DMD Bonus č. 02 pro 5. 4. 2026

Koťátka jsou stejná jako ostatní mláďátka a bez pohádky před spaním neusnou. 
K jejich nejoblíbenější patří ta, jak si kočky ochočily lidi.

To bylo tak:
První kočka se toulala po loukách, semotamo si ulovila myšku nebo ptáčka a žila si skvěle. Až jednou uslyšela tklivý zvuk. Vydala se za ním a narazila na uplakanou ženu před prázdnou stodolou.
"Co se ti stalo?" vyzvídala kočka.
"Myši nám sežraly obilí."
"Když mě tady necháš bydlet, ochráním tvé zásoby."
A od té doby žijí kočky s lidmi a navzájem se o sebe starají.
A vy teď rychle spát, nebo si zítra nebudete hrát!

Režisér zatajil dych. Jedna z prvých akčných scén zblízka. Kaskadér teda nepripadal v úvahu, za to zranenia teda určite... 

Ale Bruce bol profesionál, a choreografiu vymyslel sám, tak snáď...

Na chvíľku zaľutoval, že si vybral tak zapálených hercov. Každá rana vyzerala tak ozajstne, že mal chuť to prerušiť, zavolať doktora, nosítka a poisťovňu. 

Dve minúty desu, kým scéna dospela k záveru a mohol s úľavou zakričať "STOP".

Herci boli v poriadku. Dosť spotení, ale živí a nezranení. Scéna dokonalá. Záber..

Do kelu.

"Ehm, Bruce? Máme tu taký drobný technický problém. Naše kamery.. si na ne moc rýchly. Mohol by si..?"

"Hele, když jsme naháněli Vince, tak zmizel tady, žeo?"

"Já mám pocit, že v tý uličce. Přece by nešel do... No sem. Na to zaprvé nemá peníze a zadruhý... Je gay."

Oba mladíci se hlasitě zasmáli.

"No ale chtělo by to kouknout i sem. Víš, co říkal... Když ho nenajdeme, tchoříček. Fuj."

"Finne... Ta ulice je jistější..."

"Tak co se, Migueli, rozdělit? Srsz u mě doma."

"Uhm... Tak si tam běž... Ale pak se nediv až ho najdu já. Ty probudíš ráno nahej v posteli, peněženkou prázdnou.

"Nah, se nestane. Najdu ho a vypadnu."

A to už vešel do klubu.

Volný prostor za plotem vyvolává další vzpomínky - pomalu přistávající výsadkové lodě, vystupující lidé. Sčítání, kontroly skenováním. Vykládka věcí a rychlá stavba první zóny. Přistání další lodi, další sčítání, další skeny. Střelba a popravy. Zmatek, boj a krev.

Sčítání nedokončeno. Přežití bylo důležitější. 

Zóna dostavěna a ubráněna. Sčítání obyvatel dokončeno.

Bylo jich necelá tisícovka - 974 přeživších a asi pětistovka zachráněných lidských embryí. Každý již dostal svou roli v systému. Bránit zónu, budovat základnu, přežít. 

Pak se jich objevilo ještě pár, jen někteří čistí. 

Zbytek zůstal na Covenantu. S Davidem a jeho dětmi. Ten si je možná pro svou potěchu počítal také. 

-------------

Tadeáš si procházel seznam úkolů na zbytek dne. Nakoupit ovoce, zalít kytky, ustlat postel, vyčistit zuby a umřít.

To, že má umřít, měl na svých seznamech každý den. Ale díky tomu, že je zkušený prokrastinátor, se nikdy na konec seznamu nedostal.

Jenže dneska mu to šlo. Už za sebou měl třiadvacet úkolů. Nákup banánů měl hotov za chvíli, obě kytky zalil. Byl trochu nervózní, zbývala mu hodina do půlnoci.

Jak dlouho se dá asi stlát postel?

...

Stál s kartáčkem v puse v koupelně a koukal na hodiny. Za deset půlnoc. Co když dnes je konečně ten den?

Tik.

Tak.

Tik.

“Ty hele, říkal jsem si, že bych třeba…”

“Copak?”

“Už je to dlouho co jsem nic nenapsal.”

“To je jedině dobře, ani na to nemysli. To tvoje škrabání vždycky skončí katastrofou.”

“Bude duben…”

“A co jako?”

“Budou se psát drabble.”

“Ne ne ne! To už tu bylo: Padesátky, klišé, drabble, kdoví co ještě. Naposledy jsi se mi tu rozbrečel, protože po tobě někdo chtěl Mez Bezmeznosti. Slíbil jsi mi, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. A teď bys tam ne vlezl, ale rovnou skočil”

“Ale teď to bude určitě jiné, lepší.”

“Dělej si co chceš, ale potom mi tu nebreč.”

Arthur cítil ve vzduchu katastrofu. 

„Co že jdeš dělat?“

„Seveřani mě pozvali do klubu.“ Amerika vytáhl červenočernou kartičku s kozlí hlavou. 

„Hm, metal. A ty víš, co to je? Posloucháš country!“

„No, říkali, že se na mě těší!“

Ještě notnou chvíli ho Angličan odrazoval, než nakonec rezignoval: „Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!“

Úderem desáté se rozletěly dveře, do nich vkročil usměvavý kovboj. Zadíval se po přítomných, poznal jen dva. Berwalda s černým křivákem, rukavicemi a kovovými cvočky. A Tina, toho nevinného chlapečka, s tričkem s obráceným pentagramem a potrhanými rukávy.

„Vítej mezi námi, náš kovbojský příteli!“

Předvídala Gormlaith i tohle?

Tara věděla, že byla do Deabartu přivedena, aby sehrála určitou roli. Celý její příběh, od vidění vědmy Gormlaith, přes magický příchod až po závěrečnou bitvu s nadpřirozenými Běsy, připomínal pečlivě připravené představení, jako ty, na které se Tara chodívala dívat na schody před Chrámem tisíci božstev. Jen tady herci nerozpohybovávali dřevěné loutky taháním za provázky, ale jakési tajemnější síly dávaly přesnými zásahy do pohybu osudy celých království.

Všechno ale možná naplánované nebylo, pomyslela si Tara a přitáhla si na klín synáčka. Poté, co jsem splnila svou úlohu, jsem si přece jen svůj osud mohla zvolit sama.

"Spočítám vás."

"Myslím, že ne."

"Ale ano, počkejte chvíli... nejde to, je to strašně složitý!"

"My se totiž nechceme nechat spočítat."

"Proč ne?"

"Protože pak by to bylo moc jednoduché."

"To nedává smysl!"

"Nám to přijde v pořádku."

"Tak se sečtěte sami!"

"To rozhodně neuděláme. To máte udělat Vy!"

"Ale určitě víte, jak na to."

"To s tím nemá vůbec nic společného, milý pane."

"Cože? Kdybyste se spočítali sami, tak mám o problém míň a všichni víme, na čem jsme."

"Ale je to Vaše zodpovědnost."

"Jenže já nemám šanci to všechno rozklíčovat, vypočítat, vyplnit, odeslat. Nechápu to. Zasraný daňový přiznání!"