Nesoutěžní.
Tupě zírala z okna vlaku. Jezdila tudy tak často, že některá místa poznávala. Brzo přijde ta zatáčka s kusem pole, kde vždycky stojí voda. Další neděle, další týden před sebou. Škola, brigáda, sbor. Připadala si, že žije svůj život jen ze setrvačnosti. A smysl?
Měla poslední chvíle, kdy si v prázdném kupé dovolila cítit se opravdově. Pár kapek bolesti odkáplo z duše jako slzy. Pak si zase namaluje úsměv na obličej a přinese kamarádům do školy čokoládu.
Jak se to stalo?
Bývala přece spokojená. Nikdy to nebylo ideální, ale byla vcelku šťastné dítě. Kdy se to pokazilo?
Cítila se rozbitě.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Mám chuť ti jen tak vrátit
Esti Vera
Mám chuť ti jen tak vrátit tvůj komentář, protože... "Ty prostě umíš tnout do živého. Hodně silné."
Držím palce, aby bylo brzy lépe.
Hrozně moc děkuju.
Evangelista biolog
Hrozně moc děkuju.
Hodně depresivní... Tj
HCHO
Hodně depresivní... Tj vlastně povedené, jen doufám, že ne ze života...
Děkuju
Evangelista biolog
Děkuju
A jej, to vypadá docela, no..
Esclarte
A jej, to vypadá docela, no... Velmi působivě popsané, je v tom toho hodně.
Děkuju.
Evangelista biolog
Děkuju.
Někdy člověk fakt ani neví,
Remi
Někdy člověk fakt ani neví, co a kdy se to stalo... Trefně a bolavě napsané.
Děkuji moc
Evangelista biolog
Děkuji moc