Chvíle, kdy jsou samy – neřest každé mámy

Jako můru noční lampa ke světlu ji vyláká, 
byt utichl, všichni chrní, nikdo a nic nefňáká. 

Dobře ví, že má jít spát, už klíží se jí oči, 
přesto vždycky naletí a na návnadu skočí. 

Ještě chvíli mít svůj klid a číst si hezkou knihu, 
kouknout, jak by vypadala v tom či onom střihu. 

Psát povídku nebo román, prostě dělat svoje,
je jí jedno, že usíná tak říkajíc vstoje. 

Až na chíře zeptají se, proč tam v noci ňůrá, 
řekne jim, že připadá si jako noční můra. 

"To musíte na psychinu, pomatená ženo."
"Já vím, jenže vy jste tady měli rozsvíceno."