Vtipy

Daleko za vesnicí, uprostřed přírody, na malém statečku žijí biootec s biomatkou. Veškerý čas věnují svému hospodářství, nepoužívají žádné technologie a vybudovali si již úplnou soběstačnost.
Když jde jejich syn na vysokou školu, otec mu dá poštovního holuba, aby mohl poslat domů zprávu. Po třech měsících se syn dostane domů a diví se, že mu neposlali ani buchty, o které si psal.
Oni mu zase vyčítali, že o sobě nedal vůbec vědět. Vtom někdo klepe na dveře, otec jde otevřít, vrátí se, dá synovi hroznou facku a říká:
„Příště, až budeš posílat poštovního holuba, tak mu rozvaž křídla, došel pěšky.“

Na soutoku řek sedí zhulenej zajíc. Připlave k němu bobr a ptá se: „Hele, co že jseš tak vysmátej?”
„Ále, hulím tu trávu, dej si taky! Musíš pořádně natáhnout, podplavat na druhou stranu soutoku, vynořit se a vyfouknout.”
Bobr si pořádně šlukne, podplave soutok a když se vynoří, tak je zhulenej na drát.
Přijde k němu medvěd: „Cos dělal, že se pořád směješ?”
„Hele, doplav si na druhou stranu, dej si od zajíce trávu a budeš taky v pohodě.”
Medvěd tedy přeplave řeku a když vyleze na břeh, zajíc na něj vyvalí oči a křičí: „Ty vole, bobře, už vyfoukni!”

Přijde Pražák do moravského sklípku, majitel se k němu pohostinně hrne a nabízí skleničku. Pražák se zaškaredí a oboří se na něj:
„Z toho vašeho vína mi bylo včera tak špatně a vy mi ho dnes nabízíte zas?“
„Ale to je něco úplně jiného, včera jste pil Výběr z hroznů,“ uklidňuje ho vinař. „Tohle je dětské víno!“
„Dětské?“ diví se Pražák.
„Ano, dětské,“ přikývne vinař znalecky, „opravdu kvalita, když ho vypijete litránek, tak vás budou muset učit chodit.“
„A jiné nemáte?“ zkouší to věčně nespokojený Pražák znovu.
„Mám ještě kojenecké,“ praví vinař spiklenecky, „po něm vás budou muset i přebalit.“

Je hezký letní den v lese.
Zajíček sedí na pařezu a čistí si nehty.
Jde kolem liška, vycení zuby a ptá se: „Zajíčku, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a chystám se porazit medvěda.“
Liška se lekne a uteče.
Jde kolem vlk, vycení zuby a ptá se: „Zajíčku, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a chystám se porazit medvěda.“
Vlk se lekne a uteče.
Jde kolem medvěd, vycení zuby a ptá se strašným hlasem: „Zajíci, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a kecám a kecám.“

Jistý muž byl třiadvacet let zavřený ve vězení. Pak ho propustili a vrátili mu jeho staré šaty. Když se začal oblékat a ze zvědavosti projížděl kapsy, našel lístek z opravny obuvi.
Ahá, to je ta moje stará kvalitní pracovní obuv, pomyslel si, ta by se teď mohla hodit. Možná tam provozovna stále je a třeba tam ještě ty moje botky mají někde schované.
Tak se tam vydal a obchod tam byl.
„Byl jsem dlouho na dovolené, a tak si říkám, jestli tady ještě máte moje boty?“
Prodavač zašel dozadu, po dvou minutách se vrátil a povídá: „Budou hotové ve čtvrtek.“

Žena jde na gynekologickou prohlídku.
Vejde do dveří, svlékne se, usadí se do křesla a roztáhne nohy.
V pootevřených dveřích se jen mihne bílý plášť a ozve se: „Vejš!“
Žena poslušně zvedne nohy, co nejvýš může, ale přesto slyší křik: „Musíte vejš!!!“
Popadne tedy nohy rukama a silou si je přitáhne k uším.
Najednou vidí, jak se k ní blíží skupina mladíků s vytřeštěnými výrazy a v jejich čele obrovský chlap v bílém plášti s břitvou v ruce.
„Ješiš tohle tu máme furt! Řeknu vám to ještě jednou a polopaticky: Gynda je v prvním patře, tady jste v učňovským holičství!“

