátko, upřímně zděšené svým zásahem do situace.