Poezie

Ententýky
a dva špalky
poslal obra pro fialky
prapodivný strašpytel.

Sek se snad
jen v svojí touze
odmotat se po motouze?
tápat tuze? hledat dlouze?

Obr motá - tápe - hledá
Fialka se najít nedá
Namodralá celá
bledá.

Zdá se býti nemocná
z toho jak je ponocná...

Ponocuje celé dny...

Týdny... Roky...

Povysílal strašpytel už
celou řádku menších obrů,
těm výška, váha měla k dobru
být... (dramatická pauza)

Zbývá už jen ujasnit si
jak se včera, jak se kdysi
podařilo strašpytlovi
obrům vládnout, obrům kázat
kolem prstu si je vázat.

Nikoho nezpovyká.

Že příčinou byla ona
od Romana Jakobsona
Sedmá funkce jazyka.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na žížalu neberou pstruzi,

na mušku zase ti druzí.

Třešeň má rád tloušť,

úlovků chci mít houšť.

Na kapra použiju boilí,

přesný recept nikdo neví.

Jen já, jen já těsto si míchám,

osvědčenou recepturu mám.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na rybu mám tuze velkou chuť,

večeři chytím si, buď jak buď.

Nastartuju a vyrazím k řece,

rybičku chytím tam přece.

Nejdřív křeslo pěkně složím,

rybičky trochu si zakrmím.

Pak nezbývá mi než čekat,

hrozné rýmy nic se nelekat.

Nakonec, když nechtějí brát,

žížalu ze břehu vyrýpat.

Ztrácím myšlenky z hlavy
Snad ušima? 
Nevím, kam se všechny ztrácí
Chybí mi nějaké dobré zprávy
A ano, už jsem zase v práci

Ztrácím už zase chuť do života
Vytéká jako med z mozku do kanálu 
No jen si hleďte na mě, na idiota
Čeká na chválu
Dostane snad jen spálu

A ztrácím soustředění
Lebku mám jako síto
Co bylo? Je? A co není? 
Bijte mě jako žito

Ztrácím i svoji soudnost? 
O tu jsem přišla dávno
Ztrácím čest i svou moudrost
A vše, co mi bylo dáno

Ztrácím i sama sebe právě
Ztrácím to všechno velkou dírou v hlavě

Došlo kafe, jaká hrůza,

krhavý má pohled múza.

Místo aby líbala 

čela, líce nebo skráně,

na autory vztekle vrčí,

při tom zuby cení na ně. 

Autoři se marně snaží

zkrotit múzu lítici

nejeden má touhle dobou

otisk zubů na líci.

Texty leží beze změny

došlo kafe, nápad není,

perům inkoust vysychá.

Do kláves se tiše práší,

tužkám hroty neztupí

autor, který těžce vzdychá

nad papírem netknutým.

Došlo kafe, preso, latte!

Co s tím asi uděláte?

Vyhrňte si rukávy,

položte se do trávy.

Nechte múzu ať si letí

kam se jí jen zalíbí.

Však ona se zase vrátí

netřeba mít pochyby.

S lodí, jež dováží čaj a …,

pojedu jednou do dálného... kraja?

Horký písek a pestré ryby,

něco mi tu však stále chybí.

Co jen to mohlo být na rohu ulice?

Nebyla to jen tak lecjaká věc…

Kvetla modře…

Lidé si jí velmi vážili…

Možná si vzpomenu, za rok či za chvíli.

Tvá prsa jsou jako... cosi z Austrálie.

Medvídci koala či místní zmije?

Jak špatný bumerang slovo se nevrací.

Múza jak Uluru v soumraku krvácí.

Zlovolnost z vesmíru v oblasti rovníku

vysála zásoby světových jazyků.

Snad z černé díry slov zas něco vypadne.

Pták však dí kriticky: „To teda víckrát...“

Tisíce střípků, pozůstatky prastarého boha,

cestují skrz světy, hledají, hledají život...

A cesta zavede je sem, zkáza přijde s nimi,

v správných rukou obnoví svého boha.

Spolu s nimi přijde i velká moc,

pro každého, kdo bude jejich host.

dej pozor však, ať nespadneš do pasti,

každý pár “Feathers” sobecké je mysli. 

A „Singlets“, části, jež ztratily svou vůli,

chaos a smrt rozpoutají po zemi.

Bez rozdílu slabé, své zvolené hosty,

v krvežíznivá monstra promění jejich osudy.

Pozůstatek, jenž odmítl zemřít,

směřuje sem, utíká pryč od mrtvoly.

Křídla, jež zbyla, na pírka rozpadla se,

tělo hledají, aby obnovila původního boha.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Práce je to věru těžká,

paradox je horší než-li veška.

Všude skáče, kde co hledá,

disciplíně pranic nedá.

Pravda proň jen hříčka,

Amazonka potok, říčka.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Na provázku, na řetěze,

paradox ten všude vleze.

Tetě tečou z toho nervy,

bolí strýčka srdce, ledví.

Paradoxy milují svět tuze moc,

život pospíchá jim na pomoc.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Dětí mají hodně moc,

nové rodí každá noc.

U piva v jedné hospodě,

díky podivné náhodě

zrodila se paradoxů kupa,

po lokále hostinskému dupá.

Jen vítr
A ocelově šedé nebe
A sasanky a petrklíče, co se smutně chvějí 
Snad beznadějí
A já jen vyhlížím Tebe
Co je člověk, že na něho pamatuješ? 
Někdy má tak strašně málo síly
A nebo příliš mnoho? 
Neopírá se o nikoho
Vyhlížím trhlinu v mracích
Je mi zas do breku
Prosím, jen okamžik tvého doteku
Naděje už se mi ztrácí
Pamatuješ? 
Jen jeden polibek na tvář
Nebo mě pohlaď svou mocnou silnou dlaní 
Jsme odhodlaní? 
Kde je tvá zář? 
Mrzne mi srdce v hrudi 
Snad odletím s listy od podzimu
Snad…
Nebo to neprominu? 
Vzpomeň...
Někdy se člověk neprobudí. 

Jen střípek v tiché noci,

jen zlomek jeho moci.

Dárek, co darován nám byl,

ať zbytek temnoty jde pryč.

Protože věz, že v jednu chvíli

byl čas, kdy temno bylo vše,

smrt vládla a život nebyl zde.

Než přišlo světlo a život přineslo,

absolutně nic na světě nebylo.

Jenže pak nastal ten zrod,

kdy mocné Slunce vzniklo,

rovnováhu ve světě nastolilo,

první život na Zemi vytvořilo.

Avšak temno tímto činem nezmizelo,

část dne pro sebe si vzalo, Slunci ukradlo,

temnou, zlou nocí na půl dne Zemi zakrylo.

A proto Slunce lidem polibek svůj dalo,

světlo v noci nastavilo, měsíc vytvořilo.