DMD č. 12. pro 12. 4. 2014. Téma: Malí a oškliví

Po velkém úklidu nakonec našel v koutku své mysli, pohřbený pod spoustou harampádí, obraz jež hledal. Nebyl moc jasný, ale nakonec se rozhodl, že jako referenční obrázek pro jeho dílo je to dost dobrý a mělo by to stačit.
Stvořil tedy Vala tajně v temnotě země své děti, trpaslíky. Ostatní Valar skrytě závidíc Aulëho odvahu jako správný bonzajklub vše donesli Illúvatarovi, aby mohl Aulëho řádně potrestat. Nikdo z nich už na Ardě nechtěl žádné další Melkorismy.
Když přišli, aby mu oznámili, co se stalo, Eru jen suše pronesl.
"Tak se všichni uklidníme. Viděl jsem je a jsou malí a oškliví."

Mýdlič Čajník nebyl nikdy moc hodný hoch, ale nedokázal si představit, čím se musel provinit, aby si zasloužil tohle. Visel za uši... ano, za uši na prádelní šňůře. Pod bosýma nohama cítil trávu, ale ať se snažil jak se snažil, jen mu nohy polechtaly konečky stébel a na zem nedosáhl. Mezi víčky měl zapřené sirky, takže nemohl zavřít oči a tím je uchránit před jasnými narudlými paprsky zapadajícího slunce.
Se zasténáním se pokusil alespoň trošku porozhlédnout okolo sebe, když v tom se najednou ozval odněkud zdola veselý hlas:
"Já ti dám, nadávat Nac mac Fíglům, že jsou malí a oškliví!"

Jakub se probral v chlívku tušíc, že včerejšek se nevydařil dle jeho představ.
Hladina alkoholu v krvi se blížila prudce k nule a u protějšího rohu chlívku se cosi hýbalo. "Hej ty tam" zakřičel Jakub na něco malého bílého a ošklivého.
Malý bílý trpaslík tušíc zradu odpověděl " Jaktože mě vidíš my jsme pro lidi neviditelní". " Jsme mimo zorné pole normálních lidí a jmenuju se Bob". "Sakra to jsem až tak střízlivej, že na mě už mluví i zahradní ozdoby"? Jakub se docoural až k destilační soupravě napil se prvních tří deci jemné jahodové pálenky zvící devadesáti voltů a trpaslík zmizel.

Už si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem byl takhle vyřízenej.
Pane bože. Deset dopoledne a já jsem ještě na šlupky.
Jako chápu, že to nemohlo skončit jinak, když jsem jel po práci na Jižák, ale tohle už je trochu moc i na mě.
Ztratil jsem barvu, někdo mi ukradl hlas, přišel jsem o šanci napsat včas drabble a nevím, kde mám trenýrky.
Aha, mobil mám v umyvadle.
Bože můj, to byl zas večírek!
A za všechno může ten prokletej generál Chenet. Uprostřed noci odejde do alkoholovýho nebe a my musíme čelit těm odporným malým zlosynům z výsadkovýho oddílu plukovníka Amundsena!

Když za ním teta přišla s prosbou o hlídání dětí, bez zaváhání souhlasil. Bohužel mu nedošlo, že dvojčata jsou ve věku batolecím a péče o ně ponese překážky.
Bez obtíží překonal krmení. Uspávání po jídle zvládnul brilantně a během následujících dvaceti pěti minut poledního klidu se dokonce sám naobědval. Statečně se popral s výměnou plen. Když se dvojčata dožadovala pozornosti, šel a zabavil je. Dokonce jim sehrál maňáskové divadlo. Potom si ovšem potřeboval odskočit. Když se vrátil, dvojčata se patlala v jeho malířských potřebách.
„Vy jedni malí a pitomí…“
Sotva zvýšil hlas, dvojčata jako jeden protáhli obličeje a nastartovali sirénu.

Robin nechápe proč zrovna on. Nejdřív umí se zvířaty mluvit, pak se musí ještě starat o jejich mláďata.
Ta koťata jsou malá, ošklivá - dobrá, ne vzhledově, ale Robin má kvůli nim pořád červené, uslzené oči a neustálé nutkání kýchat. Rodina ho momentálně navíc považuje za blázna. Nejenže přinesl domů krabici plnou zvířat, na která je alergický, ale ještě trvá na tom, že se o ně musí starat, dokud nebudou dostatečně stará, aby je někomu dali. Robin jim totiž neřekl o své dohodě s kočkami.
Přejde ke košíku a podívá se na ty chlupaté malé spící kuličky. Možná kdyby nebyl alergický...

Bylo to od vás pěkně hnusný. Já vím, že jsem mrňavej, nebo teda mrňavej v porovnání s těma osmi ostatníma, a šutry s ledem nejsou zrovna v módě, dokonce ani nemám líbivý barvy, ale tak nikdo nejsme dokonalej, no ne? Já mám zase jiný klady, proč by se kolem mě jinak motalo pět příznivců, že jo. A to je víc, než má polovina hrdých nositelů jména, které mě bylo sebráno. Stejně si myslím, že průšvih je hlavně v tom, jak to mám k vám daleko a než se k vám dostala tahle má rozčilená obhajoba, uplynulo zatím skoro osm let.

"To je úžasné, vy jste přijel z budoucnosti?! Strojem času? To je úžasné!" vykřikoval hlasitě kluk z vesnice poté, co se shodl na správném jazyku s mužem budoucnosti.
"Ano, pocházím z roku 3442. Stroj času je novinka, já jsem takzvaný beta tester. Tohle je tvůj dům?"
"Ano, je. Líbí se vám?"
"Moc vybavení nemá... Zapomněl jsem se vlastně zeptat, do jakého roku jsem přijel."
"Je březen 1914."
"1914? To byl zastřelen ... Vlastně nic."
"Říkal jste, že se jmenujete Rododo Kongado?"
"Ano, jistě. Ale co je tohleto?! To je strašné! Vždyť tam jsou lidé tak malí a hnusně černobílí!"
"Myslíte noviny?"

Kdybyste se mě zeptali, co mě nejvíc štve na tomhle městě, moje odpověď by byla jednoznačná.
Kdybyste se mě zeptali, co mě v tomhle městě nejvíc baví, odpověď by byla stejná.
Stejná jako odpověď na otázku, co mě tu drží, na čem mi záleží, za co bych byl ochotnej znovu zmáčknout kohoutek revolveru a z čeho mám největší strach.
Místní tvrdí, že odpověď na tyhle otázky je jenom jedna a je strašně jednoduchá.
Nevím, jestli by se mi odpovídalo jednoduše. Nikdy se mě nezeptali.
Každopádně klevety o mně a šerifovi jsou zatraceně ošklivý.
A místní jsou jenom proklatý nízký bídáci.