Bídníci

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

Jean září, jsou tu všichni. Od biskupa po Gavroche. Thénardier chybí.
Avengers dorazili také v plném počtu.
Bálú a Ká tančí Skywalkerovým pro zábavu. Obi-Wan taktuje světelným mečem.
Pipin chce do záchranné stanice. Za Sauronem. Zbytek Společenstva (s rodinami) mu to rozmlouvá.
Popelčina víla píská utkání Zeměplochy proti Bradavicím.

"Brzy to přijde!" vzkazuje zdaleka Zmarchrob. Vztekle komusi ukopne lebku.

Přibíhá nahý Jack Sparrow. Za ním šílený mužíček s velkou bednou.
"Prevíte! Prej mínotaurus a kráva dojící rum! Opice v kostýmu! Zmetkové v hovězině! Prej, věrný pes! Vrať mi ženu a tuhle obří chlupatou bestii si nech!"
"Mňaúú," zní z bedny.

"Stáří asi čtyřicet let. Vysoký, už z dálky budí respekt. Silný, nebojí se žádné tvrdé práce. Rychlý. To podtrhněte, to je důležité! Obratný, dokáže se dostat na nečekaná místa nebo rychle zmizet. Nerozpakuje se sahat do cizích kapes a umí to s paklíčem."
"Trestaný?"
"Tři měsíce vězení pro začátek a pár bonusů za pokus o útěk."
"Samozřejmě..."
"Zítra to chci ve všech novinách."
"Ano, jen..."
Policejní velitel si všiml zarputilého výrazu svého podřízeného.
"Něco se vám nelíbí, pane Javerte?"
"Ne pane. Jen si nejsem jistý, do které to chcete rubriky. Je to popis hledaného zločince, nebo požadavky na nového zaměstnance?"

Jakási část jeho vědomí, snad ta, která bývala svědomím, jej chladně, zpovzdálí, pozorovala.
Ruce zhrublé tvrdou prací ukládaly lup do vaku, opatrně, aby stříbro ani nezacinkalo.
Srdce ztvrdlé na kámen.
Právě se setkal s vlídným přijetím, ale připadalo mu pokrytecké.
Podezřívavé pohledy hospodyně, ty ovšem byly pravé!
Rozpraskané rty se cynicky ušklíbly.
Před pár hodinami by své počínání mohl omluvit hladem, únavou, bezvýchodností nouze. Teď měl ale břicho plné a pohodlné lůžko nadosah.
Pokud by ho právě v té chvíli vyrušili, stal by se vrahem?
Možná ano.
Ale krádež jako oplátka laskavosti stačila.
Totální krach lidství.
Už nebude jiný.
Nikdy.

Zákon je cesta podle pravítka
Jeho moc stvrdí úder razítka
Zákon jsou jasně dané činy
Zde kreslí čáru vinný nevinný
Na duši hlodá němá výčitka

Zákon je odpověď lidské sběři
Která ve svoje špatnosti věří
Zákon je státu nejdražší klenot
Čistota jeho září do temnot
Zákon teď moje kroky měří

Zákon jsou dveře petlice klíč
Sekera řetěz provaz i bič
Zákon je jistý pravdou svojí
On nestrpí nikdy výklad dvojí
Můj vnitřní zákon uniká pryč

Zákony musí být věčně ctěny
Dodržujte je muži a ženy
Zákonu jsem se vždycky kořil
Zákon jsem dnes poprvé zbořil
Zákon je noční hukot Seiny

Rok 1992. Vinohradské divadlo, premiéra muzikálu Bídníci.

Břetislav Sojka se zájmem sleduje představení. Vedle sebe má volné místo.
Jiří Korn (na jevišti): Hlava mazaná, terno pro podnik,
Objeví se Lada, proklouzne nepozorovaně kolem uvaděčky. Přisedne na prázdné sedadlo.
Břetislav (pohoršeně šeptá): Jdete pozdě.
Jiří Korn (na jevišti): podnikne to, co by nikdo nepodnik,
Lada (vzrušeně): Musím s vámi okamžitě mluvit.
Divák za nimi: Pst!
Břetislav: Chováte se velmi nevhodně.
Jiří Korn (na jevišti): Malér nedělá z malejch rozepří,
Lada: Poslyšte, jde o ten případ. Hraju o čas!
Divák za nimi: Pst!
Břetislav (rozzlobeně): Pojďte prosím ven.
Opouštějí hlediště, uvaděčka opět nic nezaznamená.
Jiří Korn (na jevišti): bakšiš bude, pámbu dejž.

Foyer.

Břetislav (podrážděně): Tak co máte na srdci tak zásadního, že to nepočká do konce představení?
Lada (překotně): Svoje konexe na Vyšehradě v tuhle dobu využít nemůžu. Čekat taky ne. Vy přece máte takový šikovný archiv se vším možným. Nutně potřebuju jakoukoliv špínu na jednoho mizeru animaga. Ideálně pravdu, i když to by asi bylo až příliš krásné.V horším případě aspoň použitelnou pomluvu. V nejhorším případě cokoliv, co mi umožní hledat jinde. Identifikační znak mám.
Břetislav (rezignovaně): Zacházíte příliš daleko.Ale budiž.

Sbor (tlumeně): Hlava mazaná, to je kapitál

Neplakej, sestřičko. Já vím, bolelo to, víc na duši než na těle. Poslouchej, povím ti pohádku.
Byla jednou jedna princezna a ta žila v zakletém hradě. Hlídal ji černokněžník, ježibaba ji týrala hladem a prací a dvě cácorky si z ní udělaly služku. To jsme byly my dvě. Jenže pak přišel mocný kouzelník a princeznu vykoupil za patnáct set franků a odvedl ji s sebou. A tam někde daleko, třeba v Paříži, potkala krásného prince a žila šťastně až do smrti.
Nás ten černokněžník prodává za mnohem míň. A kolikrát to ještě udělá, než mu vyděláme stejnou částku jako Cosetta?

Když jsem ho viděl jít vstříc vojákům, až do hloubi duše jsem si uvědomoval, jak tenká hranice je mezi odvahou a šílenstvím. Ale ve stavu opojení vším okolo nezbývalo než ho obdivovat, já sám ztuhlý na místě a přemýšlející, kde jsem nechal svůj rozum. A kde ho nechali my všichni - a on. Vše se slévalo a čas plynul tu rychleji a tu pomaleji, jako kdyby byl mořem a já se jen nechal unášet vlnami.
Bál jsem se víc než on - bylo jich tolik, po zuby ozbrojení a on neměl nic, jen svůj vyzývavý škleb. Asi jsme mu nebyli dobrým příkladem.