Jeden gynekolog se rozhodl pověsit řemeslo na hřebík a stát se místo toho automechanikem.
Pečlivě se připravil a absolvoval testy patřičného cechu. Získal hodnocení fantastických 105 bodů ze 100 možných. Když jeho budoucí zaměstnavatel volal na unii a chtěl vysvětlit ten divný výsledek, zavolali k telefonu zkoušejícího a ten to vysvětlil:
„No, tento automechanik, to je kapitola sama pro sebe, jako zaměstnance bych ho určitě doporučil. Nechal jsem ho vyměnit olej, dát nové filtry a vyčistit svíčky. Všechno zvládnul perfektně, a těch pět bodů navíc, na které se určitě chcete zeptat, je za to, že to všechno dělal skrz výfuk.“

V samoobsluze tlačí mladý otec vozík s potravinami a děckem posazeným na sedátku. Dítě neskutečným způsobem vříská, kope nohama, nakonec se otočí a vyhazuje nákup z vozíku. Muž téměř něžně opakuje: „No tak, Alberte, klid. Klid a žádné scény. Uklidni se, Alberte…“
Nachomýtne se k tomu nějaká pedagogická odbornice samouk a s uznáním povídá: „To je dobré, že s tím dítětem mluvíte jako s dospělým, s naprostým klidem. To je ta respektující výchova, o které člověk pořád čte, ale poprvé to vidím v praxi. Takhle Albert vyroste v sebevědomého a vyrovnaného člověka.“
Na to otec: „Těžko, to já jsem Albert!“

Rybář sedí na břehu u vody, hodinu, dvě hodiny, a pořád nic, už začíná mít hlad a přemýšlí, že půjde domů, když vtom najednou něco zabere a rybář vytáhne z vody zlatou rybku.
Zálibně se na ni kouká a nahlas si brumlá: „Budeš na másle, se šalvějí, trochou tymiánu…“
Rybka ho přeruší: „Rybáři, to ne, já jsem kouzelná rybka, a když mě pustíš, splním ti přání.“
Rybář se zamyslí a pak povídá: „Přál bych si, abychom měli v parlamentu samé slušné, poctivé a inteligentní poslance.“
Rybka se smutně podívá a zeptá se: „Říkal jsi na másle, se šalvějí a tymiánem?“

Zvířátka si v lese postavila parádní kadibudku s okénkem a dveřmi. Druhý den zjistí, že je u hajzlíku vyražený okno, tak svolají schůzi za účelem zjištění pachatele.
„Já bych o tom něco věděl,“ přihlásil se zajíc. „Jdu takhle kolem novýho záchoda a slyším divný funění. Tak chci kouknout, co se děje a v tom se rozlítnou dveře, chytne mě medvěd, vytře si se mnou prdel a vyhodí mě zavřeným oknem.“
Všichni se po sobě kouknou, ale medvěd je silák, tak ho nechají na pokoji. Druhý den jsou u hajzlíku vyražený dveře, tak svolají opět schůzi.
„Já bych o tom něco věděla,“ přihlásí se liška. „Jdu takhle kolem našeho záchodku a slyším divný funění. Jdu blíž, vtom se rozlítly dveře, popad mě medvěd, vytřel si se mnou prdel a prohodil mě dveřma.“
Všichni se zase po sobě naštvaně kouknou, ale přece jenom medvěda nechají na pokoji. Třetí den kadibudka není. Všude po okolí jsou třísky z prken, střecha se kymácí napíchnutá na nejvyšší borovici a zbytek okna je nalezen půl kilometru daleko.
Svolají tedy třetí schůzi. „No, tak tohle je už učiněný vandalství, kdo o tom něco ví?!“
Chvíli je ticho… „Nó, já bych o tom něco věděl,“ přihlásí se ježek…

