Plíživé nebezpečí nedělních odpolední

Bylo pošmourné nedělní odpoledne, které se – jak už se nedělním odpoledním stává – zdálo být stále ještě spíše ránem. Déšť rozředil světlo do šedi připomínající všechny barvy modelíny zpatlané do sebe a moje pozornost poletovala z jedné věci na druhou jako splašená. Narazila jsem na příběh. Na první (i na druhý) pohled byl hloupý, neobratně napsaný a mělký. Nudil mě, ale plnil mou potřebu zabývat se na chvíli něčím nesmyslným. Chtěla jsem jen zabít trochu svého času, jehož ztráty bych posléze mohla litovat.
Podcenila jsem ho. Měl v sobě jiskru. Ukrytou tak hluboko, že jsem zprvu ani nepoznala, jak jasně září.
Cesta do podloží příběhu připomínala sestup do jeskyně. Prošla jsem ústím zavaleným pestrobarevnými zbytky obalů od laciných pamlsků a proklouzla rezavou brankou ovázanou křiklavě rudou stužkou. Uvnitř byla tma a dusno. Ten jediný zášleh opravdovosti poblikával kdesi v dálce. Stopovala jsem ho. Rozplétala.
Nepochopila jsem včas, co se ukrývá pod nánosem klišé a nelogiky. Starý mýtus, skutečný a jeden z největších. Hnala jsem se za ním a nechala se zmást lineární chronologií.
Překročila jsem hranici. Vstoupila jsem do chvíle před zrozením stvořitelského mýtu. Do místa bez času a bez prostoru. Bez směru. Bez sebeuvědomění. Nečíhala tu smrt. Jen nepřítomnost vzpomínek.
Zachránil mě šálek čaje. Hrnek. Vychladlá a zapomenutá tmavá tekutina. Laciný pytlík zalitý vodou z varné konvice plné vodního kamene. Výluh ze smutných pozůstatků jasně zelených lístků čajovníku. Na stěnách hrnku po sobě zanechával rozmazané hnědé stopy a spolu s teplem z něj dávno unikla i vůně.
Do sáčků prý dávají to, co v čajové továrně smetou z podlahy. Napila jsem se a svíravá příchuť teinu okolo mě znovu vystavěla skutečný svět. Šedý od zbytků neutřeného prachu. Rámovaný zvukem televize od sousedů. Pohltil mě jako jarní bouřka.
Asi bych měla stokrát napsat, že si už nikdy nebudu zahrávat s mýty.