10 let

Bylo to už dávno...

I přesto tu bolest stále cítila na hrudi. Den co den vzpomínala na to malé tělíčko, které ještě nebylo schopné se bránit. 

Děvčátko, tak malé a bez života v její náruči. Sotva velké jako dlaň.

Modré oči. Hnědé vlasy. A navždy pryč...

Nenáviděla se za to. Nenáviděla Boha za to, že jí ji vzal. Denně se ptala sama sebe proč, co udělala špatně. Až teprve časem zmizela nenávist a přišlo smíření. Se sebou, s Bohem, s ní. Až tehdy si uvědomila, že to spojení nezmizelo s její smrti. Byla její součástí.

Její dcera žila skrze ni.