Přijde blondýnka na čerpací stanici a říká obsluze: „Prosím vás, já jsem si zabouchla v autě klíčky, mohl byste mi poradit?“
Čerpadlář jí vysvětlí jak vyháčkovat zámek, i drátek jí půjčí. Slečna poděkuje a odejde. Za chvíli přijde další zákazník a může se umlátit smíchy. Čerpadlář se ptá, co tak zábavného viděl.
Zákazník: „Víte, venku stojí u auta blondýnka a drátkem se snaží vyháčkovat zámek od auta.“
Čerpadlář na to: „A co je na tom k smíchu, sám jsem jí to poradil.“
Chlap odpoví: „Jen to, že v autě sedí druhá a napovídá jí: Ještě trošku doleva, ještě trošku doleva...“

Provoznímu restaurace U otráveného jablka zvoní pozdě večer telefon:
„V kolik hodin zítra otvíráte?” ptá se hlas na druhém konci.
„V devět,” odpoví provozní a pouští to z hlavy.
O půlnoci však zazvoní telefon znovu.
„V kokolik zítrrra otvíráte?” zní ze sluchátka mírně podroušeným hlasem.
„V devět,” odpoví provozní trpělivě znovu.
Ve čtyři ráno vzbudí provozního další telefonát.
„Tatatak f kol-lik ráno otev-řřřeš?” ptá se už dočista opilý hlas.
Brutálně probuzený provozní už začíná být mírně naštvaný.
„Už jsem vám předtím říkal, že můžete přijít v devět,” zařve do telefonu.
„Kdy-když já už jsem veve-vnitř, tys mě tu večer zam-knul!”

Indiánčin starší bratr měl jméno Strom zelený,
to proto, že pod takovým údajně byl zplozený.

Její sestra poetické přízvisko též mohla mít,
neboť při početí jejím měsíční prý zářil svit.

Jenom ona na svůj původ nesměla se otce ptát,
proč zrovinka Prasklá guma museli jí jméno dát?!

Tou rodinnou historií lidi se furt baví
a mladičkou indiánku do běla to žhaví.

Pouští nyní plahočí se indiánská holčička,
naše známé nedochůdče, vzrůstem spíše "gumička".

Fantazií nucena je plnit zvrhlé lidské vize,
do života přináší to často nečekané krize.

"Nenávidím anekdoty, vás jakbysmet, Sosáci,
to nemáte celý duben nic lepšího na práci?!"

Krásný jarní den, vlak jede rozkvetlou krajinou, cestující se kochají pohledem z oken. Najednou vlak zastaví.
„Co se děje?” ptají se cestující, když se konečně ve vagoně objeví osoba v železničářské uniformě.
„Na kolejích stojí kráva,” zní odpověď průvodčího.
I odeženou tedy pasažéři a osádka společnými silami krávu a jedou dál. Za chvíli však vlak stojí znovu. A opět kráva!
Když se to opakuje pošesté, ozve se při odhánění jeden z pasažérů: „Propána, takhle nestihnu ve Veselí poslední vlak domů, to se tu potuluje tolik krav?”
„Ani ne,” říká strojvedoucí, „to je pořád ta stejná. Už jsme ji zase dohnali.”

Petr sedí u lůžka své umírající ženy. Ta se mu sotva slyšitelným hlasem zpovídá:
„Péťo, miláčku, musím se ti k něčemu přiznat, než odejdu... Já... já jsem ta, která sebrala milion z tvého trezoru. Utratila jsem ho na dovolené s tvým nejlepším přítelem Sašou. Také jsem prodala všechny tvoje investiční cihly a místo nich dala kočičí zlato. A byla jsem to já, kdo přinutil tvou milenku opustit město. A já jsem ta, která nahlásila tvoje daňové úniky úřadům...”
„To je v pořádku, miláčku, už na to nemysli,” odpovídá Petr, „to já jsem ten, kdo ti dal do pití ten arsenik.”