Podél řeky kočka vede
svoje děti kočičí.
Jedno bílé, druhé šedé,
jsou spíš děti opičí.
Poskakují příkrém břehem,
rady mámy nedbají,
tlapky rychle sklouznou během,
ve vodě se šplouchají.
Mamí, studí! Je tu mokro!
žalostně hned volají,
Jedno, druhé už si loklo,
vyděšeně mňoukají.
Neví máma kočka rady,
nemůže jim pomoci,
Běhá kolem břehu všady,
proud nemůže přemoci.
Vrba všechno z břehu vidí,
dlouhé větve natáhne,
koťata pak, promočená,
na břeh hladce vytáhne.
Marno platno varování,
máma kočka zlobí se,
Vrbě mňoukne děkováním,
a koťatům - výpraskem.
Od těch dob prý vrby mají květy kočičí.
Je to pravda, nebo není?
Čičičí!