Muminci

„Ach,“ řekla maminka, potom pokývla hlavou, jako kdyby rozluštila hádanku, a postavila se do sněhu druhou tlapkou. „Přesně tak.“
Muminek ji vzal za ruku a vedl ji k moři.
Jindy známá cesta se skrývala pod sněhem, ale on s pomocí Tiki vyšlapal pěšinu.
Chtěl s sebou vzít i tatínka, ale pořád usínal se slovy: „Příliš těžké jehličí v žaludku.“
„Pozor neuklouzni. Nemusíš mít strach. Tamhle je koupací pavilonek,“ chlácholil Muminek maminku. Pamatoval si, jak se loni v zimě cítil on.
Když byl sám.
„Vypadá jako dort,“ pochválila pavilonek maminka.
Pak spolu v tom prázdném šeru čekali na první sluneční světlo.

Do muminího údolí přišlo jaro. Pimek Lavka vylezl ze své loďky a ulepenýma očkama pozoroval tu krásu okolo.
Ryby v potoce se lesklými těly předháněly s ještě více lesknoucími se vlnkami, čmeláci svými sosáky něžně opylovávali první roztoužené květy a tulipány nejistě vystrkovaly své hlavičky ze země. Pimek se nadechl všeobjímající vůně a zimní temnota postupně bledla, až se dočista ztratila v stydlivých paprscích slunce.
V dáli slyšel fififjončin hysterický hlas a bambulovo brumlání. Šňupálek hrál na harmoniku tesknou melodii.
Do muminího údolí po tuhé a chladné zimě přicházela změna, ale pimek přesto věděl, že všechno je, jak má být.

Většina badatelů se domnívá, že empatické neverbální společenství hatifnatů, je společenství preverbální, u něhož se jazyk ještě nevyvinul. Na základě svých dlouholetých průzkumů se však přikláním k názoru, že jde o společenství postverbální - naznačují to například zakrnělá, ale stále ještě znatelná ústa, i reakce na slova pronášená nehatifnaty.
Důvody pro zavržení verbální komunikace mohou být steré. Nejpravděpodobnější variantou je, že citlivé bytosti, jakými hatifnati bezesporu jsou, byli iritování zraňující potencialitou jazyka, zejména kolem takzvaných “citlivých témat”, která byla nepředvídatelná a u každého jedince jiná. Odložit tak tupý nástroj a naopak zapracovat na empatickém prostupu myslí se ukázalo jako ideální řešení.

Bylo toho tolik, co musela dáma s jistým „glamour“ znát. Styly líčení podle ročních dob, účesy, šperky, boa a muži filmových hvězd… Ferka se ve světě módy ovšem cítila jako ryba ve vodě a neváhala se o své znalosti podělit. Potíž byla v tom, že její nečastější ženskou společnicí byla Malá Mia. Aspoň že Muminkova maminka ji vždycky pozorně vyslechla, ačkoli na svou věkovitou kabelku nedala dopustit.
Tuto sezónu udávalo trend zlato, a tak si naondulovala plavou ofinu, navlékla si na nohu kroužek s určitým počtem karátů a zamířila k domu muminů…
Obklopenému novináři.
Muminkovi spontánně narostla zářivá zlatá oháňka.

Strejdánek sedí na břehu potoka. Pamatuje si dobře, že je to potok.
Zapomenout příbuzné a nazvat se příbuzným?
Spustí udici do vody. Nástrahu neudržel.
Udrží udice rybu? Udrží Strejdánek udici?
Voda víří, ostatní u stolu hýří a Strejdánek čeká na svoji vlastní rybu, kdepak ten Fififjončin pudink, dřímá a málem přepadne do říčky. Ne, do potoka! Předek to říkal! Je ještě starší a musí vědět všechno líp.
Policajt sebou cukne.
Bambul zahulákal: „Ve jménu zákona otevřete,“ ale mumínci nebyli doma.
Ryba zabrala.
Strejdánek šťastně navíjí.
Vytáhne prastarou noční čepičku.
Předek! Jak by mohl spát zimním spánkem bez čepice s bambulí?