Sedávaj v houfu těsně na okraji vědomí, malí démonci, zlovolní raraši, živící se špatnýma myšlenkama, ty jim jdou k duhu, tak se zle dívají a přes den mě ponoukaj být vzteklá a hrubá a zlá, pak pozdě večer, když den to vzdává a únava vítězí, nakukují mi do myšlenek, pochichtávají se, vyčítají, bylas zlá! Vztekala ses! Jsi nemožná! Chichi! CHICHI!
Seděj mi tam, na hraně mysli jako na bidýlku, vím, že můžou praskat jako mýdlové bubliny, tak beru špendlíček a pííích, pííích, praskaj a já můžu konečně spát, jen ráno nikdy netuším, proč mám v kůži hluboké vpichy po špendlíku.
