Hatifnat štká na své lodi: „Ó obzore v dáli, co tě každé ráno a večer Zora zulíbala, proč mi stále unikáš. V noci jsi skryt pod nekonečné příkrovy tmy. Přes den, ó ty se mi vysmíváš, tak nadosah a tak vzdálený. Jsem tak sám.“
Hatifnat se k Hatifnatu nakloní a uklidňuje ho: „Večer přistaneme na ostrově, a pak v nejplnější sudosti, třeba Hatifnat nebo Hatifnat budou cestu k obzoru znát.“
Večerní shromáždění skončilo.
Po bouři je mokro. Hatifnat se cítí z blesků tak nabitý, tak plný síly. Letos, letos se jemu a Hatifnatovi podaří dostat se do obzoru. Letos určitě.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Konečně vím, co si povídají,
Danae