Vtipy

Telepat a hypnotizér se přou, kdo z nich je mocnější, a neodolají pokušení si to vyzkoušet.

„Vsaď se, že nám do pěti minut pingl přinese dvě piva a neudělá čárky,“ říká telepat.

A stane se.

„OK, teď já,“ říká hypnotizér. „Vsaď se, že do 10 minut přiměju támhletu slečnu v rohu, aby se svlékla.“

A fakt jo.

Telepat se zamyslí. „Vidíš támhleto rozsvícený okno v tom paneláku naproti? Tak do čtvrt hodiny z něj obyvatel bytu vyhodí televizi.“

A nic.

„Počkej, dej mi ještě pět minut,“ žádá telepat.

Vtom se v okně objeví chlap a zoufale řve: „Nemám, prostě nemám!“

Policista jde takhle v zimě na ryby. Vykope v ledu díru, rozloží židličku, sedne si, nahodí návnadu a čeká. Za chvíli se nad ním ozve mocný hlas: „Tady ryby nejsou!”

Policistu to překvapí, ale vezme informaci na vědomí. Tak popojde asi o deset metrů dál, vyseká novou díru, rozloží židličku, sedne si, nahodí návnadu a zase čeká. 

Asi po hodině se nad ním opět ozve mohutný hlas: „Tam taky ryby nejsou!”

To už policistu naštve, tak zpupně zvedne hlavu a zvolá k nebi: „Jseš snad Pán Bůh, že všechno tak víš?”

„Ne, nejsem Pán Bůh. Jsem správce tohoto zimního stadionu.”

Jako můru noční lampa ke světlu ji vyláká, 
byt utichl, všichni chrní, nikdo a nic nefňáká. 

Dobře ví, že má jít spát, už klíží se jí oči, 
přesto vždycky naletí a na návnadu skočí. 

Ještě chvíli mít svůj klid a číst si hezkou knihu, 
kouknout, jak by vypadala v tom či onom střihu. 

Psát povídku nebo román, prostě dělat svoje,
je jí jedno, že usíná tak říkajíc vstoje. 

Až na chíře zeptají se, proč tam v noci ňůrá, 
řekne jim, že připadá si jako noční můra. 

"To musíte na psychinu, pomatená ženo."
"Já vím, jenže vy jste tady měli rozsvíceno."

Pan Novák zmizel při dovolenkovém pobytu na Ibize. Paní Nováková napřed čeká, že k nalezení jejího muže, ať již živého nebo mrtvého, dojde nějakou oficiální cestou, ale po dvou letech čekání už ztratí trpělivost, a tak najme detektiva – hledače. Za týden dostane paní Nováková SMS: 

„Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva je, že se mi podařilo najít mrtvolu vašeho muže, bohužel se utopil při potápění. Dobrá zpráva je, že tělo je obrostlé mořskými mušlemi a v nich jsou perly v hodnotě 150 milionů korun.”

Paní Nováková obratem odepisuje: „Perly prodat, peníze zaslat, návnadu hodit zpátky do moře!”

Blondýnka stojí v kanceláři u skartovačky, čím dál tím zoufaleji mačká různé čudlíky a mumlá si: „…máma mi vždycky říkala, ať hlavně nepracuju, že jsem na to moc hloupá, ale já jí ukážu, i na sekretářku mě vzali, na tohle přijdu taky, musím to dokázat…“

Najednou se objeví kolega a nabídne jí pomoc. Blondýnka se rozzáří: „To je báječné, pan ředitel mi to zadal jako speciální úkol, jsou to poslední výtisky na celém světě!“ 

Kolega nastaví čudlíky, dá dovnitř papíry a chvíli čekají. Když jsou všechny papíry dokonale zničené, blondýnka se na něj obrátí s dotazem: „A odkud vyjdou kopie?”

„Náčelníku, máme problém. Kousek odsud boural náklaďák, z řidiče to dost táhne a nám došly trubičky.”

„Tak ho vemte na odběr krve, ne?”

„No to si budu muset půjčit piják, protože teda jako v těle už žádnou nemá.”

„Tak ho odvezte na prosekturu, ať se tam na něj kouknou.”

„Když on je na kousky a ty leží na sto metrech silnice.”

„Tak aspoň hlavu tam vemte.”

„Když ona hlava je taky děravá a vyteklá.”

„Tak sakra jak můžeš vědět, že z něho táhne?”

„No teda já to nevím určitě, ale tady podporučík, jak mu dával umělý dejchání, je nějakej zelenej.”

Dva bezdomovci se potulují opuštěnou zahrádkářskou kolonií a narazí na polorozpadlý kurník s poslední vyzáblou slepicí. Zajásají nad tím nenadálým štěstím, kurník rozštípou na polínka a založí si ohýnek, slepici zakroutí krkem, oškubou ji a nad ohýnkem upečou. Po dlouhé době s pořádně plným žaludkem si lehnou do trávy a filozofují. 

Jeden najednou povídá: „Hele Karle, teď se všude mluví o té finanční krizi, myslíš, že se to nějak dotkne i nás?”

„No jasně!” povídá Karel.

„A jak, prosím tě?”

Karel: „No, máš nějaký kamarády bankéře, manažery nebo podnikatele?”

„To teda nemám.”

Karel: „Tak vidíš, teď je brzy budeš mít…”

Říká mistr na stavbě novému učni: „Hele, nepotrpím si na velký řeči. Spousta lidí tady vykřikuje zcela zbytečný věty, v tom rachotu to nejni slyšet, často to někdo špatně pochopí, jsou z toho průsery. Takže já když budu něco chtít, tak hvízdnu a dám ti jasnej pokyn. Když ti takhle ukážu ruku dlaní nahoru, podáš mi cihlu. Když takhle naznačím že piju, přineseš mi kafe. Když takhle tlesknu, zapneš stavební výtah. A když takhle zakejvám ukazováčkem, tak přijdeš, jasný?”

Učeň na to: „Dobře, pane mistr, tak teď abyste rozuměl vy mně. Když já takhle zvednu prostředníček, znamená to, že nepřijdu.”

Rodina absolutně sklerotického profesora matematiky se stěhuje. Manželka ho připravuje týdny dopředu, teď nastal den D, a hned se vyloupl problém, při pohoštění stěhováků došlo kafe.

Protože je profesor jediný, kdo v podstatě nic nedělá, je vyslán kafe koupit. A teď stojí s nákupem před starým bydlištěm a postupně mu dochází, že je něco špatně.

Ze své chabé paměti vyloví jen název ulice, kam se přestěhoval. Jde tak touhle ulicí a marně vzpomíná na číslo popisné, když vtom proti němu jde malá holčička. 

Zoufalý profesor se jí proto ptá: „Holčičko, nevíš, kde bydlí Kropáčkovi?”

„Vím, tati, právě ti jdu naproti.”

U lesa je taková ta strmá propast, skoro bezedná, a pár metrů pod okrajem v ní ze skály roste cosi mezi malým stromkem a silnější větví. Té větve se jednou rukou drží děda, ve druhé ruce má knihu a spokojeně si čte, absolutně pohroužen, až nevnímá okolí. 

Najednou se nahoře objeví mladík, po břiše se opatrně připlazí ke kraji propasti a volá dolů: „Dobrý muži, slyšel jsem, že prý jste kouzelný dědeček!”

Děda se pustí větve, nasliní si prst, obrátí stránku v knížce a jak se znova chytá větve, povídá: „By mě zajímalo, kam ti mladí chodějí na takové blbosti!”