Osmý den

Osmého dne vystoupal, tak jako obvykle, třešňovou alejí na vyhlídku. Po včerejším deštíku byl vzduch plný vláhy, ale vysvitlo slunce a v bělostných korunách hučely včely.

Nahoře se otvíral pohled na vlnící se řeku mezi skalami, porostlými křovím, v němž svítily trnky, nad ním zelená pole a les omládlý jarem. 

Slunce však už zapadalo. Tu vystoupila z třešňoví, sama tak svěží, věčně mladá.

„Nastal čas,“ usmál se.

„Je tak krásně tady na zemi. Ale co se děje mezi lidmi… faleš opět vítězí, nenávist a lakota opanovala nesčetná srdce... Raději odejít.“

Přijal od Vesny pohár medoviny a vrátil se do podsvětí.